Tara Fuki: Winna

Zpívající violoncellistky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz natočily své první společné album Piosenki do snu v roce 2001. Novinka Winna je jejich pátá kolekce písní. A i když se dámy na některých předchozích nahrávkách obklopovaly hosty a kombinovaly cella s elektronickými nástroji, na novince se jakoby obloukem – či spíše po spirále – vracejí k akustické křehkosti a intimitě svého debutu. Po spirále nejen proto, že do jedné řeky nebo do jednoho snu znovu nevstoupíme, ale především proto, že album Winna natočily poučeny nejen společnými hudebními zkušenostmi, ale i dalšími projekty, ve kterých působí. Dávné Tara Fuki byly kamarádky z Brna (kde obě studovaly), které spolu mohly tvořit, zkoušet a hrát prakticky kdykoli. Dnes žije Andrea ve Francii a do Česka přilétá prakticky jen na koncerty, zatímco Dorka působí na pražské scéně paralelně v několika zajímavých kapelách (Vertigo, DoMa Ensemble, Kuzmich Orchestra, skupina Anety Langerové) a k tomu ještě vychovává malého syna. Společného času je nutně méně, ale o to je možná intenzivnější.

I když je Winna komorní album bez hostů a i když obsahuje čistě autorskou tvorbu (hudba je kolektivní, texty většinou Dorčiny), poradit si jeho protagonistky nechaly. Na výsledném zvuku – a zvuku skutečně excelentním – se podílel Miroslav Chyška, staronový kytarista skupiny Dana Bárty Illustratosphere. „Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku,“ odpovídá v chystaném rozhovoru pro časopis UNI Dorota Barová na otázku, proč si už podruhé jako producenta vybraly právě Chyšku. Ten prý duu konkrétně radil se začátky a konci skladeb a také s jejich dramaturgií. „Chtěly jsme, aby to nebyly jen písně, ale aby vytvořily příběh,“ dodává Dorka.

Není nutné podrobně pročítat, nebo dokonce analyzovat, polské texty, abychom si příběh s názvem Winna vychutnali. Ano, například zhudebněná báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského Anna svým dějem a podzimní náladou s melancholickým a zasněným vyzněním celého alba koresponduje a i jinde se jednotlivá témata jakoby přelévají z písně do písně. Nejde však ani tak o konkrétní děje a příběhy, ale spíše o pocity, které posluchač získává s každým taktem, s každým tónem violoncella, s každou slabikou. Ano, písně Tara Fuki mají konkrétní texty a polštině my Češi tak nějak přibližně rozumíme. Ale krása dvojhlasu, případně kombinace jasně artikulovaných slabik s vokálními rytmickými konstantami, převažují nad funkcí vypravěčskou. Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.

Teprve po „pocitovém“ poslechu doporučuji sledovat jednotlivé písně znovu a tentokrát si k tomu přidat i snahu o porozumění textům. Verš „Čekám na déšť bez slz“ na konci úvodní písně Żegnam lze vnímat jako předznamenání, k němuž se vztahují další náznaky dějů a situací: od možnosti podívat se na svět – a tím pádem možná i sama na sebe – z ptačí perspektivy (Lecimy) až po pohrávání si s kontrasty a s různými významy slova „vina“ v titulní písni (Winna). Zajímavým pokusem je uprostřed alba český text Andrey Konstankiewicz Závrať („My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde,“ říká Dorota ve zmíněném rozhovoru). Jistý boj s jazykem je možná cítit z gramatických rýmů (oplácí/krvácí, odkrývá/ožívá), ale jinak je text svou nepravidelností (prvky volného verše v kombinaci s uvedenými „primitivními“ rýmy) sympatický. Píseň Závrať, mimochodem nejdelší na albu, tak přes všechno záhadné, váhavé a náhodné v textu tvoří jakýsi konkrétní ostrůvek v jinak abstraktním moři polské poezie. To pochopitelně platí pouze pro české posluchače. Zcela jinak, předpokládám, budou hudbu Tara Fuki chápat polští posluchači. A zase jinak ti, kteří nerozumí ani jednomu použitému jazyku. V jejich případě pocit naprosto převáží nad významem, což je pochopitelně také legitimní interpretace.

Tara Fuki se skutečně jakoby vrátily k akustickému zvuku svého prvního alba. Winna je však poučenější, zvukově vybroušenější, v dělbě hlasů dramatičtější a – přiznávám, že tady se opět pohybuji v rovině pocitů – zralejší. Především je však novinka ze všech desek Tara Fuki nejkompaktnější. Nikdy dřív podle mne nedržely písně této dvojice tak pevně pohromadě, nikdy netvořily tak jasný příběh. Příběh, u nějž opravdu nemusíme rozumět slovům.

