Pavel Haas Quartet: Bez Beethovena by nebyli Beatles

Úspěchy na mezinárodní scéně i česká kvartetní tradice – k souboru, který si dal jméno podle skladatele Pavla Haase, patří obojí. Svou první cenu BBC Music Magazine dostal Pavel Haas Quartet před několika dny za nahrávku kvartetů Bedřicha Smetany, ceny časopisu Gramophone už sbírá téměř systematicky. Důležitým tématem rozhovoru byl ale také festival Concentus Moraviae. Ten je letos tematicky věnován především smyčcovému kvartetu a Beethovenovi, a Pavel Haas Quartet je rezidenčním souborem letošního ročníku.

Za loňskou nahrávku kvartetů Bedřicha Smetany jste před dvěma dny převzali cenu BBC Music Magazine. Jaký je to pocit?
Marek Zwiebel: Byl jsem ji přebírat osobně a pocit je to určitě dobrý. A taky velká motivace do další práce. Cenu BBC jsme dostali poprvé, o to víc si jí vážíme. Na naší práci se nic nemění, je to jen určité potvrzení, že ji děláme dobře.
Veronika Jarůšková: Pro nás je významná tím, že ji volí publikum.
Peter Jarůšek: Při cenách Gramophone i řadě ostatních se rozhodují kritici, novináři, bývá to nějaký board. V případě BBC Music Magazine Awards kritici vyberou tři nominované tituly a teprve o těch probíhá široké hlasování online.

Z dřívějších let máte i pět cen časopisu Gramophone za nahrávky Haasových, Janáčkových, Dvořákových a Smetanových kvartetů, plus za Schuberta. Je to náhoda, že jste většinu cen získali za českou hudbu?
PJ: Bylo by divné, kdyby nám česká hudba nešla.
VJ: Navzdory tomu, že tři z nás jsou Slováci.
PJ: Ale ten charakter je podobný. Mě hodně překvapilo a hodně mě těší, že jsme dostali cenu Gramophone za Schuberta. Smrt a dívka i kvintet jsou nahrané tisíckrát. Když jsme přišli s Pavlem Haasem, tak určitě zapůsobilo, že se jedná o nepříliš známé věci, byl v tom i objevitelský moment. U Dvořáka možná zafungovalo, že by k němu český soubor měl mít blízko, i když by to samo o sobě určitě nestačilo. Ale u Schuberta jsem to osobně vůbec nečekal. S nahrávkou jsme byli subjektivně spokojení, ale ta odezva nás překvapila.

Z tradice Českého kvarteta se odvozuje i charakteristický projev České filharmonie. Co je to česká kvartetní škola, v čem jsou její specifika?
VJ: To vůbec nevím a ráda bych se to dozvěděla.
Radim Sedmidubský: Česká kvartetní škola se především rozrůstá do stále větší šíře. Má svoji tradici, která začala s Českým kvartetem v roce 1892, kdy ho chlapci založili – bylo jim kolem dvaceti. To byla první generace a těch generací je od té doby nějakých osm, devět, když to spočítám od oka. Od nich se učili další a další, a tím vznikla tradice. Ale když se řekne škola: proč mají Bulhaři tak dobré zpěváky nebo vzpěrače? I na Slovensku jsou lepší zpěváci než v Čechách, když se to zobecní. A tady mají tradici kvarteta. Ovšem jak se hraje, jestli existuje česká škola, to je otázka. Svým způsobem ano, protože se předává způsob, jak hrát určité skladby. Zároveň ale platí, že v mnohem větší míře záleží na tom, jaký typ osobností se v souboru sejde a jak se naučily hrát. Někdo má úplně jiné legato než ostatní, jiný hraje dynamicky… když se sejdou čtyři hodní hoši nebo dívky, tak to bude znít jinak než od čtyř divochů. To je ale ve všech zemích stejné, takže i v rámci české kvartetní školy existují velké rozdíly. Jakýsi jednotící prvek tam je, ale nepřevažuje.
PJ: Škola a tradice jsou pro mě především dvě odlišné věci. Tradice je ta linka, po které se něco předává, ale co se týká školy, tak nevím, jestli tu vůbec něco takového existovalo. Na AMU byl předmět komorní hudba jako nutné zlo.

