Íránská zpěvačka Mahsa Vahdat propojuje tradiční perskou hudbu s evropskými hudebními prvky, například s jazzem nebo se sborovým zpěvem. Své zatím nejnovější album Braids of Innocence, Copánky nevinnosti, které nahrála s norským pěveckým sborem SKRUK. Písně na albu vycházejí z perských básní od autorů Rúmího a Hafíze, ale i ze současných textů, které zachycují osobní i politická témata. Album tak reflektuje represivní režim v Íránu i život v exilu. Zpěvačka svou tvorbu představila v roce 2024 na festivalu Maraton hudby Brno.
Album Braids of Innocence jste nahrála s norským sborem SKRUK. Jak začala vaše spolupráce s ním?
Tento sbor jsem poprvé slyšela před mnoha lety v rámci projektu, který realizovali s ázerbájdžánskými hudebníky. Myslím, že to bylo něco spojeného s původem naší země – ten projekt měl norský název, ale už si jej nepamatuji. Jen vím, že to album se tehdy stalo velmi populárním mezi lidmi v Íránu. Já jsem o tomto sboru tehdy nic nevěděla, jen jsem slyšela jejich hudbu a moc se mi líbila. Až později jsem zjistila, že spolupracovali se stejným producentem, se kterým pracuji i já – s norským producentem Erikem Hillestadem. Jednou jsem se totiž Erika zeptala, jestli tento sbor zná, a on mi odpověděl, že jejich hudbu produkoval. A pak mi navrhl projekt I vinens spail, V zrcadle vína, můj společný projekt se sborem SKRUK, založený na básních Háfize a Rúmího. Erik s nimi hodně pracoval, stejně jako se mnou a s mou sestrou Marjan, a tak nám tuto spolupráci doporučil. Erik Hillestad se velmi dobře vyzná v perské básnické tradici, a dokonce některé básně překládal. Já jsem složila většinu melodií a použila jsem i některé tradiční motivy, zatímco Erik přizpůsobil texty hudbě. Pianista Tord Gustavsen, se kterým jsem vystupovala i na vašem festivalu v Brně, pak hudbu aranžoval pro sbor, klavír, kontrabas a perkuse.
foto archiv Milana Tesaře
Jak se tato vaše první spolupráce povedla?
Byla to opravdu nádherná spolupráce. Podílela jsem se na mnoha mezinárodních projektech, ale tento byl mimořádně povedený. Nahrávali jsme v roce 2009 v kostele v norské Voldě. Sbor SKRUK existuje už padesát let a většina jeho členů žije na západním pobřeží Norska, kde jsme také celý projekt natočili. Album V zrcadle vína vyšlo v roce 2010. V Íránu bylo přijato velmi dobře, i když jsme ho tam oficiálně nemohli vydat. Lidé si ho ale stejně našli neoficiálními cestami. Pamatuji si, že stejně jako většina mých CD v té době, se prodávalo tajně – v obchodech je měli schované pod pultem. Poté jsme s tímto projektem začali hodně koncertovat. Například jsme vystupovali v Istanbulu, vystupovali jsme v Norsku, dokonce i v Íránu – i když to bylo na italském velvyslanectví v Teheránu. Sbor měl potom v Teheránu ještě jedno vystoupení ve veřejném sále, ale beze mne. Můj koncert na italském velvyslanectví samozřejmě později rozzlobil úřady, protože šlo o jakýsi tajný koncert. Ale mnoho lidí na něj přišlo, mohli tu hudbu zažít a užít si ji, což bylo opravdu úžasné. V dalších letech jsme s tímto projektem vystupovali i v San Franciscu a na mnoha dalších místech. V dalších letech jsme s mým manželem, který je skladatel a aranžér, začali uvažovat o další spolupráci s tímto sborem.
To už asi hovoříme o albu Braids of Innocence?
Ano. Začali jsme na něm pracovat v době, kdy jsme s manželem, který je skladatel, postupně opouštěli Írán. Od roku 2015 jsme tam žili jen občas, ale od roku 2017 jsme už většinu času mimo. Můj manžel musel kvůli mně opustit svou práci univerzitního profesora – právě proto, že jsem v Íránu zpívala. Kvůli silnému tlaku ze strany úřadů jsme nakonec museli odejít. Měla jsem na výběr – buď budu mlčet, nebo odejdu. A protože si neumím představit život bez zpěvu, rozhodla jsem se odejít. A tak jsme odešli. V těch letech jsme hluboce prožívali pocit odloučení – cítili jsme je až do hloubi srdce. Když jsme pak začali pracovat na těchto projektech, byli jsme v Berkeley v Kalifornii, stále velmi blízko domovu v myšlenkách. Začala jsem skládat melodie a oslovili jsme školní sbor, se kterým jsme už měli krásnou spolupráci. Dirigent byl z této nové spolupráce nadšený. Můj manžel napsal některé texty a na albu jsou také básně Rúmího a jednoho současného básníka.
