Zatemněná krajina

Zatemněná krajina

Na svém hezkém koncertě v Expozici nové hudby (Besední dům, 15. června) připomnělo brněnské Ištvanovo kvarteto (vystupuje i doma pod německým názvem) pamětníkům, jichž nebylo mezi převážně mladým publikem (zaplaťpánbu za ně) mnoho, třemi skladatelskými jmény ve svém programu (Piňos, Berg, Ištvan), nedlouhé působení Tvůrčí skupiny A; to představuje v novodobé hudební historii Brna sice jen epizodu. ale zvlášť významnou. V postupném ideologickém uvolňování v průběhu šedesátých let se v Brně zformovala skupina mladých skladatelů, kteří snažili prosadit jiný tvůrčí program, než jaký jim ukládal jedině povolený, stranou a vládou dotovaný Svaz, a realizovat jej ve víceméně pravidelné sérii koncertů. Na jména pěti z nich (Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg, Miloslav Ištvan, Zdeněk Pololáník) si ještě vzpomene kdekdo, méně už se ví, že Áčko mělo ještě také obor muzikologický (František Hrabal), výtvarný (Dalibor Chatrný) a interpretační, jemuž se říkalo Studio autorů a jejž řídil Jiří Hanousek; hráli v něm členové Moravského smyčcového tria, Moravského kvarteta a několik dalších instrumentalistů, kteří se chtěli pracně (byť nezištně) podílet na destrukci socialistického realismu.

Jeho iniciátoři si představovali, že budou do jeho zkoušek přicházet s rozpracovanými partiturami a prakticky si ověřovat nosnost toho či onoho nápadu či postupu; hotové dílo pak soubor bude znát i bez velkého zkoušení a provede je na nejbližším áčkovém koncertě. Budiž řečeno, že z tohoto záměru vzešla jenom brněnská premiéra a pražské provedení Bergovy Snídaně na hradě Šlankenvaldě – po včasném zásahu pěti bratrských armád Honza Novák emigroval a Tvůrčí skupina přestala existovat; díla jejích členů sice nebyla zakázána, jenom se nesměla provozovat.

V této situaci nabyla nového významu vystoupení Moravského kvarteta ve mlýně na Skaličce u Tišnova; soubor tam do velké seknice někdejšího pana otce jezdil studovat pořady svých zahraničních zájezdů a každý z nich před odjezdem ještě provedl před sezvanými sousedy, a to jako hudebně literární pásmo s některým z brněnských herců (Jiří Dušek, Iva Bittová), zaměřené na vzpomínku na oběti druhého odboje. Ta byla na Skaličce zvlášť živá, protože právě mlýn, který se za války přirozeně stal ilegálním vyživovacím střediskem širokého okolí a partyzánské Třetí úderné roty generála Luži (měla bunkr v nedalekém lese), byl v závěru války přepaden a vyloupen esesáckým protipartyzánským komandem a čtyři z jeho obyvatel zplynováni v Mauthausenu.

Pod záštitou odbojářské organizace, která se o podrobnosti v pořadech nestarala, tedy začalo kvarteto po osmašedesátém provozovat díla nedoporučovaných skladatelů prokládaná verši nevydávaných básníků. Především Jana Skácela – ten do mlýna jezdil odedávna, protože jeho otec, pan učitel Skácel, řídil jako vyučený mlynář a odborník na práci s dřevem za války o prázdninách a víkendech jeho renovaci. Večery Moravského kvarteta začaly být pociťovány jako rezistence a skaličské sousedy začali z tvrdých lavic v seknici postupně vytlačovat přespolní známí a známí jejich známých z Brna, Prahy a Bratislavy (jednou dokonce Dominik Tatarka).

V této situaci jsme Miloše Ištvana jednou pozvali na provedení jeho smyčcového tria Refrény. Nutno vědět, že k jeho kompozici byl Miloš vyzván dlouho předtím, v době činnosti Moravského smyčcového tria; tehdy slíbil, že to uváží. Po letech, kdy už trio zaniklo a já hrál v kvartetu, se Miloš jednou objevil ve zkoušce s trojími velkoplošnými deskami a sdělil Tak ti nesu to trio. Ukázalo se, že každé z desek obsahují tříhlasou partituru na volných listech (aby je bylo možno během hry přesouvat z pravé strany na levou během pauzy někde uprostřed), napsanou krasopisně a ohleduplně tak, že na osnově hrajicího byly noty větší než na obou ostatních. Muselo to dát obrovskou práci, zvlášť uvážíme-li, že to celé byl zaznamenáno v takzvané vteřinové notaci  – zápis zcela volně plynoucího hudebního proudu (bez těžkých a lehkých dob určujících tempo) byl kvůli orientaci členěn taktovými čarami po každé vteřině.

