O režisérce Lindě Keprtové se v poslední době nejvíc mluvilo v souvislosti s režií Poulencových Dialogů karmelitek v košické opeře. Získala za tuto práci i slovenskou cenu DOSKY 2013. V Brně jsme se s Lindou Keprtovou setkali už několikrát – ještě jako studentka JAMU režírovala Zouharovu Coronide, Cimarosovo Tajné manželství, Její pastorkyňu ve verzi z roku 1904 a také scénické oratorium Vladimíra Franze Údolí suchých kostí. Do Janáčkova divadla vstoupila přibližně před dvěma týdny jako deus ex machina, aby dokončila inscenaci Donizettiho opery Maria di Rohan, která má zanedlouho premiéru. Původní režisérka Barbara Klimo totiž z vážných zdravotních důvodů musela svou práci přerušit.
Zeptám se rovnou na začátku – jaké to je převzít cizí inscenaci ve chvíli, kdy se začíná realizovat na jevišti?
Je to velmi nestandardní situace, já jsem nikdy nic takového nezažila a říkají i operní pamětníci, že se s tím nesetkali. Moje úloha v této inscenaci každopádně není v tom, abych přinášela koncept, ale musím naaranžovat věci, které nejsou doaranžované, což byla v našem případě asi půlka opery. Já jsem do inscenace vstoupila ve chvíli, kdy už jsou vyrobené kostýmy, hotová je i scéna a v pondělí (13. ledna, pozn. red.) jsme měli klavírní generálku. Naaranžováno bylo první jednání, druhé jen tak zlehka a třetí vůbec. Moje úloha je dodělat to a dovést do zdárného finále, aby byl důvod k oslavě.
Ocitla jste se vlastně v pozici orchestrálního hráče, který dostane hotové noty. Jak s nimi souzníte, je vám pojetí Barbary Klimo i osobně blízké?
Její koncept je velmi specifický i co se týká aranže v prvním jednání, i ve výtvarném pojetí. Druhé a třetí jednání jsme se snažili spíš odlehčit. Některé věci, které tam nadhodila, by mohly mít smysl, ale já samozřejmě nevím, jak je myslela. Museli jsme to tedy nějakým způsobem pozměnit a vyčistit.
Maria di Rohan je vlastně paní de Chevreuse, intrikánka ze Tří mušketýrů – odkazuje se inscenace na tento populární román?
Ne ne…
V Mušketýrech je paní de Chevreuse důvěrnice královny a pletichářka, v Donizettiho opeře spíš pasivní oběť nešťastných okolností. Zabývala jste se tím, jaká asi byla doopravdy?
Já se přiznám, že jsem na to neměla čas. To se seběhlo tak rychle, že mi v pondělí (6. ledna, pozn. red.) v devět večer volala paní šéfka opery Blahová, v úterý dopoledne jsem přišla do divadla, vzala si noty, nahrávku a ve středu už jsme zkoušeli. Já jsem tu operu znala jen povrchně a musela jsem začít se studiem úplně od začátku. Na nějaké větší rešerše a myšlenkové pochody jsem vůbec neměla prostor. V tuto chvíli se snažím vzdělání narychlo doplnit, ale v koncepci inscenace se to zcela jistě nebude moci projevit.
Podle fotek působí inscenace až komiksově pestře, jak se to stýká s tragickým příběhem, který končí sebevraždou hlavního hrdiny?
To je právě to, že paní režisérka Klimo chtěla mít první jednání co nejpestřejší a nejveselejší, aby poté více vynikla tragika příběhu. I aranžmá sboru je taková roztomilá hříčka a postupně by mělo představení dostávat dramatičtější rozměr.
Přes všechny dějové zákruty se vlastně jedná o milostný trojúhelník komplikovaný Mariiným tajným manželstvím. Je v tom příběhu něco aktuálního i pro dnešního diváka a snaží se to inscenace vypíchnout?
Milostné radosti a trápení jsou aktuální a věčné v každém čase… stejně tak jako intriky a krutost lidského jednání
Tajná manželství jsou asi vaším brněnským osudem, vaše absolventská režie stejnojmenné opery Domenica Cimarosy na vás dost výrazně upozornila. (nebyla to má absolvenstká režie – pouze ročníková) Režírovala jste tu ale také úspěšné uvedení Její pastorkyně, verze z roku 1904 a oratorium Vladimíra Franze Údolí suchých kostí. Jak hledáte inscenační klíče ke konkrétním dílům?