Kde se tedy ty kvalitní a světově uznávané ansámbly berou?
RS: V 70. a 80. letech působili na AMU členové Smetanova kvarteta, komořinu učili profesoři Kohout a Škampa. Takže se zhruba každých pět let objevil další soubor. A to je tím, že jednou za čas se sejde hrstka lidí, které to zajímá.
PJ: Ale to vedení za Smetanovců bylo velmi silné, teď nic takového není.
VJ: Oni fungovali jako obrovská inspirace.
PJ: Teď už ale hodně lidí studuje v zahraničí, všechno se to globalizovalo. Takže česká kvartetní škola se dá chápat spíš historicky. Když si vedle sebe ale postavíte staré Janáčkovo kvarteto, vedle Smetanovo a Vlachovo, tak tam těch styčných bodů není moc, charakter každého souboru byl úplně jiný a hodně vyhraněný. A to byli tři nejvýraznější představitelé generace.
RS: Dokonce měli tábory příznivců a odpůrců, které se vůči sobě vymezovaly.

Violista Smetanova kvarteta Milan Škampa patří také k vašim důležitým učitelům. Cítíte se jako pokračovatelé nějaké tradice?
VJ: Já jsem přišla do styku s kvartetním repertoárem právě přes Milana Škampu a Škampovo kvarteto, kde hrál tehdy Peter. Ale na tradici nemyslím, jen na hudbu.
RS: Já tu tradici cítím. Když si vzpomenu, jak jsme se s panem profesorem Škampou učili hrát Janáčka… ne že by diktoval, jak má která nota znít, ale jeho přístup, to pobláznění, „janáčkování“. Zamýšlel se nad každou notou, jak ji Janáček mohl myslet, zkoumal, jak se to mohlo tehdy hrát, a tím nás ovlivnil a máme to v sobě. A já jsem rád.
VJ: On nás naučil žít kvartetní život. Jeho zkušenosti byly tak obrovské, že nám vysvětlil, do čeho vůbec jdeme. Nemuseli jsme tápat a učit se z vlastních chyb, spoustu nám toho řekl předem. Inspirativní bylo už jeho téměř fanatické zaujetí pro kvartetní hru.

Před nedávnem musel z vašeho kvarteta odejít violista Pavel Nikl, nahradil jej Radim Sedmidubský ze Škampova kvarteta. Vy jste ale provázaní se Škampovým kvartetem od samého počátku, nějaké přesuny členů tu už byly, i osoba samotného Milana Škampy vás spojuje…
PJ: Já jsem začal hrát ve Škampově kvartetu v roce 1999, a byla to spíš náhoda. Seděl jsem v hospodě a jeden známý mi donesl telefon houslistky Jany Lukášové, jestli bych si s nimi nechtěl zahrát. Myslel jsem, že je to nějaká sranda, nikdy jsem v kvartetu nehrál a neměl jsem ani touhu se tomu věnovat. A tento moment, kdy si mě vybrali, byl zásadní. Veronika začala chodit na naše koncerty a rozhodla se založit vlastní kvarteto. Ale celé to vlastně vzniklo v hospodě.

Tak to je konečně ta „česká tradice…“
PJ: Když jsem volal Radimovi, jestli by nevypomohl za Pavla na brněnském galakoncertu Concentu Moraviae, tak taky seděl v hospodě. Ale různými shodami okolností jsme se Škampovým kvartetem skutečně stále provázaní.
VJ: Pavlův odchod se slovy těžko popisuje, je to těžké a dramatické.
PJ: Z Československa byl Radim jediná a nejlepší možnost, jak Pavla nahradit. Neříkám, že by to nemohl být někdo z Venezuely, i když nevím, jak bych mu vysvětloval Janáčka. Ale měli jsme i obrovské štěstí, že měl Radim odvahu a chuť ten krok udělat. A nebylo to pro něj jednoduché.
RS: Bylo to těžké rozhodování, ale jsem velmi rád.

