Zatemněná krajina

Zatemněná krajina

Na svém hezkém koncertě v Expozici nové hudby (Besední dům, 15. června) připomnělo brněnské Ištvanovo kvarteto (vystupuje i doma pod německým názvem) pamětníkům, jichž nebylo mezi převážně mladým publikem (zaplaťpánbu za ně) mnoho, třemi skladatelskými jmény ve svém programu (Piňos, Berg, Ištvan), nedlouhé působení Tvůrčí skupiny A; to představuje v novodobé hudební historii Brna sice jen epizodu. ale zvlášť významnou. V postupném ideologickém uvolňování v průběhu šedesátých let se v Brně zformovala skupina mladých skladatelů, kteří snažili prosadit jiný tvůrčí program, než jaký jim ukládal jedině povolený, stranou a vládou dotovaný Svaz, a realizovat jej ve víceméně pravidelné sérii koncertů. Na jména pěti z nich (Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg, Miloslav Ištvan, Zdeněk Pololáník) si ještě vzpomene kdekdo, méně už se ví, že Áčko mělo ještě také obor muzikologický (František Hrabal), výtvarný (Dalibor Chatrný) a interpretační, jemuž se říkalo Studio autorů a jejž řídil Jiří Hanousek; hráli v něm členové Moravského smyčcového tria, Moravského kvarteta a několik dalších instrumentalistů, kteří se chtěli pracně (byť nezištně) podílet na destrukci socialistického realismu.

Jeho iniciátoři si představovali, že budou do jeho zkoušek přicházet s rozpracovanými partiturami a prakticky si ověřovat nosnost toho či onoho nápadu či postupu; hotové dílo pak soubor bude znát i bez velkého zkoušení a provede je na nejbližším áčkovém koncertě. Budiž řečeno, že z tohoto záměru vzešla jenom brněnská premiéra a pražské provedení Bergovy Snídaně na hradě Šlankenvaldě – po včasném zásahu pěti bratrských armád Honza Novák emigroval a Tvůrčí skupina přestala existovat; díla jejích členů sice nebyla zakázána, jenom se nesměla provozovat.

V této situaci nabyla nového významu vystoupení Moravského kvarteta ve mlýně na Skaličce u Tišnova; soubor tam do velké seknice někdejšího pana otce jezdil studovat pořady svých zahraničních zájezdů a každý z nich před odjezdem ještě provedl před sezvanými sousedy, a to jako hudebně literární pásmo s některým z brněnských herců (Jiří Dušek, Iva Bittová), zaměřené na vzpomínku na oběti druhého odboje. Ta byla na Skaličce zvlášť živá, protože právě mlýn, který se za války přirozeně stal ilegálním vyživovacím střediskem širokého okolí a partyzánské Třetí úderné roty generála Luži (měla bunkr v nedalekém lese), byl v závěru války přepaden a vyloupen esesáckým protipartyzánským komandem a čtyři z jeho obyvatel zplynováni v Mauthausenu.

Pod záštitou odbojářské organizace, která se o podrobnosti v pořadech nestarala, tedy začalo kvarteto po osmašedesátém provozovat díla nedoporučovaných skladatelů prokládaná verši nevydávaných básníků. Především Jana Skácela – ten do mlýna jezdil odedávna, protože jeho otec, pan učitel Skácel, řídil jako vyučený mlynář a odborník na práci s dřevem za války o prázdninách a víkendech jeho renovaci. Večery Moravského kvarteta začaly být pociťovány jako rezistence a skaličské sousedy začali z tvrdých lavic v seknici postupně vytlačovat přespolní známí a známí jejich známých z Brna, Prahy a Bratislavy (jednou dokonce Dominik Tatarka).

