Jelena Popržan je hráčka na violu. Pochází ze Srbska, studovala a žije v Rakousku a letos bude hostem festivalu Maraton hudby Brno. V neděli 10. srpna vystoupí nanádvoří Domu pán z Kunštátu v rámci scény Balkan Soirée. S Jelenou Popržan hovoříme o její cestě k hudbě, o úskalích a radostech hry na violu, o historické perspektivě tohoto nástroje i o různých kapelách a projektech, ve kterých působí.
Vystupujete sólově i v rámci různých uskupení. Jaká byla vaše cesta k profesionální hudební dráze?
Vzpomínám si, že jako malá jsem měla ráda populární hvězdy z 80. let – jako všechny ostatní děti, předpokládám. Začala jsem je napodobovat, doma jsem „pořádala koncerty“, zpívala jsem. Jednoho dne jsem se prý probudila a řekla jsem, že bych ráda hrála na housle. Já si na to nevzpomínám, ale tvrdí to moje matka. Možná to bylo kvůli Stefanu Milenkovičovi, zázračnému dítěti, mladému houslistovi z Bělehradu v tehdejší Jugoslávii, který byl v té době velmi populární. A tak jsem začala hrát na housle. Tedy nejprve mě nevzali, protože řekli, že nemám dost talentu. O rok později pak matce vyčítali, že mě nepřivedla dřív. A tak to začalo. V devíti letech jsem se začala učit na housle, a poté, co jsem dokončila základní hudební školu, učitel mi navrhl, abych přešla na violu. Důvod? Bylo to takové klišé – říkal, že jsem sice talentovaná, ale velmi líná, necvičím, ale na violu že by to mohlo stačit… Dělal si samozřejmě legraci. Ale já jsem si pomyslela, že by to mohlo být zajímavé. A že když se mi to nebude líbit, vrátím se k houslím. Až později jsem se dozvěděla, že můj učitel houslí byl vlastně původně violista a že na naší škole nikdo violu nestudovat. Byl to tedy jeho plán, přitáhnout mě k tomuto nástroji. Postupně jsem tedy prošla celým akademickým procesem – od základní školy přes gymnázium a akademii v Bělehradě, až jsem skončila v Rakousku. Studovala jsem ve Štýrském Hradci nebo přesněji ve vesnici Oberschützen, kde se nachází příslušné oddělení štýrské akademie. V této malé vesnici jsem žila dva roky, ale pak jsem utekla do Vídně. Od dětství jsem totiž všechno chtěla dělat po svém. Už když jsem studovala, měla jsem vlastní hudební projekty se svými spolužáky. Měla jsem například duo Catch-Pop String-Strong s violoncellistkou Rinou Kaçinari. Pak jsme založili trio Sormeh se dvěma perskými hudebnicemi, Manou Matbou Riahi na klarinet a zpěvačkou Goldnar Shahyar. Stále mám kapelu Madame Baheux s Ljubinkou Jokić z Bosny na kytaru, s Marií Petrovou z Bulharska na bicí a s jedinou skutečnou Rakušankou v této vídeňské kapele, Linou Neuner na kontrabas. S touto skupinou, která stále funguje, se postupně přesouváme z feministického do post-feministického stadia, řekla bych. Myslím, že až jednou půjdeme do důchodu, tato kapela bude stále existovat a pořád budeme hrát pár koncertů ročně. Moc se na to těším.
Tyto projekty se liší obsazením. Hrály i odlišný repertoár?
Se všemi těmito projekty jsem hrála hudbu, která se mi líbila v dětství, v mládí nebo i později. Vždy jsem se snažila kombinovat všechno, co jsem měla v hlavě, ale nemyslím, že by to bylo něco výjimečného. Každý z nás se snaží kombinovat různé věci, které má rád, a jen tak se nám daří vymyslet v umění něco nového. A protože v dnešní době informace proudí tak jako nikdy předtím, je tento způsob tvorby naprosto přirozený. Nebudu tedy říkat, že bořím v hudbě hranice nebo něco takového. To je jedno velké klišé. Všichni při tvorbě pracujeme s informacemi, které máme k dispozici.