Jste rezidenčním souborem letošního ročníku festivalu Concentus Moraviae, odehrajte v jeho rámci pět koncertů a povedete mistrovské kurzy. Co vás k tak intenzivní účasti zlákalo?
VJ: Je to skvělá příležitost, protože je úplně výjimečné věnovat festival v takovém rozsahu jenom kvartetní hudbě. A byli jsme tím i poctěni.
PJ: V Čechách se něco podobného sotva v nejbližší době uskuteční.
MZ: Rádi jsme si na to udělali v kalendáři místo. My tu vlastně hráváme docela málo, tak nás i rodiče po letech uslyší.

Už jste viděli A Midsummer Quartet objednaný pro Concentus Moraviae od skladatelky Ľubice Čekovské?
PJ: Ptáte se přesně. Ano, viděli jsme ho.
VJ: Já jsem si s ní telefonovala a dozvěděla se, že je to o dvou mileneckých párech.
PJ: To se pro kvarteto hodí. Na skladbu se těšíme, ale máme před turné, takže do začátku května není prostor. Potom se na to hned vrhneme.

Kdy nejpozději potřebujete dostat partituru, jak dlouho vám trvá nastudovat skladbu. Je to stejné u Haydna, Bartóka i u neznámé novinky?
PJ: Když se jedná o neznámou věc, tak na co nejdřívější dodání samozřejmě tlačíme. Práce na skladbě je ale nekonečný proces. Interpretační věci se posouvají zároveň s tím, jak se vyvíjí člověk. Druhý Janáčkův kvartet jsme nahráli na naše první CD, ale po dvaceti letech bude znít jinak. Už po dvou letech to bylo jinak a je to dobře. Mě už na konzervatoři štvalo, když chtěl někdo hrát třeba Brahmse a někdo mu řekl, že je na to moc mladý. Takové ty pseudofilosofické kecy. To je neuvěřitelná blbost: když to chce někdo hrát, tak ať hraje, a ať to hraje tak, jak to cítí. Vsadím se, že Brahms by nic takového sám nikomu neřekl.

Kvartet Pavla Haase „Z Opičích hor“ budete hrát v Boskovicích. Proč ne na Vysočině, která jeho vznik inspirovala a kde festival také probíhá?
PJ: Den předtím budeme hrát ve Žďáru nad Sázavou.

To už jsou Opičí hory…
VJ: Na to se musíte zeptat dramaturga Aleše Březiny.

Byli jste se tam někdy podívat?
MZ: My si je z té hudby umíme představit.

„Rezidenčním skladatelem“ letošního Concentu je Ludwig van Beethoven, zazní všechny jeho kvartety. Co jeho hudba znamená pro vás osobně?
VJ: Je to největší frajer mezi skladateli, zlomová záležitost v kvartetní hře a nejen v ní.
PJ: Beethoven je totální předěl v hudbě. Mozart završil dokonale minulost a Beethoven rozevřel dveře do budoucnosti, najdete ho ve všem. Bez Beethovena by nebyli Beatles. Porozbíjel sonátovou formu, jeden kvartet má sedm částí attacca. Jeho život vydá za dvě století hudby, to se nikdy nedá obehrát ani oposlouchat. Byl si vědom své výjimečnosti, což společnost nemohla přijmout, ale on na to kašlal.
VJ: Rebeloval, ale geniálním způsobem.
MZ: A hned od prvních opusů, to je obdivuhodné.
RS: Velká fuga není skladba, ale diagnóza, jak říkal houslista Walter Levin. Když si chlapci ze Schuppanzighova kvarteta stěžovali, že to nejde zahrát, tak jim Beethoven vzkázal, že ho nezajímají jejich problémy na ty všivé housle.
VJ: A měl pravdu! Jeho hudba taky vyžaduje zvláštní druh soustředění. Spousta dalších věcí se po nacvičení dá hrát s jistou dávkou profesionální polorutiny. Ale Beethoven ne, ten se vždycky pomstí. Violoncellista z Borodinova kvarteta poukazoval na to, že Šostakovičovy kvartety končí většinou v depresi, zatímco Beethovenovy optimisticky, nebo aspoň s nějakou nadějí. Podle něj to bylo tím, že Šostakovič nevěřil v Boha.

