Na svém hezkém koncertě v Expozici nové hudby (Besední dům, 15. června) připomnělo brněnské Ištvanovo kvarteto (vystupuje i doma pod německým názvem) pamětníkům, jichž nebylo mezi převážně mladým publikem (zaplaťpánbu za ně) mnoho, třemi skladatelskými jmény ve svém programu (Piňos, Berg, Ištvan), nedlouhé působení Tvůrčí skupiny A; to představuje v novodobé hudební historii Brna sice jen epizodu. ale zvlášť významnou. V postupném ideologickém uvolňování v průběhu šedesátých let se v Brně zformovala skupina mladých skladatelů, kteří snažili prosadit jiný tvůrčí program, než jaký jim ukládal jedině povolený, stranou a vládou dotovaný Svaz, a realizovat jej ve víceméně pravidelné sérii koncertů. Na jména pěti z nich (Jan Novák, Alois Piňos, Josef Berg, Miloslav Ištvan, Zdeněk Pololáník) si ještě vzpomene kdekdo, méně už se ví, že Áčko mělo ještě také obor muzikologický (František Hrabal), výtvarný (Dalibor Chatrný) a interpretační, jemuž se říkalo Studio autorů a jejž řídil Jiří Hanousek; hráli v něm členové Moravského smyčcového tria, Moravského kvarteta a několik dalších instrumentalistů, kteří se chtěli pracně (byť nezištně) podílet na destrukci socialistického realismu.
Jeho iniciátoři si představovali, že budou do jeho zkoušek přicházet s rozpracovanými partiturami a prakticky si ověřovat nosnost toho či onoho nápadu či postupu; hotové dílo pak soubor bude znát i bez velkého zkoušení a provede je na nejbližším áčkovém koncertě. Budiž řečeno, že z tohoto záměru vzešla jenom brněnská premiéra a pražské provedení Bergovy Snídaně na hradě Šlankenvaldě – po včasném zásahu pěti bratrských armád Honza Novák emigroval a Tvůrčí skupina přestala existovat; díla jejích členů sice nebyla zakázána, jenom se nesměla provozovat.
V této situaci nabyla nového významu vystoupení Moravského kvarteta ve mlýně na Skaličce u Tišnova; soubor tam do velké seknice někdejšího pana otce jezdil studovat pořady svých zahraničních zájezdů a každý z nich před odjezdem ještě provedl před sezvanými sousedy, a to jako hudebně literární pásmo s některým z brněnských herců (Jiří Dušek, Iva Bittová), zaměřené na vzpomínku na oběti druhého odboje. Ta byla na Skaličce zvlášť živá, protože právě mlýn, který se za války přirozeně stal ilegálním vyživovacím střediskem širokého okolí a partyzánské Třetí úderné roty generála Luži (měla bunkr v nedalekém lese), byl v závěru války přepaden a vyloupen esesáckým protipartyzánským komandem a čtyři z jeho obyvatel zplynováni v Mauthausenu.
Pod záštitou odbojářské organizace, která se o podrobnosti v pořadech nestarala, tedy začalo kvarteto po osmašedesátém provozovat díla nedoporučovaných skladatelů prokládaná verši nevydávaných básníků. Především Jana Skácela – ten do mlýna jezdil odedávna, protože jeho otec, pan učitel Skácel, řídil jako vyučený mlynář a odborník na práci s dřevem za války o prázdninách a víkendech jeho renovaci. Večery Moravského kvarteta začaly být pociťovány jako rezistence a skaličské sousedy začali z tvrdých lavic v seknici postupně vytlačovat přespolní známí a známí jejich známých z Brna, Prahy a Bratislavy (jednou dokonce Dominik Tatarka).