Jak jste už naznačila, s hrou na violu se pojí řada klišé a také vtipů. Je ale podle vás viola v něčem náročnější než housle?
To nemůžu tak úplně říct. Viola je větší než housle, a je tedy i těžší. To je první, fyzický rozdíl, kvůli kterému je možná náročnější na ni hrát. Potřebujete větší sílu v rukou. Technika hry je u obou nástrojů velmi podobá, ale při hře na violu potřebujete více tlačit. Proto je to možná náročnější. Člověk se při hře také cítí jinak. Klišé, která se pojí s hrou na violu, moc neznám, ale předpokládám, že mají svůj původ v literatuře z 18. a 19. století. Viola v té době plnila pouze doprovodnou roli. I když tedy měl hráč na violu dobrou techniku, nemohl ji uplatnit. A když to, co umíte, nepoužíváte, pak už se jen zhoršujete. Tady to má možná původ. Nebo to bylo tak, že členové jedné rodiny hráli v salonu, a zatímco ti lepší uměli na housle, na ty horší zbyla viola jako doprovodný nástroj. Ale nástroj samotný za to nemohl. Byla to vina dobové literatury a toho, jak byly skladby napsány a zaranžovány. Když se pak v 19. století rozšířilo sólové hraní, jednalo se nejprve o nástroje jako klavír, violoncello a housle. Pro violu mnoho notové literatury nevycházelo. Změnilo se to až ve 20. století. Ale jinak nevím, co bych k tomu ještě dodala.
Jak jste se dostala k sólovým koncertům?
Původně jsem hrála vždy společně s dalšími kolegy. Sólově jsem začala vystupovat vlastně náhodou. Jednou jsem měla hrát v duu, ale moje kolegyně onemocněla. Ale protože jsem se už připravovala na koncert – bylo to v Záhřebu –, požádali mě pořadatelé, abych se pokusila něco udělat. Vše bylo totiž připraveno a posluchači už prakticky vcházeli do sálu. Říkala jsem si, že asi půl hodiny bych zvládla hrát i sama. Ale nakonec jsem odehrála více než hodinový koncert a byla to moje úplně první zkušenost se sólovým vystupováním. Podruhé se to stalo z podobného důvodu, když moje spoluhráčka koncert zrušila a já jsem musela hrát zase sama. Bylo to vzrušující dobrodružství. Ve stejné době jsem přemýšlela nad tématem svého magisterského studia. Chtěla jsem rozvíjet techniku loopingu a současně mě zajímaly variace starého hudebního tématu La Folia, které jsem znala z hudebního gymnázia. Tam jsem hrála variace Arcangela Corelliho. Rozhodla jsem se tyto dvě myšlenky propojit – pracovat s looperem a zpracovat variace cyklu La Folia. Z těchto nápadů se tedy zrodilo moje pravidelné sólové vystupování, a až poté jsem začala sama pro sebe komponovat nové skladby. To byl začátek mého současného sólového programu. Sólově vystupuji už sedm let a tento můj koncept se postupně rozvíjí. Pracuji například na komunikaci s publikem a na pódiové prezentaci. I když hraji víceméně tytéž skladby, pokaždé je to trochu jiné. Ano, mohla jsem hrát v orchestru nebo v komorním souboru, a dokonce jsem to během studií i zkoušela, ale nikdy jsem v konkursu do nějakého takového souboru nebyla úspěšná. Když jsem se přihlásila naposled, ani mě nepozvali. Říkala jsem si, že to není normální, aby mě ani nepozvali do konkursu. Hlasy v mé hlavě i tehdy začaly říkat: Jeleno, to je znamení, už se o nic dalšího nepokoušej a jdi svou vlastní cestou. – A tak jsem přestala myslet na kariéru hráčky v orchestru. – Jinak komorní hudbu jsem vždy milovala a můj poslední projekt, Jelena Popržan Quartett s tím vlastně souvisí. Bylo to možná vědomé, možná podvědomé, ale se svými kolegy jsem vytvořila krásný komorní soubor, který sice nehraje klasickou hudbu, ale je ovlivněný mým hudebním vzděláním. Mí spoluhráči jsou jazzoví muzikanti. Je tam kontrabas, violoncello, já hraju na violu a zpívám a čtvrtý hráč střídá klarinet a saxofon. Na kontrabas hraje Lina Neuner, na cello Clemens Sainitzer a Christoph Pepe Auer hraje na klarinet a saxofon.
