Pětadvacetiletý kytarista Jannis Moras je vycházející hvězdou brněnské scény. Písničkář s řeckými kořeny působí se svým otcem Trifonem Morasem a se dvěma bratry v kapele I Parea. Se skupinou Anatoli, která hraje tradiční řeckou hudbu, nedávno zvítězil v jihomoravském kole Porty. A má i svůj vlastní autorský projekt Jannis Moras a band(a), který vystoupí 4. června v rámci Řecké soboty na hradě Veveří. S Jannisem Morasem jsme mluvili o hudbě, kterou hraje, i o řecké komunitě v Brně.
Ve skupině I Parea hrajete se svým otcem a se dvěma bratry. Hráli jste s tatínkem už jako malí?
Jako úplně malí ne. I Parea začala jako kapela, v níž jsem byl já, můj otec a několik dalších našich přátel. Pak jsme se oddělili a asi od roku 2007 jsme začali hrát po hospodách jako duo. A čekali jsme, až bratři vyrostou a zdokonalí se ve hře na basu a bicí. V roce 2010 jsme začali intenzivně zkoušet už jako čtyřčlenná rodinná kapela.
Váš otec předtím měl nějaké hudební projekty?
Někdy v rozmezí poloviny 80. a 90. let měl kapelu. Později nám hrával u snídaně, vytáhl buzuki a začal zpívat. Hodně nám také pouštěl řeckou hudbu, což bylo v našem dalším směřování určující. Nejvíc jsme poslouchali asi rebetiko, což je žánr, který dnes hrajeme s kapelou Anatoli a částečně i s I Pareou.
Jaký byl na začátku repertoár této vaší rodinné kapely?
Repertoár sestavil otec, protože už měl zkušenosti s hraním na řeckých večerech a věděl, co bude mít úspěch. Ale dal i na náš výběr. Dnes hrajeme směs rebetika, lidových písní z pevniny i ostrovů a tvorby řeckých skladatelů druhé poloviny 20. století. Z těch nejznámějších je to asi Mikis Theodorakis a Manos Chatzidakis, autor Dětí z Pirea. Ale nejsou to jen oni, řecká hudba je strašně široká. Hlavním nástrojem je pro nás buzuki a my hledáme, co se na ně dá zahrát a na co se dá dobře tančit. Hrajeme totiž převážně na řeckých večerech, na svatbách a při dalších příležitostech, kde se tančí.
Zmínil jste některé řecké autory. Dá se řecká hudba uvedeného období srovnat s naší populární hudbou nebo jinými žánry?
Jisté srovnání je z hlediska žánrů sice možné, ale jak už jsem řekl, řecká hudba je široká, takže já zde mluvím jen o určitém jejím výseku. Oproti západní hudbě existuje v Řecku například silný proud, který vychází z folkloru, ale současně už hraničí s hudbou umělou. Dá se vysledovat například pokračování rebetika s lepším zvukem a novým aranžmá. V první polovině 20. století to byly palírny nebo hospody v neslavných čtvrtích velkých měst, ve kterých se rebetiko hrálo. V určitém stupni vývoje se ale přetavilo v nový žánr s prvky východní hudby a lidové zábavy pro masy, kde je dominujícím nástrojem buzuki. Vedle toho se vyvíjela pochopitelně také třeba rocková hudba nebo písničkářská tvorba.
Rebetiko hrajete mimo jiné se skupinou Anatoli. Jak vznikla?
Na začátku byla kapela, která fungovala při Lyceu Řekyň v České republice. Přizvali mě na dva nebo tři koncerty a domluvili jsme se, že bychom dál mohli pokračovat samostatně. Pod názvem Anatoli a s malými změnami v obsazení skupina funguje od roku 2011. Aktuálně má dva programy. První z nich je založen na tradiční hudbě přelomu 19. a 20. století, kdy žila ještě velká řecká komunita v Malé Asii. Jsou to písně silně ovlivněné místem vzniku, tedy právě pobřežím Malé Asie, případně řeckými ostrovy. Vévodícím nástrojem je zde turecká loutna, řecky zvaná uti. Kytara se tehdy moc nepoužívala, ale my jsme ji vzhledem ke svým možnostem zařadili. Důležité jsou perkuse a především zpěv. Tato hudba je obrovskou školou pro každého, kdo se jí zabývá, a to i v Řecku.