Album jste pojmenovali podle písně, která se váže k jedné vaší příhodě z dětství.
Ano, píseň Copánky nevinnosti je inspirovaná mou vzpomínkou z Teheránu z doby, kdy mi bylo 10 nebo 11 let. Můj strýc byl tehdy politickým vězněm v nechvalně známé věznici Evin. Šla jsem jej do vězení navštívil. Měla jsem tehdy dlouhé vlasy. Moje matka mi je běžně zaplétala do dvou copů, ale když jsme šly na nějakou slavnostní událost, udělala mi třeba deset nebo více copánků. Když jsme se chystaly na návštěvu strýce – jejího bratra – ve věznici Evin, rozhodla se mi vlasy upravit právě tímto způsobem. Tehdy tam bylo vězněno mnoho politických vězňů, a bohužel stále je. Jako dívka jsem musela mít hlavu zahalenou. Když jsme přišly do vězení, setkání probíhalo přes skleněnou přepážku a mluvili jsme spolu přes telefon. Byli tam i další političtí vězni. A pak, v jednom krátkém okamžiku, moje matka na pár vteřin nadzvedla můj šátek a ukázala mé copánky strýci, aby ho potěšila. Upravila mi vlasy opravdu speciálním způsobem, a když to strýc viděl, později nám řekl, že si toho všimli i ostatní vězni. Řekli mu, že ten moment jim rozjasnil den, přinesl radost. Tato vzpomínka mě nikdy neopustila. Toužila jsem ji proměnit v píseň. Požádala jsem tedy svého manžela, Atabaka Elyasiho, který je také básník, aby napsal text inspirovaný tímto příběhem. On jej napsal, já jsem k němu složila melodii, a on poté vytvořil aranžmá pro sbor a harfu. Tak vznikla první píseň alba.
Album ovšem nakonec není jen historickou reminiscencí nebo vaší osobní vzpomínkou, ale pojí se s aktuálními událostmi v Íránu.
Ano, ukázalo se, že se téma alba pojí i s událostmi v Íránu v roce 2022 – konkrétně s hnutím Žena, život, svoboda, které začalo po smrti dívky zavražděné kvůli jejím vlasům. Aniž bych to tehdy tušila, začala jsem na albu pracovat ještě před těmito událostmi. O jeho názvu jsme přemýšleli dlouho předtím, než se vše odehrálo – album jsme nahráli v srpnu 2022, zatímco hnutí Žena, život, svoboda propuklo v září. Deska vyšla v prosinci téhož roku. Všechno se tedy nečekaně propojilo a význam slov Copánky nevinnosti získal ještě silnější rozměr. Na album jsme zařadili i další skladby, které se velmi úzce dotýkaly našeho života – mého stesku po domově, zejména v době, kdy jsem nemohla cestovat do Íránu. Celé album je tedy hluboce spjaté s naším životem v exilu a s naším vztahem k rodné zemi.
Jak album vznikalo?
Nahrávání probíhalo znovu ve Voldě na západním pobřeží Norska, v nádherné krajině. Atmosféra toho místa měla na celý proces velký vliv. Můj manžel Atabak je velmi osobitý skladatel a aranžér. Ovládá jak íránskou hudbu, tak západní hudební tradici, a má svůj vlastní, jedinečný přístup k harmonii. Je trochu rebel – neřídí se konvenčními postupy, ale vytváří hudbu s hlubokým citem pro detail, jako by pracoval na jemném řemeslném díle. Projekt byl náročný, zejména kvůli práci s nemetrickou hudbou a hledání způsobu, jak vést hudební dialog mezi jednotlivými prvky. Přesto jsme během několika dnů prošli intenzivními zkouškami a následně nahrávali společně se sborem. Celý proces podpořil produkční tým z vydavatelství KKV a producent Erik Hillestad – jejich práce byla opravdu fantastická. Sbor má také svůj jedinečný zvuk. Jsou velmi otevření novým zkušenostem, což je činí ještě zajímavějšími pro spolupráci. Album vyšlo v prosinci a my jsme spolu se sborem vystupovali na dvou nebo třech koncertech.