V této situaci jsme Miloše Ištvana jednou pozvali na provedení jeho smyčcového tria Refrény. Nutno vědět, že k jeho kompozici byl Miloš vyzván dlouho předtím, v době činnosti Moravského smyčcového tria; tehdy slíbil, že to uváží. Po letech, kdy už trio zaniklo a já hrál v kvartetu, se Miloš jednou objevil ve zkoušce s trojími velkoplošnými deskami a sdělil Tak ti nesu to trio. Ukázalo se, že každé z desek obsahují tříhlasou partituru na volných listech (aby je bylo možno během hry přesouvat z pravé strany na levou během pauzy někde uprostřed), napsanou krasopisně a ohleduplně tak, že na osnově hrajicího byly noty větší než na obou ostatních. Muselo to dát obrovskou práci, zvlášť uvážíme-li, že to celé byl zaznamenáno v takzvané vteřinové notaci  – zápis zcela volně plynoucího hudebního proudu (bez těžkých a lehkých dob určujících tempo) byl kvůli orientaci členěn taktovými čarami po každé vteřině.

Na různé způsoby záznamu jsme byli zvyklí (tehdy považoval každý skladatel za svou povinnost vymyslet pro svou tvůrčí představu novou notaci, takže jsme se prakticky pořád učili číst noty), ale ten Milošův nás postupně přesvědčil svou přesností a promyšlenou účelností. Když jsme pak začali pracovat, napadlo mě, že Miloš realizuje dávný nápad se Studiem autorů – komponovat s účastí interpreta. Jenomže tady brala zasvé ta zdánlivě definitivní promyšlenost jeho partitury: hlavně jsme krátili, nově spojovali, překládali hlasy, zestručňovali hudební text. Miloš si všechno zaznamenával (do těch partitur to nešlo), po zkoušce to poskládal do desek a slíbil, že se zase ukáže. Když se příště dostavil, měl všechny tři partitury perfekně přepracovány, škrty svědomitě začerněné nebo přelepené novým textem; pokud se mu tam nevešel, tak nastavil příslušný řádek nalepeným ústřižkem.

Během těch pěti zkoušek se nám postupně začala jevit logika skladby: to, co nazval Refrény (říkal tomu taky situace), jsou charakteristické úseky, jež se v hudebním proudu objevují – nepravidelně – několikrát, pokaždé proměněny; z jejich četnosti a vývoje v tomto střídání posluchač odhaduje jejich význam a smysl; jde o jakousi formu – náročnou a velmi individualizovanou – klasického ronda. Definitivní podobu to dostalo až po těch pěti zkouškách; definitivní podoba těch tří partitur připomínala ofáborovaný žebřiňák s regrúty: z původního textu tam zbylo několik ostrůvků, jinak bylo všechno několkrát přelepeno nebo nastaveno; celkové trvání (šlo o přesné měření vteřin) bylo o třetinu kratší. S pocitem, že se účastníme jisté cvokárny, jsme to dvakrát zahráli koncertně a pak v Praze natočili na nějaké sdružené elpíčko – a teprve při jeho poslechu se nám Refrény vylouply jako jedna z nejpřesnějších a nejvýmluvnějších soudobých skladeb, jaké jsme kdy hráli – bez jediné zbytečné noty, dokonale vyvážená a stále někam směřující.

V době nedoporučených skladeb jsme ji zařadili do pořadu jednoho ze svých skaličských vystoupení a pozvali jsme na ně Miloše. Toho zřejmě zaujala jeho atmosféra, v níž se mísila reminiscence na neuvěřitelně krutou dobu Protektorátu (většina místního publika znala oběti ze mlýna od dětství) s pocitem, že zase musíme čelit, byť jinak, něčemu dost podobnému; po čase se objevil, tentokrát bez požadavků na tvůrčí spolupráci, s kvartetní skladbou Zatemněná krajina. Kdo prožil německou okupaci, ví, co znamená zatemnění: temnotu, jež dává nočnímu městu přízračný charakter sídla mrtvého nebo odsouzenému k smrti; Ištvan přenesl tuto představu na krajinu zatemněnou diktátem, nesvobodou, na krajinu, v níž se pohybují lidé, kteří nesmějí.