Druhý program je už zmíněné rebetiko?
Ano. Je to žánr, který opět souvisí s Řeky žijícími v Malé Asii, kteří po nutném exodu přišli do Řecka a začali se usazovat na okraji velkých měst. Vznikla tak uzavřená, periferní společnost, ke které patřily drogy a prostituce, ale také vlastní hudební produkce. Ta vycházela z východních vlivů a svým způsobem je přetvářela. Ještě ve 20. letech se používaly hlavně housle, které jsou pro východní hudbu specifické. Dále se tehdy v rebetiku hojně užívalo santuri a kanonaki, což jsou typy řeckého cimbálu, a hodně také tzv. lidová kytara, tj. kytara s tělem španělské kytary, ovšem s kovovými strunami. Ve 30. letech pak nastoupilo jako dominantní nástroj buzuki, které nahradilo tureckou loutnu, známou ze starší hudby.
Kde tento repertoár se skupinou Anatoli hráváte?
Nejčastěji jsou to komorní koncerty, ať už samostatné nebo s někým dalším. Nejčastěji hráváme asi ve Staré Pekárně, což je prostor, který je nám blízký a připomíná interiéry, ve kterých se rebetiko původně hrávalo.
V dubnu jste vyhráli v jihomoravském kole Porty. Čekali jste to?
My jsme si šli jenom zahrát a byli jsme zvědaví, co způsobí, když tam někdo jako my přijde. Neočekávali jsme žádné umístění. Ale když jsme se dověděli, že jsme vyhráli, vlastně mne osobně to ani moc nepřekvapilo. Měl jsem z našeho vystoupení dobrý pocit a cítil jsem, že jsme byli takovým ozvláštněním celé soutěže. Ovšem našeho kapelníka Alexandra Knápka to tak šokovalo, že jsme si šli všichni sednout do hospody, což běžně neděláme.
V Anatoli myslím nemají všichni členové řecké kořeny…?
Polovina z nás má na Řecko určitou návaznost – já, kapelník Alex a Tomáš, který hraje na baglamas a buzuki. Dalšími členy jsou česká flétnistka a klarinetistka Iva, na perkuse hraje Martin, který je Slovák, a Honza, který je Moravák. Ale Honza říká, že někdy dávno měl nějaké předky v Řecku, rozhodně na to vypadá.
Ke skupinám I Parea a Anatoli jste nedávno přidal svůj autorský projekt Jannis Moras a band(a). Vznikl z tvůrčího přetlaku?
Já jsem své autorské písničky hrával už předtím sólově, což je pro mne mimochodem ta nejtěžší disciplína. Šlo mi ale o něco jiného. Mám řadu oblíbených současných písničkářů z Řecka a chtěl jsem si zahrát něco z jejich tvorby. Už v roce 2014 jsem dal dohromady své bratry, některé členy Anatoli a další přátele, dohromady nás bylo devět, a úplně bez zkušeností s aranžováním a vystupováním v tak velké sestavě jsme odehráli jeden koncert současné řecké hudby. To jsme pak zopakovali a následně jsme si dali za cíl, že budeme hrát autorské skladby. V září 2015 jsme vystoupili ještě s převzatým repertoárem, ale zahráli jsme už i několik mých písní. A teď už asi půl roku hrajeme pouze mé skladby. Našli jsme se v tom a nikdo z nás už nemá chuť vracet se k revivalu. Písničky píšu já, ale na konečném znění se podílejí i všichni ostatní, proto obvykle říkám, že autory jsme všichni.
Jak se vám s touto skupinou daří koncertovat?
Teď na jaře jsme hráli hodně, příležitostí se nakupilo dost. Na to, že máme za sebou jen jeden rok fungování a že hrajeme autorskou hudbu v řečtině, kterou lidé obvykle nerozumí, to jde dost dobře.
