Čas se zastavit nedá… Po více než čtyřech dekádách se s Filharmonií Brno loučí její výrazná osobnost – Emil Drápela, první klarinetista a vedoucí klarinetové skupiny. Na svém rozlučkovém koncertě vystoupí se souborem Sonata a tre, který v roce 1992 spoluzaložil a se kterým dosáhl řady významných uměleckých úspěchů.
GEORG CHRISTOPH WAGENSEIL Sonáta B durWV 508
JOSEPH HAYDN Trio č. 3 B dur Hob.IV: B 1
ALEXANDR ARUŤUNJAN Suita pro trio
DARIUS MILHAUD Suita op. 157b
BÉLA BARTÓK Kontrasty Sz. 111
Sonata a tre:
Marie Petříková housle
Emil Drápela klarinet
Dana Drápelová klavír
Emil Drápela působí jednačtyřicet let ve Filharmonii Brno na postu prvního klarinetisty, z toho sedmnáct let ve funkci vedoucího skupiny. Absolvent brněnské konzervatoře a JAMU kombinuje profesi prvního hráče s činností sólisty a hrou v několika komorních souborech. Pro Český rozhlas nahrál kolem dvou set padesáti skladeb klarinetového repertoáru, spolu s desítkami dalších na CD. Premiéroval a nahrál rovněž řadu skladeb soudobých autorů, českých i zahraničních, z nichž mnohé mu byly dedikovány. Na stránkách radio servis. cz lze stahovat Drápelovy nahrávky dvaceti klasických a romantických koncertů pro klarinet, vesměs vlastních spartací. Je autorem knihy fejetonů Jak se žije v orchestru – nevážné fejetony o vážné hudbě.
Emile, jaké byly Tvé začátky v brněnské filharmonii?
Byl jsem hozen do vody a musel jsem plavat. Živě si pamatuji, kdy jsem poprvé hrál první klarinet. Bylo to v listopadu 1981 jako záskok a jednalo se o Šostakovičovu Symfonii č. 10, velmi exponovaný a technicky náročný part. Zavolali mi v sobotu večer, v pondělí už byla první zkouška s dirigentem Chačaturjanem. Archivář, pan Josef Žvachta, zašel kvůli mně do archivu a tam mi noty pozdě večer předal. Já jsem to pak cvičil celou neděli a v pondělí ráno jsem šel na zkoušku. Tato symfonie začíná velkým sólem klarinetu, které se vynoří z ticha smyčcových pizzicat. Nikdy nezapomenu na obličeje členů filharmonie, které se všechny otočily ke mně, když jsem spustil.
Na které okamžiky svého působení ve FB vzpomínáš nejraději?
Určitě mezi velké zážitky patří bouřící plné sály, takové ty skutečně špičkové, třítisícové, jaké jsou třeba v Japonsku. Když se vám všechna sóla zadaří a dirigent vás při děkovačce „zvedne“, vy vstanete a do uší vám zaburácí potlesk, vidíte usměvavé lidi. Pro tenhle okamžik stojí za to žít a hrát ve filharmonii. Ale skutečně nejšťastnější jsem vždy, když se vracíme z turné ve zdraví domů a já z autobusu konečně vidím své blízké, jak na mě čekají u Besedního domu. Tati – nebo teď už dědo – cos mi přivezl?
Čím ses řídil při skládání programu své rozlučky?
Těch koncertů na rozloučenou bude více. Třeba ve Spolku přátel hudby se s pódiem rozloučím Mozartovým klarinetovým kvintetem 7. května 2024, ve spolupráci s Wallingerovým kvartetem. Tu nádhernou hudbu jsem hrál všude po světě a tentokrát si ji užiji po devadesáté deváté. Vůbec mi nevadí, že počet mých provedení Mozarta kýžené stovky nedosáhne. Pro dnešní koncert jsme zvolili skladby, které hrajeme nejraději – například bravurní Suitu Aruťunjana a Kontrasty Bartóka, jejichž party jsou spíš koncertantní než komorní.
Budeš chodit do filharmonie vypomáhat? Uvidíme Tě v publiku na koncertech?
Jsem pevně rozhodnut odložit klarinet do futrálku a s hraním úplně přestat. Když hrajete první nástroj v orchestru, jedete stále naplno. Představa, že si v důchodu občas přijdete zahrát pro radost na výpomoc, je utopická. Musel bych moc a dlouho předtím cvičit. Budu dále učit a rozhodně chci být pravidelným návštěvníkem filharmonických koncertů. S Filharmonií bych rovněž rád více spolupracoval jako autor programových textů, stejně jako to dělám už léta v Praze. Psaní mě hodně baví a hlavně – nemusím hodiny cvičit!
