Líčil mi jednou Robert Křesťan, podle čeho zjistí, že by už měl s Druhou trávou natočit nové autorské album. To mu prý – parafrázuji – zavolá Luboš Malina a připomene mu, že už je čas. Je pravda, že Křesťan, jeden z nejlepších textařů české hudby (napříč žánry), autorskými výpověďmi neplýtvá. Vedle koncertování a psaní nových písní se totiž intenzivně věnuje překladům americké beletrie, což zabere nemálo času. A tak na zatím poslední autorskou desku Roberta Křesťana Marcipán z Toleda (2011) museli fanoušci čekat dlouhých devět let (od alba 1775 básní Emily Dickinsonové). Mezitím Druhá tráva vydala nepřeslechnutelný titul Dylanovky (Křesťanovy překlady písní Boba Dylana), ale to je přece jen jiná disciplína. Zda budeme na novou řadovou desku Druhé trávy čekat opět téměř dekádu, pochopitelně netušíme. Nicméně skupina o sobě i v mezidobí dává vědět zajímavými počiny. Prakticky souběžně s Marcipánem vyšla anglicky zpívaná deska Shuttle To Bethlehem, o rok později se na trhu objevil koncertní záznam z oblíbeného festivalu Živě v Telči a nyní Druhá tráva pro své příznivce připravila aktualizovaný pohled do minulosti s názvem Pojďme se napít.
Album svou koncepcí připomíná dva modely, obohacené o nemalou přidanou hodnotu. První z nich je model „hříchů mládí“. Právě takto, Hříchy mládí, se jmenovala kolekce juvenilií několika především trampských písničkářů, kterou před lety vydala společnost Venkow. Lidé jako Miki Ryvola, Kapitán Kid nebo Pavel Žalman Lohonka v roce 2000 znovu nazpívali ukázky ze své nejranější autorské tvorby – písně plné naivity a neobratných veršů, písně o kamarádkách, volantech, o mámě i Vánocích. Druhý model, obvyklý ve světě komerčního popu a rocku, spočívá v tom, že kapela po letech sesbírá dosud nevydané nahrávky, pozapomenuté písně, B-strany singlů a jiný „odpad“ a vydá je jako regulérní album. Někdy vznikne dílo nezpochybnitelné kvality (Bruce Springsteen) nebo téma pro diplomové práce (Bob Dylan), jindy alespoň kuriozita pro nejvěrnější fanoušky (Pet Shop Boys). Co s tím vším má společného Křesťan s Druhou trávou? Jejich Pojďme se napít má totiž od každého něco.
„Původně jsem chtěl natočit album ze svých outsiderských písniček, tedy takových, které se moc neuchytily, ale pohlížím na ně s otcovskou láskou,“ promlouvá autor v bookletu k posluchači a dodává: „Zjistil jsem sice, že vlastně neexistují, ale narazil jsem při té inventuře na několik, které ve mně vyvolaly někdy úsměv, někdy hrdost, ale vždycky chuť si je zazpívat.“ Nechme stranou malou nejistotu při interpretaci těchto vět (Neexistují vůbec Křesťanovy outsiderské písničky? Nebo neexistují ty z nich, na které pohlíží „s otcovskou láskou“?). Důležité je, že autor, který se například ke svému největšímu hitu, Panence, vrací nerad (zatímco současní omlazení Poutníci píseň zařadili i na své letošní vánoční album), našel ve své minulosti dostatek pozapomenutých skladeb, s nimiž jde hrdě na trh.
Album obsahuje skladby nejrůznější provenience. Výběru dominují přibližně ve dvou třetinách desky impozantní Tažní koně, původně Heavy Horses z repertoáru Jethro Tull. Píseň, která patřila k ozdobám poutnického repertoáru (album Chromí koně), je podle Křesťana v současné sestavě Druhé trávy na pódiu nehratelná, avšak na desce se ji konečně podařilo zachytit. A za tento zářez se Křesťan opravdu ani po letech stydět nemusí. Naopak charakter „hříchu mládí“ má skladba Co dělat mám na melodii Krise Kristoffersona. Text napsal v sedmnácti letech („Rozuměl jsem asi každé čtvrté frázi,“ hodnotí dnešní překladatel svou tehdejší znalost angličtiny) a například s přízvuky na první slabice si starost nedělal. Do podobné kategorie bychom mohli zařadit i o něco pozdější Co už je pryč na melodii Erica Claptona. „Panu Claptonovi se tímto omlouvám, že jsem jeho zásadní vyznání změnil v lehkonohou nostalgii. Ale rád tu písničku zpívám, přestože v ní o nic nejde,“ přiznává Křesťan, přičemž za klíčové lze považovat právě slovo „lehkonohá“. Jde totiž o tak pravidelnou a předvídatelnou (folk)rockovou záležitost, že pro současné členy Druhé trávy, vycvičené z jazzových a dalších náročnějších projektů, to musí opravdu oddechová záležitost.
Z písní, které vznikaly pro Poutníky, na albu najdeme minimálně dvě, které tato skupina hrávala (a pravděpodobně stále hrává) i po rozchodu s Křesťanem a Malinou. Pojďme se napít vyšlo ve studiové verzi na CD Pláč a smích (2003) i na pozdější koncertní výběru Poutníci slaví 40 – Live. Komu mám lhát vyšlo na poutnickém CD Co už je pryč v roce 1997. V obou případech jde o solidní country písničky, které by většina českých kapel tohoto žánru vyvažovala zlatem. V kontextu pozdější tvorby Roberta Křesťana jde však o šedivý průměr. Mimochodem i novější Křesťanova tvorba je na albu zastoupena, a to písní Cibola. Ta totiž dosud vyšla pouze na sólovém albu Luboše Maliny Zákusek (1998) a skupina správně usoudila, že by si zasloužila objevit se i pod její hlavičkou.
Album Pojďme se napít je více než jen sbírkou rarit a hříchů mládí a má smysl si je pořídit nejen kvůli písním Tažní koně, Cibola nebo příjemné verzi oblíbené zhudebněné americké básně Srkala mošt stýblem slámy (tento Hiršalův překlad má v repertoáru například severomoravský bluesman Jiří Míža nebo brněnská skupina Pozdní sběr). I písně, které nedosahují kvalit Marcipánu z Toleda, Až si jednou sundám klišé, Pohlednice nebo Na španělských schodech, vyzdvihuje o několik úrovní výš současná sestava Druhé trávy. Vždyť kapela, ve které se naši přední hráči na dobro a banjo Luboš Novotný a Luboš Malina (který pochopitelně banjo střídá s nástroji dechovými) doplňují se solidním kytaristou Lubošem Novotným a především s excelentní jazzovou rytmikou Tomáš Liška a Kamil Slezák, by mohla hrát cokoli. A vždycky to bude dobré. Pojďme se napít tedy sice není deska roku (na tu si opět pár let počkáme, ale věřím, že ji Robert Křesťan opět napíše), ale poslouchá se velmi příjemně. Navíc je tu drobná přidaná hodnota ve formě fotogalerie všech tří kapel, kterými prošel Robert Křesťan. Doporučuji zahrát si hru, kdo jej nejrychleji pozná na starých snímcích Traperů.
Robert Křesťan & Druhá tráva: Pojďme se napít…, vydavatel: Parlophone Czech Republic 2013. 9 skladeb, celková stopáž: 37:04
HelenaB
6. ledna 2014, 15:07