Filharmonie Brno svým druhým vystoupením na festivalu Špilberk 2014 udělala radost snad všem přítomným a zdálo se, že radost z hudby má i celý orchestr, což často nebývá patrné. Pořad nazvaný „Symfonické tance“ pod vedením Jakuba Hrůši byl nabitý jiskřivou energií a přitom vůbec nekoketoval s lacinou zábavou.
Večer nás provedl skladbami inspirovanými tanečními rytmy od Ameriky až do Ruska, začal ale přibližně uprostřed – totiž ve Francii. Úvodní La valse Maurice Ravela je oblíbený orchestrální kus, jehož zdroje jsou vídeňské, ale spíš než někoho ze slavné rodiny Straussů připomněl jejich jmenovce Richarda a jeho „valčíkovou operu“ Rosenkavalier. Jakub Hrůša z partitury vytáhl lesk tanečního sálu, který k ní patří, ale neztratila se ani její impresionistická barevnost. Orchestr se zdál být od začátku nezvykle pozitivně nabuzený a snad až požitkářsky ponořený do interpretované hudby. Nevím, čím to bylo, ale rád bych toho byl svědkem častěji. Nejde o to, že bych se potřeboval dívat na rozzářené tváře hudebníků, ale úroveň koncertu to prostě pozvedne o úroveň nahoru a všem je najednou jaksi líp. A všechno i lépe zní navzdory tomu, že akustické podmínky hradního nádvoří nejsou úplně ideální.
Na Špilberku dost záleží na tom, kam se posadíte, což do určité míry platí pro každý koncertní sál. My sice v Brně žádný nemáme, ale můžeme si to zkusit představit aspoň teoreticky. Dlužno také říci, že ať se na Špilberku posadíte kamkoliv, pořád to zní líp než v Janáčkově divadle. Když sedíte moc u kraje, patrně uslyšíte orchestr poněkud nevyrovnaný, třeba se vám ztratí trubky a naopak vylezou pozouny. Když se ale posadíte někam ke středu, máte velkou šanci slyšet kompaktní zvuk, i když maličko plechový, pokud sedíte moc vpředu. V otevřeném prostoru zvuk jaksi vane pryč, místo aby se držel na místě, ale to spíš navádí k většímu soustředění na hudbu, což je jenom dobře.
Koncert pokračoval Symfonickými tanci z West Side Story Leonarda Bernsteina, vlastně autorskou suitou z populárního muzikálu. Nápaditým variačním způsobem jsou v ní zpracována i témata slavných písní (Somewhere, Maria), ale skladba na hitových melodiích nestojí. Střídá energické a lyrické momenty a interpretačně není vůbec jednoduchá. Filharmonie Brno s Jakubem Hrůšou ji ale hrála, jako by o nic nešlo. Z amerických hudebních zdrojů byl cítit vliv George Gershwina, ale symfonické zpracování písňových témat a zamyšlený, pomalý závěr odkazují především k druhému Bernsteinovu komotrovi, jímž je Gustav Mahler.
Do Ruska nás z Ameriky přivedly Symfonické tance Sergeje Rachmaninova, v nichž se do tanečních rytmů vmíchal všudypřítomný melancholický podtón. Orchestru to ale na energii neubralo a druhá část koncertu udržela publikum ve stejně zaujaté pozornosti, i když její vyznění bylo celkově klidnější. Během celého koncertu zněly velmi dobře horny, včetně první samostatně v sólech. Drobná zaváhání sice slyšet byla, ale zvukově to byl požitek. „Na cédéčko to nebylo,“ dostala se ke mně zasvěcená a trochu ironická poznámka o čtvrtečním výkonu. Ano, nebylo, ale kdyby orchestr takto zahrál program „Symfonických tanců“ třeba čtyřikrát, tak už by se z toho ta živá nahrávka asi i sestříhala. A celkový účinek byl bez debat výborný.
Špilberk svoji tvář mezi ostatními filharmonickými festivaly stále trošku hledá. Velikonoční festival duchovní hudby ji nachází v putování brněnskými kostely, Moravský podzim se zaměřuje na interpretační hvězdy, Expozice nové hudby na progresivní proudy v hudbě 20. století až současné. Špilberk chce publikum především inteligentně bavit – prázdninový termín a prostředí k tomu i vybízejí. To svádí k poněkud neurovnané dramaturgii, ale jak bylo vidět a slyšet, lze z toho vybruslit i bez uměleckých ústupků.
Maurice Ravel: La valse, Leonard Bernstein: Symfonické tance z West Side Story, Sergej Rachmaninov: Symfonické tance op. 45. Hudební nastudování – Jakub Hrůša, Filharmonie Brno. 22. 8. 2014, Velké nádvoří hradu Špilberk, Brno. V rámci festivalu Špilberk 2014.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..