Jak lidé v Brně vůbec na řeckou hudbu reagují? Vnímají ji jako něco exotického?
Museli bychom se zeptat jich samotných, ale na koncertech cítím, že jsou nadšeni a jako exotiku to neberou. Mne to nadšení fascinuje, protože nevím, jak bych na jejich místě reagoval já. Chodí na nás totiž především čeští diváci a líbí se jim i řecké kolové tance. Cítí radost nejen v hudbě, ale právě i v tanci a sami se zapojují. V té hudbě je uložen kus středozemní mentality a lidé ji oceňují jako jiný způsob zábavy, než na jaký jsou zvyklí.
Můžeme říct, že půdu vám připravily už před mnoha lety Martha a Tena Elefteriadu, které české publikum naučily poslouchat řeckou hudbu. Dodnes mimochodem organizují kursy řeckého tance. Jak vnímáte jako muzikant z mladší generace jejich význam pro řeckou kulturu u nás?
Martha a Tena Elefteriadu ve své době plnily důležitou funkci. Já vnímám čistě hudbu a nedokážu analyzovat další společenské účinky jejich působení. Ale pokud jde právě o hudbu, odrážely ve svém repertoáru tehdejší řeckou kulturu. Tak jako my dnes čerpáme ze současné řecké scény, ony dělaly ve své době totéž, ale nám už to dnes zní jako historická záležitost. Ovšem za to, že vůbec v české společnosti s řeckou hudbou prorazily, jim patří velký dík. V té době nebyla možnost každodenního spojení s Řeckem a s řeckou kulturou, internet neexistoval. Určitě nám tedy připravily cestu. Tím, že je lidé znali, přijali lépe i nás. My děláme sice podobnou řeckou hudbu, ale jinak, máme jiné zkušenosti.
Existuje vůbec dnes něco, čemu by se dalo říkat řecká komunita v Brně?
Existuje institucionálně v podobě Řecké obce Brno. A existuje i lidsky, ale v jiné podobě než před třiceti, nebo dokonce padesáti lety. Její povaha se hodně změnila s proměnami společnosti, politiky i dění ve světě. Dnes ta komunita není tak uzavřená jako dříve, členy byli a jsou i lidé, kteří mají geneticky s Řeckem společného pramálo nebo i vůbec nic. Vzniká spousta smíšených manželství, a tak ani podle jména často nepoznáte, kdo má řecké předky. Příslušníci starší generace se stále scházejí, ale my mladí už tolik ne, bohužel.
Doma mluvíte česky, nebo řecky?
Čeština převažuje, ale někdy mluvíme i řecky. A především udržujeme styk s řečtinou skrze média.
Syntézu všech vašich hudebních projektů představuje nové album skupiny I Parea s názvem Babylonská věž. Na něm totiž hostuje jak Anatoli, tak skupina Jannis Moras a band(a). Jak k tomu došlo?
To byl od počátku záměr, který má opět na svědomí režisér hudebního dění (nejen) v naší rodině, totiž můj tatínek. Přál si, aby si na desce zahrála jednu skladbu skupina Anatoli a nakonec navrhl, aby přišla i „Banda“. My jsme tento návrh rádi přijali, protože jsme se tak poprvé dostali ke studiovému nahrávání ve špičkových prostorách.
Sleduje tatínek vaše hudební aktivity? A dává vám rady?
Ano, sleduje, rady nám dává, ačkoli my jako zástupci odbojného mládí si do toho moc mluvit nenecháme. Ovšem občas mu dáme za pravdu, jindy si to uděláme podle sebe. Ale on to s námi velice prožívá, především proto, že hrajeme autorskou tvorbu. Hodně za nás kope.
Řeckým kulturním tradicím a jejich spojení s Brnem i celou Českou republikou je věnovaná Řecká sobota na hradě Veveří. Na programu jsou hudební a taneční vystoupení, škola řeckých tanců, historická výstava a mnoho dalších událostí. Její šestý ročník se koná 4. června od 9.00 do 22.00 hod.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..