Na albu Jelena Popržan Quartet zpíváte mimo jiné zhudebněné básně Tamar Radzynerové. Kdo to byl?
Tamar Radzynerová byla polská židovská spisovatelka, která přežila holokaust a na konci 50. let emigrovala do Vídně kvůli silné vlně antisemitismu. Tehdy opustila svůj aktivismus a začala skládat básně v němčině, což byl pro ni nový jazyk. Ve svém životopise později napsala, že díky psaní těchto textů nemusela vyhledat psychiatrickou pomoc. Ve verších psaných v němčině našla skutečný azyl. Když jsem tyto básně četla, byla jsem dojata a zároveň zmatena. Psala o tématech souvisejících s jejím životem, což ale nebyly jen osobní věci, ale také politika a společnost, jejíž byla součástí. Kritizovala tehdejší buržoazní společnost ve Vídni po druhé světové válce. Psala samozřejmě také o holokaustu, ale vedle toho je autorkou humorných básní. To vše se v její tvorbě mísilo a překrývalo. Její verše jsou mimořádně silné. Když jsem je četla, hned jsem měla chuť je zhudebnit, a to i proto, že je často psala v pravidelném verši, který má svůj vlastní rytmus a hudba je v něm přímo zakódována. Nakonec ale bylo náročné hudbu nepřehlušit sílu slov. Chtěla jsem, aby verše zůstaly tiché, ale přitom je člověk stále slyšel, a to na prvním místě. Hudba měla být až druhá, takový jsem k těm veršům měla respekt. Zkomponovala jsem tedy pět písní, které jsou součástí mého programu s kvartetem. Vedle toho hrajeme mé vlastní instrumentální skladby. Jedná se o úplně první projekt, ve kterém hraji pouze vlastní skladby. Předtím jsem se vždy věnovala i coververzím nebo své interpretaci lidové hudby například z Anglie, Irska, Bulharska nebo Francie.
Při svých sólových koncertech nehrajete pouze na violu, ale také na různé předměty, například na sklenice. Nahrazujete tím zvuky, které na violu není možné zahrát?
Neřekla bych, že tím nahrazuji nějaký chybějící zvuk. Jen mi to přijde zajímavé a pěkné. Ráda objevuji nové nástroje nebo nové zvuky. Cítím se vlastně mnohem svobodnější, když hraji na nástroj, který mi není úplně vlastní. Na violu, případně housle hraji už více než 30 let. Po takové době je to už všechno zautomatizované a člověk je vězněm své vlastní techniky a svého nástroje. Když pak přijdete to styku s jiným nástrojem, můžete se svobodně vydat jakýmkoli směrem. A právě tato svoboda je pro mne důležitá. Je pro mne tím pádem jednodušší improvizovat na jiný nástroj než na ten můj. Je to, jako když mám v divadle text, který mě okamžitě inspiruje, a to způsobem, který nemohu slovy popsat. Je to velmi přímé a intuitivní napojení na materiál, s nímž pracuji. Proto bych do budoucna ráda více pracovala s jinými nástroji, případně i s předměty, které sama vyrobím, nebo i s odpadky. Ale uvidíme, kdy k tomu dojde.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..