Zpívající violoncellistky Dorota Barová a Andrea Konstankiewicz natočily své první společné album Piosenki do snu v roce 2001. Novinka Winna je jejich pátá kolekce písní. A i když se dámy na některých předchozích nahrávkách obklopovaly hosty a kombinovaly cella s elektronickými nástroji, na novince se jakoby obloukem – či spíše po spirále – vracejí k akustické křehkosti a intimitě svého debutu. Po spirále nejen proto, že do jedné řeky nebo do jednoho snu znovu nevstoupíme, ale především proto, že album Winna natočily poučeny nejen společnými hudebními zkušenostmi, ale i dalšími projekty, ve kterých působí. Dávné Tara Fuki byly kamarádky z Brna (kde obě studovaly), které spolu mohly tvořit, zkoušet a hrát prakticky kdykoli. Dnes žije Andrea ve Francii a do Česka přilétá prakticky jen na koncerty, zatímco Dorka působí na pražské scéně paralelně v několika zajímavých kapelách (Vertigo, DoMa Ensemble, Kuzmich Orchestra, skupina Anety Langerové) a k tomu ještě vychovává malého syna. Společného času je nutně méně, ale o to je možná intenzivnější.
I když je Winna komorní album bez hostů a i když obsahuje čistě autorskou tvorbu (hudba je kolektivní, texty většinou Dorčiny), poradit si jeho protagonistky nechaly. Na výsledném zvuku – a zvuku skutečně excelentním – se podílel Miroslav Chyška, staronový kytarista skupiny Dana Bárty Illustratosphere. „Míra má podobné hudební cítění jako my, moc dobře se s ním spolupracuje. Je extrémně pracovitý a vstřícný, má skvělé ucho a dobrou představu o zvuku,“ odpovídá v chystaném rozhovoru pro časopis UNI Dorota Barová na otázku, proč si už podruhé jako producenta vybraly právě Chyšku. Ten prý duu konkrétně radil se začátky a konci skladeb a také s jejich dramaturgií. „Chtěly jsme, aby to nebyly jen písně, ale aby vytvořily příběh,“ dodává Dorka.
Není nutné podrobně pročítat, nebo dokonce analyzovat, polské texty, abychom si příběh s názvem Winna vychutnali. Ano, například zhudebněná báseň Krzysztofa Kamila Baczyńského Anna svým dějem a podzimní náladou s melancholickým a zasněným vyzněním celého alba koresponduje a i jinde se jednotlivá témata jakoby přelévají z písně do písně. Nejde však ani tak o konkrétní děje a příběhy, ale spíše o pocity, které posluchač získává s každým taktem, s každým tónem violoncella, s každou slabikou. Ano, písně Tara Fuki mají konkrétní texty a polštině my Češi tak nějak přibližně rozumíme. Ale krása dvojhlasu, případně kombinace jasně artikulovaných slabik s vokálními rytmickými konstantami, převažují nad funkcí vypravěčskou. Tara Fuki nejsou dva hlasy a dva nástroje, ale souzvuk čtyř hudebních nástrojů. A právě jejich kombinací, kladením hlasů, prací s repetitivními prvky, tím vším Tara Fuki vytvářejí ono tiché napětí, díky němuž jsou jejich alba mimořádná.
Teprve po „pocitovém“ poslechu doporučuji sledovat jednotlivé písně znovu a tentokrát si k tomu přidat i snahu o porozumění textům. Verš „Čekám na déšť bez slz“ na konci úvodní písně Żegnam lze vnímat jako předznamenání, k němuž se vztahují další náznaky dějů a situací: od možnosti podívat se na svět – a tím pádem možná i sama na sebe – z ptačí perspektivy (Lecimy) až po pohrávání si s kontrasty a s různými významy slova „vina“ v titulní písni (Winna). Zajímavým pokusem je uprostřed alba český text Andrey Konstankiewicz Závrať („My s češtinou pořád bojujeme. Chtěly bychom mít i české písničky, ale zatím nám to moc nejde,“ říká Dorota ve zmíněném rozhovoru). Jistý boj s jazykem je možná cítit z gramatických rýmů (oplácí/krvácí, odkrývá/ožívá), ale jinak je text svou nepravidelností (prvky volného verše v kombinaci s uvedenými „primitivními“ rýmy) sympatický. Píseň Závrať, mimochodem nejdelší na albu, tak přes všechno záhadné, váhavé a náhodné v textu tvoří jakýsi konkrétní ostrůvek v jinak abstraktním moři polské poezie. To pochopitelně platí pouze pro české posluchače. Zcela jinak, předpokládám, budou hudbu Tara Fuki chápat polští posluchači. A zase jinak ti, kteří nerozumí ani jednomu použitému jazyku. V jejich případě pocit naprosto převáží nad významem, což je pochopitelně také legitimní interpretace.
Tara Fuki se skutečně jakoby vrátily k akustickému zvuku svého prvního alba. Winna je však poučenější, zvukově vybroušenější, v dělbě hlasů dramatičtější a – přiznávám, že tady se opět pohybuji v rovině pocitů – zralejší. Především je však novinka ze všech desek Tara Fuki nejkompaktnější. Nikdy dřív podle mne nedržely písně této dvojice tak pevně pohromadě, nikdy netvořily tak jasný příběh. Příběh, u nějž opravdu nemusíme rozumět slovům.
Tara Fuki: Winna, vydavatel: Indies Scope 2014. 9 skladeb, celková stopáž: 44:34
Zatím nebyl přidán žádný komentář..