Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se samozřejmě podíváme také.
Byl jsem v Janáčkově divadle po několikaměsíční pauze, která mi pomohla si od brněnského souboru i divadla trošku odpočinout a podívat se na představení s odstupem. První, co mě praštilo do uší, byla opravdu špatná akustika divadla, na kterou jsem si předtím za léta pravidelných návštěv zvykl. Zvuk orchestru letí z hluboké díry orchestřiště kamsi do stropu a pokud se jeho obsah nesnažíte zachytit a prozkoumat zcela uvědoměle, polovina vám uteče. V pátek mě to mrzelo dvakrát, protože Jakub Klecker nastudoval Brittenovu rafinovanou partituru velmi dobře.
Postavy Snu noci svatojánské jsou rozděleny do tří vrstev, které jsou charakterizovány specifickými hudebními prostředky. Svět duchů si bere stylizaci ze staré opery, kde nadpozemským bytostem náleží vysoké až nepřirozené hlasy. V našem případě Oberonovi kontratenor, jeho ženě Titanii koloraturní soprán, elfům chlapecké hlasy. Orchestr je doprovází vysokými tóny smyčců, výraznou roli hraje harfa a celesta. Vznešení lidé, tedy Hermia, Helena, Lysander, Demetrius, Hippolyta a Theseus, žijí ve světě citů, láska s nimi cloumá všemi směry, logicky k nim patří výrazové prostředky romantické opery. Řemeslníky provází kvazilidová hudba se snadno zapamatovatelnými motivy. Specifickou kapitolou je parodie na Lucii di Lammermoor v jejich závěrečné hře o Pyramovi a Thisbě (s akcentem na scénu šílenství s obligátní flétnou). A zcela samostatným světem je mluvená role Puka, který se pohybuje mezi duchy i lidmi.
Jakubu Kleckerovi se povedlo tyto hudební světy odlišit a zároveň neroztříštit, orchestr mu zněl pestře, dynamicky a nepřehlušoval pěvce. Těm šlo nastudování vůbec na ruku, ani tempa nebyla zbytečně rychlá. Sbormistrovská praxe je pro operního dirigenta určitě plus a jako první musím ocenit vynikající výkon chlapeckého sboru i čtyř dětských sólistů – zvládli svoje party výborně. Ilham Nazarov (Oberon) byl zezačátku poněkud neslyšný, ale rozezpíval se brzy (pro příště by to ale mohl udělat už v šatně). Andrea Široká (Titanie) byla výborná pěvecky i po stránce individuálního herectví, pokud k němu měla příležitost. Jana Wallingerová, Tereza M. Kyzlinková, Ondrej Šaling a Roman Janál tvořili pěvecky vyrovnanou společnost čtyř lidí bloudících v lese i vlastních citech. V posledním dějství se k nim přidali Jitka Zerhauová a Jiří Klecker. Mezi řemeslníky se dral dopředu zjevem i zpěvem Jevhen Šokalo, v exponovaných místech se ale pokládal do efektního ztvárnění role Klubka tak, že zapomínal intonovat. Výborný byl Kornel Maciejowski v „italské” roli Thisby. Stano Slovák byl hbitý, ale příliš ukřičený Puk, to už ale byla spíš věc režiséra.
Tím byl Roman Meluzín a s ním se dostávám k tomu horšímu, co se v divadle dělo. Inscenace na první pohled nepůsobila nijak zle, ale operu samotnou vnímala jen povrchně bez hlubších souvislostí. Ilustrovala pouze kostru příběhu a partitury ani potenciálu účinkujících si nevšímala. Ještě nejpřijatelnější byla scéna Jaroslava Milfajta, když opominu fakt, že se na začátku objevila a potom až do konce beze změny trvala. Látkové siluety obrovských stromů tvořily bludiště, jímž procházely postavy na scénu. Bylo to řešení jednoduché a funkční, ale bohužel se s ním nijak dál nepracovalo. Na plochu kmenů a na oponu se občas promítaly abstraktní pohyblivé motivy doplňující orchestrální mezihry, místy došlo i na krabičku poslední záchrany jevištní prázdnoty – myslím tím mlhu. Kostýmy Andrey Kučerové tvořily estetickou změť, ve které jsem se nemohl vyznat a nic mě nenapadá ani teď. Řemeslníci dopadli zřejmě nejlépe, byli v zásadě realističtí včetně náznaků alžbětinské módy v kostýmech pro jejich představení. Kostýmy čtveřice mladých milenců mi připomínaly styl new romantic obohacený o současné doplňky a tetování. Elfové vypadali jako z říše Petera Pana, byli spíš dětinští než dětští. V zásadě bych neměl nic proti těmto stylizacím jednotlivě, chyběl mi ale výrazný estetický názor, který by tyto tři světy sjednocoval (jejich odlišení bylo pochopitelně v pořádku). Dobře byl vyřešený kostým Puka s pláštěm použitelným z obou stran, jen ty pouťové blikačky na klobouku bych si odpustil.