Kvarteto, které nese Ištvanovo jméno, zařadilo Zatemněnou krajinu na závěr svého festivalového koncertu. Pětiminutová skladba nenabízí žádný technický efekt, jímž by se slušelo vyvrcholit pořad obsahující pět pozoruhodných a stylově vyhraněných děl. Přesto na ten jeho závěr patří jako jeho vyznění – velmi lidské a varující.

Foto archiv Miloslav Ištvan Quartettu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Když Otakar Ševčík odmítl stát se šéfem houslového oddělení brněnské konzervatoře, nezbylo Františku Kudláčkovi než se stát v Brně jedničkou jako houslový pedagog. A budiž řečeno, že jí byl až do roku 1972, kdy zemřel osmasedmdesátiletý jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění.  více

Brněnští radní řekli své divadelní „budiž světlo!“ již v roce 1882. Dnešní Mahenovo divadlo zářilo nejen novotou, ale i revolučním elektrickým osvětlením. Dnes je to běžná věc, jen v koncertních sálech už se tolik nesvítí.  více

Jacob Handl Gallus k brněnským hudebním dějinám možná nijak výrazně nepřispěl. Ale kdybychom měli možnost vkročit do některého ze zdejších chrámů někdy kolem roku 1600, pravděpodobně by zde zněla některá z jeho mší či moteta.  více


Jurovi Hradilovi se před několika lety stal zázrak. Tento vyznavač elektronické nu jazzové alternativy přijel do zvlněné karpatské krajiny kamsi na pomezí Moravy a Slovenska a uslyšel píseň, jednu, dvě, stovky. Nebyla to rozostřená ozvěna starých časů, ale jasný tón horňácké písničky.  více

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více

Původně mělo jít o třetí část projektu YM, v jehož rámci jednotliví členové skupiny Květy natáčejí sólové desky různých žánrů a kolegové z kapely je doprovázejí. Po Lorenzových hoších Martina Kyšperského ve stylu country a po elektronickém Japonci Aleše Pilgra vyšlo žánrově těžko zařaditelné Solárium Ondřeje Kyase. Jako sólová deska, s epizodní účastí Aleše Pilgra a bez hráčského vkladu Martina Kyšperského.  více

Malý hudební klub Ponava V Brně je již několik let znám svou velmi kvalitní hudební produkcí. Místy se v jeho rozmanitém programu objevují také folklorní projekty. Ve čtvrtek zde vystoupilo duo známého multiinstrumentalisty Mariana Friedla a lašské zpěvačky Sabriny Pasičnyk.  více

Zatímco brněnskému jazzovému publiku je trumpetista Jiří Kotača znám především jako kapelník progresivního big bandu Cotatcha Orchestra, na svém prvním CD se představuje s jinou formací. Švédského kytaristu Alfa Carlssona poznal při studiích v Nizozemsku, znovu se potkali a kapelu založili při Alfově turistické cestě do Česka. Na společný výlet za hudbou pak pozvali dva velmi talentované slovenské hráče, bubeníka Kristiána Kuruce a kontrabasistu Petera Kormana, který je ostatně členem Kotačova big bandu. Mezinárodní formace hraje Kotačovy i Carlssonovy autorské skladby a inspiruje se více či méně také moravským, slovenským a především skandinávským folklorem. Album dostalo název Journeys, protože kolem cest – za hudbou, za poznáním i do nitra duší – se život nejen této kapely točí především.  více

Návratem do Janáčkova divadla po třech letech a s první předzvěstí nadcházejících oslav 250. výročí narození Ludwiga van Beethovena vstoupila Filharmonie Brno do nového roku tradičním, v historii již 65. novoročním koncertem. Pro tuto příležitost si vybrala program vskutku noblesní a patřičný, korunovaný evropsky proslavenou Ódou na radost. Celý slavnostní večer se odehrál pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese.  více