Tara Fuki: Winna, vydavatel: Indies Scope 2014. 9 skladeb, celková stopáž: 44:34

Foto Jan Tichý

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Duu Tara Fuki nedávno vyšlo album Winna, z nějž jsme vám již představili pilotní singl. Nyní se můžete podívat i na videoklip k písni Dopis.  více

První singl z nové nahrávky dua Tara Fuki se jmenuje Lecimy. Pozoruhodné spojení dvou violloncel a dvou ženských hlasů můžeme očekávat již na pátém řadovém albu, které ponese název Winna.  více


Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Brněnská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese společně s Českým filharmonickým sborem Brno uvedla ve čtvrtek 11. prosince v Janáčkově divadle kantáty Leoše Janáčka a Antonína Rejchy. Jako sólisté se publiku představili zpěváci Simona Šaturová (soprán), Daniel Matoušek (tenor) a Jiří Brückler (bas). Koncert se uskutečnil za podpory Nadace Leoše Janáčka a byl zaznamenán Českou televizí.  více

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

V sobotu 29. listopadu proběhl v bretaňském Rennes mimořádný koncert a masterclass brněnského Dua Ardašev, které do Francie zavítalo na pozvání partnerského města Rennes a za organizační podpory kanceláře Brno – město hudby UNESCO. Akce se uskutečnila v rámci projektu Face à la guerre – dialogues européens, iniciovaného Francouzským institutem a koordinovaného kulturní institucí Les Champs Libres.  více

Znovuobjevení a digitalizace brněnských polyfonních rukopisů BAM 1 a BAM 2 otevřely novou kapitolu zkoumání a interpretace renesanční hudby. Na průsečíku historického výzkumu, moderních technologií a umělecké interpretace stojí Past Forward, přeshraniční projekt propojující instituce z Nizozemska, Belgie a České republiky. V jeho uměleckém jádru stojí dva hudebníci, jejichž přístupy se vzájemně doplňují: Tim Braithwaite, umělecký ředitel Cappella Pratensis, a Kateřina Maňáková, loutnistka, která vyučuje hru na rané drnkací nástroje na Janáčkově akademii múzických umění a je garantkou celé iniciativy. V tomto rozhovoru hovoří o práci s dosud opomíjenými prameny, o výzvách historicky poučené interpretace, o příslibech mezinárodní spolupráce a o své vizi budoucnosti interpretace rané hudby.  více

Pozoruhodný program nabídl koncert Filharmonie Brno v čele s dirigentem Dennisem Russellem Daviesem konaný ve čtvrtek 6. listopadu v Besedním domě, který spojil tvorbu dvou soudobých skladatelů zemí bývalého sovětského svazu. Na koncertu vystoupili arménský barytonista Aksel Daveyan, violista Julián Veverica, bicista Lukáš Krejčí a rakouský sbor Hard-Chor Linz pod vedením sbormistra Alexandera Kolleravíce

Brněnský rodák, klavírista a generální ředitel České filharmonie David Mareček vystupuje společně s violoncellistou Václavem Petrem na koncertním turné v Jižní Koreji. Duo během prvního listopadového týdne představuje český repertoár na prestižních pódiích, mimo jiné v Seogwipo Arts Center, Yongin Poeun Art Hall a Daegu Concert House.  více

Linie chrámových koncertů tělesa Ensemble Opera Diversa si klade za cíl přinášet soudobou duchovní hudbu do patřičných prostor. V této dramaturgické linii zaznělo za patnáct let mnoho světových a českých premiér. I podzimní úterní večer 4. listopadu nebyl výjimkou – posluchačům nabídl pod taktovkou dirigentky Gabriely Tardonové tři pozoruhodné kompozice, které rozezněly prostory kostela blahoslavené Marie Restituty na Lesné.  více

Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.  více

Na Světový den měst (31. října 2025) jmenovala generální ředitelka UNESCO Audrey Azoulay 58 měst, která se stávají novými členy Sítě kreativních měst UNESCO (UCCN). Tato města nyní spojuje závazek prosazovat kreativitu v různých kulturních oblastech jako hnací sílu udržitelného rozvoje. Brno je městem hudby UNESCO od roku 2017.  více

Na podzim příštího roku se odehraje jubilejní desátý ročník mezinárodního hudebního festivalu Janáček Brno, který tentokrát ponese podtitul Kořeny. Jako malá ochutnávka se v pátek 31. října
v Mahenově divadle odehrál slavnostní koncert k představení programu MFJB 2026. Během večera, pojmenovaného příhodně Janáček na start! zazněla díla Jeana Sibelia, Leoše Janáčka, Bély Bartóka a Antonína Dvořáka, kterých se ujali houslista Josef Špaček a klavírista Miroslav Sekeravíce

Nejčtenější

Kritika

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více