Rozjívený Petruška, exotický Fazil Say. Marković a Boldoczki zanechali skvělý dojem

V pořadí třetí koncert tzv. Koncertního abonmá Filharmonie Brno přinesl dramaturgicky pevně semknutý program hudby inspirované živelnými folklórními inspiracemi, zároveň však nepostrádal zásadní kontrasty. Orchestr hrál pod svým šéfdirigentem výrazně nadprůměrně a úroveň večera byla postupně stoupající. Co víc si přát? Návštěvu dnešní reprízy lze prakticky bez výhrad doporučit, a to především díky Stravinskému ve druhé polovině.

Vezmeme to ale v opačném gardu, protože podání Stravinského rozjívené baletní partitury bylo opravdovou ozdobou večera a dost možná vrcholem celé letošní sezóny (záleží na tom, jak se začátkem dubna vyvede Bruckner). Co se týče stylu, oprostil Aleksandar Marković partituru cíleně od vší výrazové zatěžkanosti ruské interpretační školy směrem k odlehčenosti a hravosti. Podařilo se mu dosánout toho, že se hudebníci v místy až bizarně rozjuchané hudbě patřičně odvázali a hráli s chutí i s respektem. Vysoce si kromě výborně odvedené řemeslné práce na Markovićovi cením právě výrazného interpretačního názoru, který z dirigentů v Brně vídaných mívá na této úrovni ještě tak Jakub Hrůša. Právě takoví dirigenti jsou ozdobou svého oboru a pozvedají jej, na rozdíl od standardních „plničů zadání“ a „hledačů těch nejsprávnějších cest“.

Stravinského Petruška je náročná partitura, jež skýtá mnoho potenciálních efektů k rozehrání, lze je ovšem také pohřbít nebo prostě bez povšimnutí odehrát. Nejvíce Stravinského výzev zužitkovala dřevěná dechová sekce jako celek a zaslouží také velké ocenění. Fantastická tentokrát nebyla pouze obvyklá elitní trojice (Petr Pomkla – flétna, Vilém Veverka – hoboj, Emil Drápela – klarinet), přestože i nyní byla, řekněme, vůdčí, všichni ovšem byli výtečně sehraní a včetně tradičně slabších článků šlapali jako hodinky, hráli s chutí a Stravinského odvážným hříčkám dobře rozuměli. Ve správné expresivitě se s nimi mohly měřit pouze trubky (vynikající sóla Františka Kříže), přestože v obou katarzích druhého obrazu překvapivě zanikaly, dále nezvykle výrazné a dirigentem zjevně cíleně vypíchnuté harfy, a také tympány, které tentokrát zastal Radek Tomášek. Oproti Lukáši Krejčímu, který hrává nejčastěji, má přímočařejší agogiku, podobný rytmický tah, ale také jistou hráčskou nesmělost danou snad respektem k této prestižní pozici v orchestru, v Petruškovi to však bylo nejméně patrné. Mít v orchestru dva pravidelně hrající tvůrčí a energické tympánisty je určitě mnohem lepší, než jen jednoho.

Ostatní bicí se bohužel nesnažily nikterak vyniknout, a i když jim není mnoho co vytknout, je škoda, že tato mladá generace bicistů působí v orchestru celkově ospalým dojmem, zatímco stará garda, kterou většina publika ještě pamatuje (za všechny jmenujme Františka Vlka, který bývá často vídán v publiku, a Jana Nováka), až do svého odchodu do penze dokázala odvádět stále expresívní a patřičně živelné výkony.

I hlubší žestě překročily svůj stín, byly náležitě úsečné, i když jim místy chyběly fyzické kapacity na větší dynamiku (trhaný dvojí vstup na konci Tance vozků ve čtvrtém obraze). Ocenit musíme i houslová sóla Pavla Wallingera. A dirigenta, který při potlesku důsledně vyzdvihuje jednotlivé hráče, kteří v jeho očích uspěli – tento zvyk by měl být samozřejmostí. Stále považuji za nejlepší Markovićův výkon s Filharmonií Brno jeho provedení Mahlerovy šesté symfonie z března 2010, Stravinského Petruška mu však mohutně šlape na paty. Bylo by dobré Markoviće v Brně nejen co nejdéle udržet, ale také pozitivně lidsky motivovat k co nejlepším výkonům, aby viděl, že žádná výraznější snaha nezůstabe nepovšimnuta.