Původně to měly být instrumentální demonahrávky jen tak pro radost. Nakonec z toho vznikl jeden z nejambicióznějších hudebních projektů, na kterých se kdy podíleli brněnští muzikanti. Album King’n’doom s účastí velkých hvězd západoafrické hudby už znají posluchači rádií v Senegalu a jeho tvůrci, Pavel Šmíd a Martin Piro z brněnského studia a vydavatelství Rustical Records, dostávají pozvánky na velké festivaly u nás i za hranicemi.  více

V adventním čase se Czech Ensemble Baroque uvedl svátečním programem, jehož jádrem byly duchovní písně Adama Michny z Otradovic a pásmo barokních koled z českých kancionálů v úpravě Martina Jakubíčka. Středeční vystoupení doplnila sonáta Nicolase Chédevilla v podání Michaely Koudelkové, Marka Čermáka a Dalibora Pimka. Zpěvní část provedli Czech Ensemble Baroque Quintet ve složení Pavla Radostová, Tereza Válková, Lucie Netušilová Karafiátová, Jakub Kubín a Jiří Miroslav Procházka za doprovodu osmičlenného Czech Ensemble Baroque Orchestra pod vedením dirigenta Romana Válka. Při koncertu soubor pokřtil své nejnovější CD Super Flumina Babylonis Františka Xavera Richtra.  více

V záplavě předvánočních hudebních akcí (včetně těch bezplatných na všech náměstích) se ta, s níž přišel Cotatcha Orchestra s hostující zpěvačkou Mar Vilasecou z Barcelony, rozhodně neztratila. Pestrý koktejl českých barokních pastorel, amerických vánočních písní a starobylé katalánské koledy měl ve víceméně zaplněném sále Husy na provázku odezvu.  více

Po pouhých dvou letech se brněnská bluesová kapela Band of Heysek přihlásila se svým druhým albem. Jeho název, který naznačuje radost ze setkání (I’m Glad I Met You), můžeme brát jako symbolický. Výsledkem cesty frontmana Jana Švihálka do oblasti Severního Mississippi bylo totiž nejen jeho setkání se současnými hvězdami tamního syrového blues (mj. na Grammy nominovaný RL Boyce nebo tamější bílá superhvězda Kenny Brown), ale také cesta těchto venkovských bluesmanů na český festival Blues Alive. Letošní další výlet celé „bandy hejsků“ na prestižní festival do Mississippi – už po natočení druhého alba – je pak jen pokračováním, ale nikoli závěrem krásného příběhu. Za oceánem totiž znovu došlo k zajímavým setkáním a Švihálek a spol. si do Brna přivezli společnou nahrávku své kapely s oběma výše zmíněnými obdivovanými americkými bluesmany.  více

Prostory brněnské katedrály svatých Petra a Pavla včera rozezněla Jazzová Mše od Jaromíra Hniličky. Poselstvím večera byla především vzpomínka na autora díla. Znovuuvedení této specifické kompozice bylo taktéž připomínkou tří let od jeho úmrtí. Brněnské provedení na Petrově pak navázalo na sobotní uvedení ve Valticích, které se zároveň konalo přesně na den skladatelova úmrtí. Na společném nastudování se kromě dominujícího B Side Bandu podíleli také členové Filharmonie Brno, sbor Ars Brunesis Chorus, herec Zdeněk Junák a trumpetista Juraj Bartoš, vše pod taktovkou Dana Kalouska.  více

Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Nejčtenější

Kritika

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie Brno Doma I nazvaný Z Nové Říše do světa včera představil v Besedním domě tvorbu autorů, které pojí společný původ v Nové Říši i skutečnost, že jsou jejich díla v koncertních sálech dosud uváděna velmi zřídka. Jako klíčový bod vzácného programu se měl podle původního plánu představit koncertní mistr České filharmonie Jiří Vodička – role sólového houslisty a hráčského středobodu večera se však po ohlášení Vodičkovy indispozice s předstihem pouhých dvou dní ujal houslový virtuos Milan Paľa. Skladby novoříšských rodáků Jana Nováka a Antonína a Pavla Vranických řídil stálý dirigent Janáčkovy opery Robert Kružík.  více