Na různé způsoby záznamu jsme byli zvyklí (tehdy považoval každý skladatel za svou povinnost vymyslet pro svou tvůrčí představu novou notaci, takže jsme se prakticky pořád učili číst noty), ale ten Milošův nás postupně přesvědčil svou přesností a promyšlenou účelností. Když jsme pak začali pracovat, napadlo mě, že Miloš realizuje dávný nápad se Studiem autorů – komponovat s účastí interpreta. Jenomže tady brala zasvé ta zdánlivě definitivní promyšlenost jeho partitury: hlavně jsme krátili, nově spojovali, překládali hlasy, zestručňovali hudební text. Miloš si všechno zaznamenával (do těch partitur to nešlo), po zkoušce to poskládal do desek a slíbil, že se zase ukáže. Když se příště dostavil, měl všechny tři partitury perfekně přepracovány, škrty svědomitě začerněné nebo přelepené novým textem; pokud se mu tam nevešel, tak nastavil příslušný řádek nalepeným ústřižkem.

Během těch pěti zkoušek se nám postupně začala jevit logika skladby: to, co nazval Refrény (říkal tomu taky situace), jsou charakteristické úseky, jež se v hudebním proudu objevují – nepravidelně – několikrát, pokaždé proměněny; z jejich četnosti a vývoje v tomto střídání posluchač odhaduje jejich význam a smysl; jde o jakousi formu – náročnou a velmi individualizovanou – klasického ronda. Definitivní podobu to dostalo až po těch pěti zkouškách; definitivní podoba těch tří partitur připomínala ofáborovaný žebřiňák s regrúty: z původního textu tam zbylo několik ostrůvků, jinak bylo všechno několkrát přelepeno nebo nastaveno; celkové trvání (šlo o přesné měření vteřin) bylo o třetinu kratší. S pocitem, že se účastníme jisté cvokárny, jsme to dvakrát zahráli koncertně a pak v Praze natočili na nějaké sdružené elpíčko – a teprve při jeho poslechu se nám Refrény vylouply jako jedna z nejpřesnějších a nejvýmluvnějších soudobých skladeb, jaké jsme kdy hráli – bez jediné zbytečné noty, dokonale vyvážená a stále někam směřující.

V době nedoporučených skladeb jsme ji zařadili do pořadu jednoho ze svých skaličských vystoupení a pozvali jsme na ně Miloše. Toho zřejmě zaujala jeho atmosféra, v níž se mísila reminiscence na neuvěřitelně krutou dobu Protektorátu (většina místního publika znala oběti ze mlýna od dětství) s pocitem, že zase musíme čelit, byť jinak, něčemu dost podobnému; po čase se objevil, tentokrát bez požadavků na tvůrčí spolupráci, s kvartetní skladbou Zatemněná krajina. Kdo prožil německou okupaci, ví, co znamená zatemnění: temnotu, jež dává nočnímu městu přízračný charakter sídla mrtvého nebo odsouzenému k smrti; Ištvan přenesl tuto představu na krajinu zatemněnou diktátem, nesvobodou, na krajinu, v níž se pohybují lidé, kteří nesmějí.

Kvarteto, které nese Ištvanovo jméno, zařadilo Zatemněnou krajinu na závěr svého festivalového koncertu. Pětiminutová skladba nenabízí žádný technický efekt, jímž by se slušelo vyvrcholit pořad obsahující pět pozoruhodných a stylově vyhraněných děl. Přesto na ten jeho závěr patří jako jeho vyznění – velmi lidské a varující.

Foto archiv Miloslav Ištvan Quartettu

Komentáře

Reagovat

Zatím nebyl přidán žádný komentář..

