Ve svých propagačních materiálech uvádí brněnská filharmonie jako první historický popud ke svému vzniku úsilí Leoše Janáčka o samostatný koncertní symfonický orchestr, pochopitelné na sklonku devatenáctého století, v jehož druhé půli vznikaly v evropských velkoměstech tak či onak z dosavadních operních orchestrů dnešní klasické filharmonie a naplňovaly tak rostoucí poptávku hudebního publika po samostatných symfonických koncertech. Janáček sám se o tuto poptávku nepřímo zasloužil, když svým ředitelským působením v Besedě brněnské (1876–1888) pozvedl hudební život českého Brna na profesionální úroveň; na svých vlastních (kantátových) koncertech s besedním sborem zaměstnával zprvu kvalitní kapelu brněnské posádky, později orchestr německého divadla (České divadlo Na Veveří mělo – od roku 1884 – ten svůj tak nedostatečně obsazený, že kapelník řídil opery od harmonia, na kterém vyhrával chybějící hlasy). V této praxi pokračoval – po historické Janáčkově roztržce s vedením Besedy – také jeho nástupce Josef Kompit a Janáček, teď už všeobecně respektovaná brněnská hudební autorita, s ním udržoval jakýsi ozbrojený mír.
Průlomem do tohoto dění se stal první skutečně symfonický koncert českého Brna v Besedním domě 8. května 1897; jednatel Besedy Karel Sázavský, který byl v pražském i vídeňském hudebním životě jako doma, si všiml rostoucího zájmu o koncerty České filharmonie (pod tímto jménem vystupoval operní orchestr Národního divadla na svých samostatných večerech) a pokusil se ji pozvat do Brna s Antonínem Dvořákem, který se před časem triumfálně vrátil z Ameriky, jako dirigentem. Setkal se s nečekanou ochotou – filharmonie se rozhodla hrát bez nároků na honorář (!) s podmínkou, že čistý výtěžek koncertu (po odečtení provozních nákladů) bude věnován Českému divadlu v Brně. Dvořák souhlasil „... dovolte, abych Vám řekl, jak velice se mi myšlenka Vaše líbí... všechna čest – a já přijedu.“ a oddirigoval pak v Besedním domě koncert století ze svých vlastních skladeb (Novosvětská, Polednice, Zlatý kolovrat, Karneval); zájem publika – i německého – byl takový že na České divadlo zbylo slušných 800 zlatých.
Koncert byl prvním z víceméně pravidelných zájezdů filharmonie do Brna; hned po něm, na večeři na Dvořákovu počest, byl dohodnut další na příští rok. Jednoznačný úspěch však se stal mohutným impulsem pro Janáčka, který se jal v Brně organizovat Český orchestr, a to z dosavadní České kapely kapelníka Runda. Ta vznikla před časem prakticky z neškolených poloprofesionálů jako náhrada za vojenskou kapelu, která po jakémsi politickém incidentu nesměla do Besedního domu obstarávat konverzační hudbu na pravidelných besedních akcích. Janáček se tedy stal iniciátorem a ředitelem Družstva pro udržování „Českého orchestru“ a zorganizoval koncert, v němž se podle referátu Maxe Koblížka v Moravské Orlici provedené skladby neminuly žádoucího úspěchu a orchestr přes všechny intonační obtíže obstál čestně.
Když pak Sázavský dojednal s Českou filharmonií a příslušnými institucemi (českým zemským výborem, intendancí Národního divadla, ředitelstvím drah) definitivně její druhý zájezd do Brna a oznámil jeho datum, ozvalo se Janáčkovo Družstvo s požadavkem, aby by zrušen nebo přeložen, protože na tu dobu (ne na to datum) připravuje svůj koncert Český orchestr. Janáček sám pak v dopise Českou filharmonii požádal, ať svůj koncert odloží, protože jímpodniku brněnskému, tak důležitému pro rozvoj hudební zde, má býti hned v počátcích sražena hlava. Česká filharmonie poslala dopis Besedě k rozhodnutí – a ta ustoupila; Sázavský, jemuž připadlo všechna povolení odvolat, podotýká, že jeho koncert byl se všemi náležitostmi i datem dohodnut v době, kdy Janáček na ten svůj ještě ani nepomýšlel...
Ten se uskutečnil 20. března 1898; Janáček na něm řídil pořad z Beranova Hymnu pro smíšený sbor a orchestr, Dvořákova Holoubka, Přemyslovy árie ze Smetanovy Libuše, Janáčkova Smutečního pochodu, Griegova Norvéžského tance, Dvou českých tanců Vítězslava Nováka, Čajkovského Smyčcové serenády a Novákovy Cigánské melodie č. 3 a Písně v národním tónu. Sázavský, který Janáčka upřímně obdivoval i v pozici, jež ho stavěla proti němu (ve svých Vzpomínkách charakteristicky píše Janáček se mnou nemluvil tentokrát tři neděle, ale pak něco potřeboval, tak mne zas přátelsky oslovil), napsal do Moravské Orlice pochvalný referát, v němž vyzdvihl zejména Janáčkův dirigentský výkon. Nicméně i tak došlo k tiskové polemice, týkající se počtu výpomocí kmenového orchestru.
Koncertem činnost Janáčkova Českého orchestru skončila. Česká kapela páně Rundova se vrátila zas ke své funkci zábavního orchestru – a cesta k pravidelným zájezdům České filharmonie byla otevřena. Připomeňme si, že svými symfonickými koncerty v Brně začala po otevření Německého domu soupeřit s Vídeňskými filharmoniky, takže brněnské publikum bylo v tomo ohledu od počátku nového století obsluhováno hned dvěma špičkovými orchestry střední Evropy. A Janáčkova jasnozřivá, byť svévolně prosazovaná myšlenka českého symfonického orchestru došla naplnění až mnohem později. Ale to už je jiná kapitola...
Zatím nebyl přidán žádný komentář..