V této situaci jsme Miloše Ištvana jednou pozvali na provedení jeho smyčcového tria Refrény. Nutno vědět, že k jeho kompozici byl Miloš vyzván dlouho předtím, v době činnosti Moravského smyčcového tria; tehdy slíbil, že to uváží. Po letech, kdy už trio zaniklo a já hrál v kvartetu, se Miloš jednou objevil ve zkoušce s trojími velkoplošnými deskami a sdělil Tak ti nesu to trio. Ukázalo se, že každé z desek obsahují tříhlasou partituru na volných listech (aby je bylo možno během hry přesouvat z pravé strany na levou během pauzy někde uprostřed), napsanou krasopisně a ohleduplně tak, že na osnově hrajicího byly noty větší než na obou ostatních. Muselo to dát obrovskou práci, zvlášť uvážíme-li, že to celé byl zaznamenáno v takzvané vteřinové notaci – zápis zcela volně plynoucího hudebního proudu (bez těžkých a lehkých dob určujících tempo) byl kvůli orientaci členěn taktovými čarami po každé vteřině.
Na různé způsoby záznamu jsme byli zvyklí (tehdy považoval každý skladatel za svou povinnost vymyslet pro svou tvůrčí představu novou notaci, takže jsme se prakticky pořád učili číst noty), ale ten Milošův nás postupně přesvědčil svou přesností a promyšlenou účelností. Když jsme pak začali pracovat, napadlo mě, že Miloš realizuje dávný nápad se Studiem autorů – komponovat s účastí interpreta. Jenomže tady brala zasvé ta zdánlivě definitivní promyšlenost jeho partitury: hlavně jsme krátili, nově spojovali, překládali hlasy, zestručňovali hudební text. Miloš si všechno zaznamenával (do těch partitur to nešlo), po zkoušce to poskládal do desek a slíbil, že se zase ukáže. Když se příště dostavil, měl všechny tři partitury perfekně přepracovány, škrty svědomitě začerněné nebo přelepené novým textem; pokud se mu tam nevešel, tak nastavil příslušný řádek nalepeným ústřižkem.
Během těch pěti zkoušek se nám postupně začala jevit logika skladby: to, co nazval Refrény (říkal tomu taky situace), jsou charakteristické úseky, jež se v hudebním proudu objevují – nepravidelně – několikrát, pokaždé proměněny; z jejich četnosti a vývoje v tomto střídání posluchač odhaduje jejich význam a smysl; jde o jakousi formu – náročnou a velmi individualizovanou – klasického ronda. Definitivní podobu to dostalo až po těch pěti zkouškách; definitivní podoba těch tří partitur připomínala ofáborovaný žebřiňák s regrúty: z původního textu tam zbylo několik ostrůvků, jinak bylo všechno několkrát přelepeno nebo nastaveno; celkové trvání (šlo o přesné měření vteřin) bylo o třetinu kratší. S pocitem, že se účastníme jisté cvokárny, jsme to dvakrát zahráli koncertně a pak v Praze natočili na nějaké sdružené elpíčko – a teprve při jeho poslechu se nám Refrény vylouply jako jedna z nejpřesnějších a nejvýmluvnějších soudobých skladeb, jaké jsme kdy hráli – bez jediné zbytečné noty, dokonale vyvážená a stále někam směřující.
V době nedoporučených skladeb jsme ji zařadili do pořadu jednoho ze svých skaličských vystoupení a pozvali jsme na ně Miloše. Toho zřejmě zaujala jeho atmosféra, v níž se mísila reminiscence na neuvěřitelně krutou dobu Protektorátu (většina místního publika znala oběti ze mlýna od dětství) s pocitem, že zase musíme čelit, byť jinak, něčemu dost podobnému; po čase se objevil, tentokrát bez požadavků na tvůrčí spolupráci, s kvartetní skladbou Zatemněná krajina. Kdo prožil německou okupaci, ví, co znamená zatemnění: temnotu, jež dává nočnímu městu přízračný charakter sídla mrtvého nebo odsouzenému k smrti; Ištvan přenesl tuto představu na krajinu zatemněnou diktátem, nesvobodou, na krajinu, v níž se pohybují lidé, kteří nesmějí.
Kvarteto, které nese Ištvanovo jméno, zařadilo Zatemněnou krajinu na závěr svého festivalového koncertu. Pětiminutová skladba nenabízí žádný technický efekt, jímž by se slušelo vyvrcholit pořad obsahující pět pozoruhodných a stylově vyhraněných děl. Přesto na ten jeho závěr patří jako jeho vyznění – velmi lidské a varující.
Foto archiv Miloslav Ištvan Quartettu
Zatím nebyl přidán žádný komentář..