To je otázka, na kterou se úplně jednoznačně odpovědět nedá. Ke každému titulu člověk přistupuje jinak, včetně způsobu přemýšlení. U některých titulů cítím, že přichází nějaká intuice nebo vjem, o který se opírám a snažím se jej nějak zpracovat. U jiných věcí je to zase víc racionální, ta emoce na mě tolik nedýchá, ale cítím nějaký racionální podtext, který se snažím rozklíčovat. Obecně jsem typ člověka – nebo snad režiséra – který dělá rád koncepční divadlo. Na začátku si vždy připadám jako nepopsaný list papíru a když začínám zkoušet něco nového, tak mám pocit, že jsem v životě nikdy nic nezkoušela a připadám si i bezradná. Hodně o těch věcech přemýšlím a hodně důležitý pro mě je konkrétní člověk na jevišti. Proto trochu trpím tady tím česko-slovenským systémem, kde máte dvě až tři alternace, které tam nemusí stale být, pořád někam odjíždějí a podobně. Nakonec je to ale vždycky něco za něco, protože je pravda, že s některými zpěváky zkoušíte málo, a oni vás okamžitě pochopí a provedou to, co jim jen tak naznačíte. Je to takové dvousečné a já si rozhodně nechci na těchto řádcích stěžovat.
Když se zeptám ještě obecněji: jaký typ oper máte ráda, máte nějaké vytoužené dílo, které byste chtěla režírovat?
Velmi ráda bych se potkala s operou Věc Makropulos, s Káťou Kabanovou, s Vojckem. Obecně mám ráda příběhy, které zachycují nějaký lidský osud. Opera, za níž stojí nějaká historická událost, by pro mě určitě byla výzva, ale nevím, jestli bych ji dovedla udělat nejlépe. Mám ale taky strašně ráda práci se sborem a lákal by mě třeba Nabucco. Už jen proto, jestli bych se na něj pod tíhou všech tradic a klišé dokázala podívat nějak jinak. Sbor v opeře je samostatná jednotka a fenomén, který mě baví.
Dirigování sboru jste na JAMU původně studovala, teprve později jste si přibrala i operní režii. Bylo sborové dirigování nějaký nouzový obor, nebo vás režie zaujala až během školy – jak se tyto dvě věci stýkají a ovlivňují?
Já jsem chtěla dělat sbormistrovství asi od sedmnácti let, vystudovala jsem ho už na střední škole a můj sen byl dostat se na JAMU k panu Mátlovi. Operu jako žánr jsem měla ráda, chodila jsem do divadla, ale o operní režii jsem nikdy nepřemýšlela. Tento fenomén si mě poté našel spíše sám, ale až v momentě, kdy jsem ho začala studovat.
Zatím asi nejvíc ceněnou inscenací jsou Dialogy karmelitek v Košicích, získala jste za ni i slovenskou cenu DOSKY 2013. Ceníte si jí nejvíc i vy sama?
Ono se to tak vždycky říká, že člověk cenu nečekal, však pro mne to bylo opravdu překvapení…ale velmi krásné a dojemné.
Působíte v košické opeře i jako dramaturg. Jak jste spokojená s dramaturgií českých operních divadel, pokud ji sledujete – je v ní něco, co vám chybí?
Obecně mi chybí pestrost, ale to je samozřejmě dané tím, že soubory jsou poskládané na operu devatenáctého, potažmo dvacátého století. Krásnou dramaturgii má ostravská opera. Líbily se mi i některé tituly, které objevili v Liberci, třeba Démon a Náměsíčná. Obecně je to tady ale hodně zaprděné.
V hudbě začala před několika desítkami let místy až fanatická móda dobově poučené interpretace, která ale pozitivně ovlivnila i moderní orchestry a jejich interpretaci staré hudby. Funguje něco podobného i v opeře?
Když jsem byla na pracovní stáži v Götteborgu, tak se tam zrovna hrála Alcina. Dirigent s orchestrem, který hrál den předtím Dona Carlose, a s moderními nástroji udělal tak špičkovou interpretaci, že to bylo něco fantastického – takže si myslím, že můžeme hrát barokní operu I s operním orchestrem.
Jak se režíruje opera končícího belcanta, jak to udělat, aby měli pěvci trochu klidu na to náročné zpívání a ještě z toho bylo současné divadlo?
Ach, to kdybych věděla… pro mne osobně je důležité vnímat hudbu a doufám, prosím ji, aby mi byla nápomocna.
Chtěla byste režírovat třeba barokní operu úplně postaru se všemi těmi létajícími stroji, rozprašováním vůní a dalšími zázraky?
Barokní opera mě čeká příští sezónu – Händelova Alcina – a ještě uvidím, jaká optika mě bude lákat.
Brněnskou divadelní scénu asi znáte hodně dobře. Máte tu nějakou oblíbenou inscenaci a když odhlédnu od opery – je tady váš domov, co vás tu vlastně drží?
V divadle Reduta mě extrémně zaujalo představení Korespondence Voskovec + Werich. Velmi ráda chodím na činohru, pro operního režiéra je to jedna z inspirací… a když se nad tím tak zamyslím – v Brně mě kromě přátel vlastně nedrží vůbec nic – ale mám ho ráda…
Zatím nebyl přidán žádný komentář..