Dostala se nahrávka i k posluchačům ve vašem rodném Íránu?
Před několika lety, když jsem to album vytvářela, sociální média ještě nebyla tak silná. Dnes jsou však mnohem vlivnější, i když v Íránu mají lidé omezený přístup k platformám jako Spotify nebo YouTube. Mohou k nim sice získat přístup pomocí VPN, ale není to pro ně snadné. Přesto vím, že album bylo velmi pozitivně přijato mezi mnoha lidmi v Íránu. Bylo to pro ně velmi silné a dojemné, i když bohužel nemáme přímé spojení, protože nemám možnost tam koncertovat. Správně by lidé měli mít možnost si album koupit v obchodech s cédéčky nebo snadno streamovat. To ale není možné. Ale ti, kdo nás sledují, si album opravdu zamilovali. Bylo to pro mě i pro mého manžela Atabaka velmi silné a speciální. Byla to jedna z našich nejúplnějších a nejbližších spoluprací. Na tomto projektu jsme pracovali tři roky.
Zpíváte texty staré několik století, ale také současnou poezii. Je v tom pro vás nějaký zásadní rozdíl?
Když zpívám básně od Rúmího nebo Hafíze, které jsou staré 700 nebo 800 let, je velmi důležité si uvědomit, že i když jsou tyto básně velmi staré, stále zůstávají aktuální. Pocity, které v nich jejich autoři vyjadřují, jsou v podstatě věčné otázky lidské existence – o pochybnostech, otázkách, vášni, moudrosti, extázi. Téma lásky, které v nich zaznívá, je něco, co je stále živé a co si můžeme užívat i dnes. Pokaždé, když je zpívám, chci samozřejmě odrážet svůj vlastní individuální projev jako současná osoba. Takže pokaždé, když k těmto básním přistupuji, přináším do nich nový druh duše, nový způsob vyjádření. Chci je vyjádřit po svém, přetvořit je tak, jak je prožívám. Ať už vybírám básně staré nebo současné, je pro mě velmi důležité, aby s nimi byla nějaká osobní souvislost. Může to být duchovní, emocionální nebo politické. Jsem velmi pečlivá při výběru básní, které chci zpracovat – starých i současných. Odpověď je tedy ano, opravdu chci reflektovat svůj vlastní projev, jako osoba, která žije dnes, jako žena, která žije v tomto světě. Všechno se odehrává ve mně.
V Brně vás při koncertě doprovázel jazzový pianista Tord Gustavsen. Jak náročné je pro vás a pro něj spojit perské hudební cítění se západním jazzem?
Tord Gustavsen má velmi zvláštní přístup k hudbě a harmonii. Samozřejmě je jazzový muzikant, ale zároveň čerpá z bohaté tradice norské lidové hudby a také z liturgické duchovní hudby. Je to také fantastický improvizátor. Když spolupracujeme nebo hrajeme, přesahuje to všechny tyto vlivy a styly. Během těch let jsme se naučili, jak spolupracovat a jak vést dialog. Na začátku to nebylo snadné, když jsem před více než dvaceti lety začala dělat tyto mezikulturní spolupráce, ale postupně jsme se víc a víc učili, a s Gustavsenem se to stalo organičtější, přirozenější. Teď už víme, jak se navzájem propojit. Jeho smysl pro hudbu je obrovský. Je otevřený experimentování. Vytvořili jsme mezi sebou velmi, velmi zvláštní dialog, který jde za všechny konvence, které se týkají harmonie, jazzu, stylu. Takže jde o velmi osobní přístup, jak z jeho, tak z mé strany. Našli jsme způsoby, jak spolupracovat. Je pravda, že někdy se spolupráce s mnoha muzikanty nevyvine příliš dobře. Ale Tord je jedním z těch, kteří mají hluboký, opravdu hluboký cit pro hudbu a také výjimečný způsob naslouchání. Hodně poslouchá a je skvělý improvizátor. Byla to pro mě vždy skvělá výzva, když jsem spolupracovala s těmito umělci napříč kulturami. Třeba i s Kronos Quartetem, který pracoval s mnoha různými muzikanty. Způsob, jakým nás jeho členové naslouchali, a jak jsme se vzájemně učili, to je něco velmi speciálního. Je to velmi důležité, když obě strany jsou otevřeny novým experimentům, naslouchání a citlivosti.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..