V Koncertu pro trubku a orchestr Fazıla Saye z roku 2010 zazářil maďarský trumpetista Gábor Boldoczki. Skladba je napěchována všemožnou exotikou a víceméně nahodilými efekty, a i když náročnějšího posluchače neuspokojí, tvořila mezi oběma ruskými díly příjemné náladové pojivo. Orchestr v menším obsazení hrál kompaktně a dle možností skladby přesně, hlavní ozdobou však byl Boldoczkého výkon. Dílo je psáno pro něj a především ve všech nesnadných rytmických finesách jednoznačně uspěl. Zanechal skvělý dojem, který ještě umocnil volbou přídavku, což bývá v případě trubky nesnadné rozhodnutí. Místo toho, aby vybral něco, v čem předvede škálu svých dalších dosud nepředvedených technických možností, rozhodl se potěšit místní publikum jednou oproštěnou, překrásně a vroucně přednesenou melodií. Abych dnešním posluchačům nepokazil moment překvapení, prozradím jen, že je to moje oblíbená (upřesnění rád přidám zítra, pokud mě někdo nepředejde v komentářích).

Večer otevřela krátká virtuosní Balakirevova „orientální fantazie“ Islamey. Tento elektrizující, původně pouze klavírní přídavek má být hrán s nejvyšším možným nasazením, a to i pokud je řazen na začátek večera. Orchestr byl vcelku dobře sehrán, provedení však chyběla veškerá energie. Netvrdím, že je třeba napodobit ruskou interpretaci, která je svým pojetím diametrálně odlišná a v Brně jí málokdo rozumí (když tu koncem září 1998 Ruský státní symfonický orchestr hostoval na Moravském podzimu, věnovali se recenzenti především jejich nestylovému podání Janáčkových Lašských tanců, zatímco jejich stylové podání Skrjabina buďto přešli, nebo přímo odmítli). Tempa byla volena spíše opatrně a celková dynamika žesťů i bicích připomínala předehru k Prodané nevěstě – to už představuje přílišný stylový odklon jak od zvyklostí, tak i od vlastní tradice filharmonie a je tu patrný nevyužitý potenciál zvolené dramaturgie. Například hlavní melodie, svěřená v jedné z variací netradičně trombonům, prostě nebyla slyšet. Stejně tak by orchestrální fortissima měla být budovaná a vyvážená, nikoliv prostě jen taková, že každý hraje ze všech sil a vyčnívající jednotlivci se umírní.

Zmíněné Koncertní abonmá je potomkem dřívějšího Malého symfonického cyklu, který se v posledních 25 letech stěhoval na různá místa s rozličnými výhodami i nevýhodami: Z akusticky nevděčného a zrádného Mahenova divadla přes zvukově optimální, nicméně nepříliš noblesní sokolský sál Stadionu až po definitivní zakotvení v Janáčkově divadle. Tím se víceméně smazal rozdíl mezi oběma velkými orchestrálními cykly, a to navzdory nepřevědčivé snaze je střídáním názvů nějak odstínit. Mít abonmá „symfonické“ a cpát do něj hlavně orchestrální hudbu, a pak „koncertní“, v němž prostě jen nemůže chybět koncertantní skladba, je dramaturgicky banální a zbytečně omezující. Rozdíl už není ani v počtu koncertů: velký cyklus jich míval devět, nyní má čtyři. Malý míval šest, nyní má také čtyři. Brno zjistilo, že není třeba mít patnáct velkých orchestrálních koncertů, když mu jich stačí jen osm. (Koncerty se navíc zkracují – ten čtvrteční měl bez trubkového přídavku čistého času pouze 7+23+35 = 65 minut a ani o minutu více, jak by se mohlo zdát z manipulace se stopážemi v tištěném programu.) Tvořit v tomto počtu vyprofilovanou dramaturgii je obtížné a bránit se oprávněným výhradám ze všech možných stran, proč se (ne)hraje to či ono, nemožné.

Častým argumentem přitom bývá, že s Národním divadlem nelze termínově sladit větší počet koncertů v Janáčkově divadle. Stálo by za úvahu, zda z onoho „malého“ cyklu, který na rozdíl od „velkého“ nezaplní Janáčkovo divadlo do posledního místa, opět neudělat nomáda. Vyhovující koncertní sál tu není a není jím ani Janáčkovo divadlo. Určitě by ale nebylo od věci změnit stávající poměr reprezentativnosti k akustice a zakotvit zase na čas třeba na Stadionu, s většími potížemi snad i v Mahenově divadle, a nebát se třeskuté akustiky Besedního domu i pro mohutnější, než jen klasický repertoár. Dokud tu nebude koncertní sál, bude to vždycky nouzovka, ale je dobré mít aspoň různé pohledy na svůj orchestr a poznat jeho skutečný zvuk. I kdyby to mělo být pouze kvůli změně samotné.

Milij Aleksejevič Balakirev: Islamey, Fazıl Say: Koncert pro trubku a orchestr, Igor Fjodorovič Stravinskij: Petruška. Filharmonie Brno, dirigent Aleksandar Marković. 13. března 2014 v 19:30, Janáčkovo divadlo, Brno.
Jediná repríza koncertu se uskuteční dnes, v pátek 14. března 2014 v 19:30 v Janáčkově divadle.