Leoš Janáček (1854–1928): Mládí (transkripce dechového sextetu, úprava Kryštof Mařatka)
Josef Suk (1874–1935): Smyčcový kvartet č. 1 B dur, op. 11
Alexander Zemlinsky (1871–1942): Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 4
Janáček určil svůj dechový sextet Mládí z roku 1924 dechovým nástrojům patrně jako reminiscenci na tradici dechových harmonií, které byly od poloviny 18. století hojně provozovány u augustiniánů na Starém Brně. Obsazení koresponduje i s obsahem díla, jež je coby vzpomínka na mládí (patrně na zážitky spojené s pobytem ve fundaci) koncipováno spíše rozverně, i když je zde přítomen i jakýsi smutek a nostalgie. Smyčcovému kvartetu naopak Janáček svěřoval obsahově závažná sdělení, místy koncipovaná dramaticky, místy obsahující intimní výpověď. Instrumentační úprava Mládí pro smyčcové nástroje skladatele Kryštofa Mařatky je navýsost zdařilá a zcela slouží Janáčkovu dílu. Mařatka zohlednil nejen celkové vyznění skladby, ale i nuance Janáčkovy partitury (frázování, přednesové údaje, dynamickou diferenci jednotlivých hlasů atp.). Aby se neztratily některé zvukové momenty původní partitury, Mařatka zdařile využil rozmanité interpretační možnosti smyčcových nástrojů – pizzicato, flažolety atd. Úprava tak působí velmi „janáčkovsky“, a zároveň pro dané nástrojové obsazení v kontextu Janáčkovy tvorby nezvykle lehce. Po interpretační stránce je ovšem dosti náročná. Mařatka nám ve své úpravě představuje veselého, obsahově nezatíženého Janáčka ve skladbě pro smyčcové kvarteto – tedy něco zcela nezvyklého a nového.
Smyčcový kvartet č. 1 B dur vytvořený mladým Josefem Sukem je dílo, ve kterém sice ještě pozorujeme vliv autorova milovaného učitele Antonína Dvořáka, ale zároveň registrujeme už i Sukův nezaměnitelný skladatelský rukopis. Suk měl již v roce 1896, kdy kvartet zkomponoval, zkušenost s vynikající Dvořákovou kvartetní tvorbou, a to nejen teoretickou, ale také interpretační. V témže roce si také pořídil housle z dílny Antonia Stradivariho. O tom, že se Sukův první kvartet líbil i Dvořákovi, svědčí dopis nakladateli Simrockovi, v němž Dvořák sděluje, že je to zatím nejlepší dílo, které od Suka slyšel. Právem byla skladba nejen vydána tiskem u Simrocka, ale záhy se hrála po celé Evropě – v Rize, Vídni, Londýně ad. V roce 1915 se skladatel ke kompozici vrátil a přepracoval poslední čtvrtou větu.
Alexander Zemlinsky představoval ve své době jednu z nejrespektovanějších hudebních osobností ve střední Evropě. Byl to pozoruhodný skladatel vycházející z pozdně romantické tradice, kterou propojoval s některými aspekty 2. vídeňské školy. Nadto proslul jako dirigent (v letech 1911–27 byl uměleckým ředitelem a dirigentem Nového německého divadla v Praze) a vyhledávaný pedagog (k jeho žákům patřil mimo jiné Arnold Schönberg). Ačkoliv zkomponoval mnoho pozoruhodných hudebně-dramatických děl i orchestrálních a komorních skladeb, je dnes poněkud méně uváděn. Smyčcový kvartet č. 1 A dur, op. 4 pochází z roku 1896, kdy Zemlinsky slavil první výrazné úspěchy; jeho operu Bylo nebylo například úspěšně nastudoval ve vídeňské Dvorní opeře Gustav Mahler. Zemlinského první smyčcový kvartet je považován za jednu z nejvýznamnějších kvartetních skladeb daného období, tedy před nástupem 2. vídeňské školy.
Autor: Jiří Zahrádka