Dále si přečtěte

Když Otakar Ševčík odmítl stát se šéfem houslového oddělení brněnské konzervatoře, nezbylo Františku Kudláčkovi než se stát v Brně jedničkou jako houslový pedagog. A budiž řečeno, že jí byl až do roku 1972, kdy zemřel osmasedmdesátiletý jako rektor Janáčkovy akademie múzických umění.  více

Brněnští radní řekli své divadelní „budiž světlo!“ již v roce 1882. Dnešní Mahenovo divadlo zářilo nejen novotou, ale i revolučním elektrickým osvětlením. Dnes je to běžná věc, jen v koncertních sálech už se tolik nesvítí.  více

Jacob Handl Gallus k brněnským hudebním dějinám možná nijak výrazně nepřispěl. Ale kdybychom měli možnost vkročit do některého ze zdejších chrámů někdy kolem roku 1600, pravděpodobně by zde zněla některá z jeho mší či moteta.  více


Přerod úspěšné klasické akordeonistky v písničkářku. To bylo jedno z témat rozhovoru s Klárou Veselou. Především jsme však strávili příjemný čas nad jejím novým, celkově už třetím, albem Delicia.  více

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více

Komická opera Růžový kavalír patří k nejmilovanějším a nejčastěji uváděným operám Richarda Strausse, ale také k nejvýznačnějším operním dílům minulého věku. Za více než století od své premiéry 26. ledna 1911 se stala prubířským kamenem operních režisérů, sólových zpěváků, orchestrálních hráčů i dirigentů. V pátek se tento titul po pětatřiceti letech vrátil do Brna na jeviště Janáčkova divadla. Po více než úspěšných Hoffmannových povídkách v režii uměleckého dua SKUTR, které sezonu zahájily, se jednalo o další velké sousto dramaturgického plánu Národního divadla Brno. Režijního nastudování se tentokrát chopil umělecký šéf opery Národního divadla Brno Jiří Heřman. Scénu navrhl Tomáš Rusín, kostýmy Zuzana Štefunková Rusínová a světelný design Daniel Tesař. O videoprojekce se postaral Tomáš Hrůza. Orchestr řídil a hudbu nastudoval Robert Kružík, sbor vedla Klára Složilová Roztočilová.  více

Dva měsíce po zahajovacím koncertu sezóny se Filharmonie Brno vrátila do provizoria sálu brněnského Stadionu, tentokrát s prvním koncertem spadajícím do abonentní řady Filharmonie na Stadionu. Program včerejšího večera s názvem Emoce a vášně mile překvapil, stejně jako jeho precizní provedení brněnskou filharmonií.  více

Brněnský hudebník Jan Švihálek se řadu let věnuje blues s kapelou Hoochie Coochie Band. Před pár lety však založil další kapelu, Band of Heysek, ve které naplňuje své představy o jiné podobě blues, syrovější, punkovější, rytmičtější. Za kořeny této hudby se vypravil nejprve sám a později s celou kapelou. Navázal kontakty i přátelství s americkými špičkami žánru, zahrál si na prestižním festivalu, přivezl mississippské bluesmany do Česka a jeho kapela s nimi dokonce natočila nahrávky, které nyní připravuje k vydání.  více

Nejznámější slovenský folklorní soubor Lúčnica vystoupil na pódiu Janáčkova divadla v Brně. Z Bratislavy přivezli starší choreografie legendárního Štefana Nosáľa, který nás před dvěma lety navždy opustil.   více

Brněnská skupina Ateliér na sebe poprvé upozornila v roce 2015 sedmipísňovou nahrávkou Půlcédé. První plnohodnotné CD natočila na jaře 2019 ve studiu Indies ve spolupráci s mistrem zvuku Dušanem Součkem. Album vyšlo pod názvem Kalevalavíce

Novinka mezinárodní skupiny Korjen je jednou z nejúspěšnějších letošních nahrávek z distribuce společnosti Indies Scope. Album Sabur vyšlo v polovině září 2019 a hned na začátku října zabodovalo na 15. místě v prestižní hitparádě World Music Charts Europe, kterou sestavuje 43 rozhlasových publicistů z celé Evropy.  více

K víkendovým oslavám a vzpomínkovým akcím se ve svátečním Brně připojila také Filharmonie Brno, a to s okázalostí hodnou této klíčové kulturní instituce. U příležitosti oslav 30 let demokratického státu bylo vybráno oratorium Svatá Ludmila Antonína Dvořáka, které je už svým obsazením jakoby předurčeno k provedení při významných příležitostech. Jeho zkrácenou verzi včera v chrámu sv. Petra a Pavla nabídla Filharmonie Brno pod vedením šéfdirigenta Dennise Russella Daviese, sbory Vox Iuvenalis, Smíšený sbor Kantiléna a Pěvecký sbor Masarykovy univerzity pod vedením sbormistra Jana Ocetka. V pěti sólových rolích se představili Pavla Vykopalová (soprán), Jana Sýkorová (alt), Michal Lehotský (tenor), Martin Šrejma (tenor) a velikán české pěvecké školy Richard Novák (bas).   více