Co vede skladatele k tomu, že je právě smyčcové kvarteto inspiruje k tak intimním výpovědím? 
PJ: Je to dokonalý hudební útvar. Už jen možnost glissanda, vibrata, dvojhmatů, je tu obrovský prostor pro výraz.
MZ: Tón smyčcových nástrojů je navíc nejblíž k lidskému hlasu.
VJ: Je to jako švýcarské hodinky: dokonalý strojek, s jehož pomocí se dá říct úplně všechno.
PJ: Řada skladatelů se i bála napsat kvartet, nic se v něm neschová při kompozici ani při hraní. V klavírním triu už je ta velká věc, která je hlučná, a celý soubor je závislý na výborném klavíristovi. Také intonace se zpřibližní.
RS: Protože klavír je naladěný – ale rovnoměrně, čili falešně.

Zahrajete si spolu někdy z listu, třeba jen tak pro zábavu?
MZ: Velmi rádi, jen na to teď nemáme moc času.
PJ: Když už je hlava přehlcená důsledným, až úchylně hnidopišským přístupem, tak je osvěžující si něco zahrát jen tak.

A co si zahrajete z listu jen tak, když na věc přijde?
Všichni: Beethovena.
MZ: Zrovna dnes se nám to stalo.

Na co se v blízké budoucnosti těšíte – na Concentu Moraviae i mimo něj?
PJ: Budeme hrát v Berlínské filharmonii, na to se hodně těšíme.
VJ: Těšíme se taky na spolupráci s vynikajícími klavíristy Borisem Giltburgem a Denisem Kožuchinem.
PJ: Na Concentu budeme hrát s Dover Quartetem Mendelssohnův oktet, s Christianem Zachariasem budeme hrát Schumannův kvintet. A osobně se hodně těším na prázdniny. Pro úspěšnou sezónu není nic tak důležitého jako volno. Každý je v tom jiný, třeba houslista Shlomo Mintz říkal, že mu stačí dvě hodiny volna denně a žádnou dovolenou nepotřebuje. Člověk si ale musí udělat pořádnou dovolenou, na to je měsíc krátká doba. Týden se vzpamatováváte ze sezóny a týden už se připravujete na další. Takže jedete na deset dní na dovolenou, pak ještě opravíte vodovod a konec.

Jakou hudbu máte rádi, ať už konkrétní autory nebo obecně. Co je pro vás v hudbě důležité?
MZ: Pink Floyd.
VJ: Jazz, funky.
PJ: Chicka Coreu, Pata Methenyho, Stéphana Grappelliho… Snažil jsem se dostat taky do hip hopu nebo do rapu, ale nejde mi to.
RS: The Real Group, to je švédská vokální skupina. Musí za tím být plno práce, a přitom zní úplně easy, připomínají tím kvarteto.
PJ: Co se týká oblíbených skladatelů, tak nic nového neřekneme: Beethoven, Schubert, Brahms, Dvořák, Janáček. A Šostakovič.

Kritik Norman Lebrecht publikoval před rokem a půl názvy deseti skladeb, které už nikdy nechce slyšet, k jeho blogpostu přibývají komentáře dodnes. Co byste už nikdy nechtěli slyšet vy?
RS: Já už bych nikdy nechtěl slyšet klakson těch pojízdných zmrzlinářů.
VJ: Člověk na to, co nechce slyšet, spíš zapomene, to je logická obrana.
PJ: Šlágr TV, i když k té mám ambivalentní vztah. Když jsem ji viděl poprvé, tak jsem tomu nechtěl věřit a spatřoval jsem v ní dokonalost neuvěřitelného nevkusu. Víc než pět až šest minut nevydržím.
VJ: Mě strašně baví i dobrá dechovka, ale její syntezátorová verze je to, co už nikdy slyšet nechci.
PJ: My jsme trošku deformovaní, ale odmítáme vlastně všechno, co není dobře udělané – bez ohledu na žánr. Je to zbytečné. Dá se přijmout i hudba, která není blízko našemu vkusu, ale musí být dobře zahraná. Pokud nemá aspoň nějakou hráčskou kvalitu, tak je to pro mě nejhorší. Třeba projekt Vivaldianno.

 Rozhovor vznikl ve spolupráci s týdeníkem Rozhlas.