Opravdovým kamenem úrazu byla režie – Roman Meluzín pouze aranžoval, o nějaké koncepci nebo skutečném vedení postav nemůže být řeč. Pěvci, kteří zrovna nebyli v akci, často nečinně postávali někde bokem nebo v pozadí a čekali, až budou zase na řadě. Zcela promarněný byl potenciál ústřední milostné scény Titanie a Klubka i ansámblových scén řemeslníků. Když byl do závěrečné Brittenovy parodie na italskou operu zařazen náznak kankánu, nemohl jsem se zbavit dojmu, že režisér vůbec neví, co vlastně dělá. Sborové výstupy elfů měly spartakiádní charakter, který vysloveně utloukal jejich křehkou hudbu. Helena je podle textu vyšší než Hermie, která na to v hádce vytrvale upozorňuje. Postavy Terezy M. Kyzlinkové a Jany Wallingerové jsou ve výrazně opačném poměru, což se režisér vůbec nepokusil vyřešit, dokonce je při jejich sporu nechal stát vedle sebe. V programu jsem se dočetl, že se na představení podílela i choreografka Hana Litterová, ale nepřišel jsem na to, co přesně v inscenaci vytvořila. Nepřišel jsem ani na to, proč nebyla v titulcích ani v programu přeložena do češtiny jména elfů a řemeslníků. Přemýšlet nad tím, co se asi děje doma u Bottomů nebo co má udělat pan Mustardseed, mi přišlo jaksi nepatřičné.
Janáčkovo divadlo bojuje kromě špatných dispozic, za které nemůže, i s inscenační nemohoucností. Je škoda, když odbytá a neinvenční režie ničí dojem z dobře zvolené i solidně nastudované opery. Jakub Klecker a vůbec všichni účinkující podali velmi dobré výkony, ale zůstali odkázaní jen na hudbu. To je sice v opeře pořád to nejdůležitější, ale na scéně by se k ní mělo dít něco aspoň trošku přijatelného.
Benjamin Britten: Sen noci svatojánské, libreto skladatel a Peter Pears. Hudební nastudování – Jakub Klecker, režie – Roman Meluzín, scéna – Jaroslav Milfajt, kostýmy – Andrea Kučerová, sbormistr – Jakub Klecker, choreograf – Hana Litterová, dramaturg – Patricie Částková. Hrají a zpívají: Oberon – Ilham Nazarov, Titania – Andrea Široká, Puck – Stano Slovák, Theseus – Jiří Klecker, Hippolyta – Jitka Zerhauová, Lysander – Ondrej Šaling, Demetrius – Roman Janál, Hermia – Jana Wallingerová, Helena – Tereza Merklová Kyzlinková, Nick Bottom (Mikuláš Klubko, tkadlec, Pyramus) – Jevhen Šokalo, Peter Quince (Petr Poříz, tesař, Prolog) – David Nykl, Francis Flute (František Píšťala, opravář měchů, Thisbe) – Kornel Maciejowski, Snug (Fortel, truhlář, Lev) – Ladislav Mlejnek, Tom Snout (Tomáš Hubička, klempíř, Zeď) – Zoltán Korda, Robin Starveling (Robin Střízlík, krejčí, Měsíček) – Petr Císař. Orchestr Janáčkovy opery, chlapecký sbor. 8. 3. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..