V brněnském Besedním domě bylo včera nebývale rušno. Zcela vyprodaný sál (a to včetně míst ke stání) dal tušit, že první abonentní koncert Filharmonie Brno z řady Filharmonie doma II „Klasicky i moderně“ patří k jedněm z nejdůležitějších večerů celé sezóny. Dramaturgie proti sobě postavila dva zcela opačné póly – českými i zahraničními posluchači milovaného Antonína Dvořáka, představitele vybroušené formy a melodické svěžesti, která učarovala i Johannesu Brahmsovi, a současnou americkou skladatelku, improvizátorku, zpěvačku, spisovatelku a režisérku Laurie Anderson, která pátrá po nových zvukových možnostech a proslula svými multimediálními projekty. Velkým lákadlem byla i účast samotné skladatelky. Laurie Anderson se však premiéry svého nově přepracovaného díla Amelia zúčastnila jako houslistka, zpěvačka a vypravěčka, když stanula na pódiu společně s orchestrem Filharmonie Brno, violoncellistou Rubinem Kodhelim a dirigentem Dennisem Russellem Daviesem. Ačkoliv by se dramaturgie večera – jak ostatně přiznává i programový text – dala trochu vratce podepřít „americkou“ berličkou, tím skutečně zásadním hudebním prvkem byl kontrast.  více

Smutnou náhodou se brněnský básník a prozaik Jan Skácel nedožil sametové revoluce – zemřel 7. listopadu 1989 v sedmašedesáti letech, deset dní před začátkem velkých společenských i politických změn. Jeho pohřeb v obřadní síni hřbitova v Brně-Židenicích byl tehdy sám o sobě tichou manifestací proti režimu, který Skácelovi, člověku přísně apolitickému, neustále komplikoval život i práci. Na den přesně po třiceti letech si výročí Skácelova úmrtí připomnělo zcela zaplněné hlediště Divadla Husa na provázku vzpomínkovým večerem (D)obrovský Skácel, který byl naplněný hudbou i mluveným slovem.  více

Big band Cotatcha Orchestra, složený ze špičkových hráčů nejen českých, ale i slovenských a rakouských, si postupně buduje zasloužené renomé na brněnské a potažmo české či středoevropské scéně. Rok po úspěšných koncertech s nizozemským dirigentem a trombonistou Iljou Reijngoudem nyní big band odhalil repertoár, který by měl být obsahem jeho debutového alba. Koncerty s názvem Bigbandová elektronika proběhly na začátku listopadu v Ostravě a v Brně.  více

Kulturní dům U lípy na ulici Charbulova vprostřed týdne hostil tradiční Folklorní taneční. Tato milá akce v režii brněnského Slováckého krúžku se konala již po třetí. V několika týdnech na ní přizvaní lektoři učili tance typické pro jejich region. Podtitul aktuálního třetího běhu tanečních zní Tance méně známé a neznámévíce

Potemnělým sálem Divadla na Orlí se v neděli nesly táhlé zvuky fléten doprovázené zurčením potůčků, šuměním větru a chřestěním kamenů – to vše nabídla česká premiéra multižánrového projektu Prorok větru podle stejnojmenné knihy Stefana Biavaschiho. Za projektem stojí flétnistka a hlavní iniciátorka celého díla Martina Komínková, režisérka Ema Pantano a Marta Carino, jejíž videoprojekce se snoubila se zvukovým záznamem Šimona Obdržálka předčítajícího z Biavaschiho knihy. Technickou podporu zajišťovali Radek Komínek a Petr Šplíchal, uměleckou supervizi Massimiliano Zanoni.  více

Ve věku 41 let opustila tento svět po těžké nemoci zpěvačka a houslistka Jitka Šuranská. Rodačka z Kudlovic u Uherského Hradiště nezapřela v ničem, v čem vynikala, svoje slovácké kořeny. Byla jednou z těch obdařených bytostí, jež dokážou přenášet poselství lidových písní k posluchačům, kteří se jinak s folklorem v životě míjejí.  více

Nejčtenější

Kritika

V brněnském divadle Buranteatr se o víkendu uskutečnila premiéra autorského pohybového divadla s názvem Ondina: Malá mořská milovaná v podání spolku ProArt. Jak je již zvykem u tohoto nezávislého tělesa, jednalo se o multižánrovou inscenaci, kombinující prvky tance a činohry a to za účasti toliko dvojice protagonistů (Lucie Hrochová a Martin Dvořák), kteří jsou zároveň tvůrci představení.  více