ND Brno vzbudilo v posledních dnech rozruch první vlnou své reklamní kampaně. Je na ni dobře vidět, je působivá, ale nepracuje s herci, zpěváky ani tanečníky. Současnými tvářemi největší brněnské scény jsou technici, výtvarníci, inspektorka hlediště i diváci.
Ředitel ND Brno Martin Glaser oznámil změnu vizuálního stylu už letos na jaře a grafický manuál představil jeho autor Robert V. Novák. Ten ve spolupráci s fotografem Ivanem Pinkavou vytvořil první vlnu plakátů pro letošní premiéry. Po zveřejnění se kolem každého z nich strhla diskuse o tom, co má taková věc vlastně znamenat, proč nejsou na plakátech tváře známé z jeviště, jestli lidé pochopí, že mají jít na balet nebo do opery a co to je vůbec za nápad. Přinejmenším první účel tedy kampaň splnila – vzbudila pozornost, a to zdaleka ne jen negativní. Zdá se, že má i silný okruh příznivců, mezi které se počítám a jsou k tomu i dobré důvody.
Staré plakáty nevypadaly špatně, ale zdály se spíš ponořené samy do sebe, jejich obrazové sdělení bylo příliš komplikované. Na nových je na první pohled vidět, že chtějí něco jasného říct. Postavit divadelní plakát na silné fotografii s dobře umístěným výrazným textem samozřejmě není žádný světoborný nápad, ale jeho realizace bývá často nad síly tvůrců. Ivan Pinkava nafotil modely, které vlastně žádnými modely nejsou, publikum je běžně nevidí nebo nevnímá. Dokázal z nich ale při focení vytáhnout nečekané emoce, jsou to typy a tváře, které si najednou říkají o pozornost. Argumentovat tady popularitou účinkujících je velmi ošidné.
Zůstanu-li u opery, o které aspoň něco vím, tak je potřeba si říct jednu krutou, ale nepochybnou pravdu: mediální popularita našich operních zpěváků je nulová. Podobné je to s tanečníky a nakonec i s činoherci, pokud paralelně neúčinkují v televizi. Pro veřejnost není masově rozpoznatelná ani tvář Magdaleny Kožené, Dagmar Peckové, Evy Urbanové, Štefana Margity nebo Adama Plachetky. Schválně mluvím o těch, kteří patří k těm nejsledovanějším a občas se mihnou dokonce i bulvárem. Z tohoto hlediska je tedy svým způsobem jedno, jestli fotíte Margitu nebo kulisáka: operní fanoušek zpěváka stejně zná a hlídá si ho, nezaujatému je to fuk.
Pokud má být sdělením nové kampaně to, že nemáte přijít na jakousi pochybnou hvězdu, ale do konkrétního divadla, které vzbuzuje emoce, tak se prostě povedla. Nejvíc prostoru mají fotografie a snaha o maximálně čistý design nesklouzla ke studenému, technicky působícímu výsledku. Velkou roli přitom hraje povedené bezpatkové písmo, působící energickým dojmem a dobře čitelné i z dálky. Plakáty se nedívají k tradici, stejně jako se nová značka instituce omezila na tři písmena NdB. Zbavila se řvavé červené, která mi víc než znak města Brna připomínala řeznictví, i přezdobeného znaku převzatého z Mahenova divadla.
Za příznak koncepčního myšlení pokládám i to, že plakáty operního, baletního i činoherního souboru byly vypuštěny na veřejnost v jedné vlně a mají sjednocený design, což se dříve také nerozumělo samo sebou – zcela se vydělovala především Reduta. Na začátek sezóny je to určitě dobrý tah, kampaně k jednotlivým premiérám a událostem už se k této první vlně mohou vždy odkazovat. Každý plakát má v záhlaví značku NdB a název souboru, asi ve třech čtvrtinách výšky výrazný název inscenace a pod ním přibližně čtvrtinovou velikostí autora a režiséra. Na toto sjednocení doplatila opera, respektive její dirigenti – neuvádět je jako hlavní tvůrce provedení je výpadek, kterého by se měli autoři do budoucnosti vyvarovat. Jak je vidět na jiných plakátech s rozsáhlejším autorským týmem, třetí řádek celkovému vyznění nijak neubližuje (viz Černá labuť na fotce níže).
Nový design v rámci ND Brno jako by hledal návaznost spíš na krátce používaný styl Jana Jiskry z roku 2004. Jeho čistá značka, která symbolizovala tři soubory divadla pomocí tří jednoduše stylizovaných opon, vydržela pouze do roku 2008. Daniel Dvořák poté přišel se svým historizujícím konceptem, který si přinesl z působení v pražském Národním divadle. Současná podoba plakátů NdB proti tomu nekopíruje vizuální styl Jihočeského divadla, kde rovněž vytvářeli plakáty Robert V. Novák s Ivanem Pinkavou a ze kterého také přišel Martin Glaser.
ND Brno má tedy novou vizuální (a zřejmě celkově komunikační) koncepci a jsem jenom rád. Zoufalosti jako byl Manuál úspěšného diváka, který z titulní stránky divadelního webu ještě stále nezmizel, bych si rád navždy odpustil. Aktuální kampaň mluví jasně o tom, co chce divadlo dělat. Neříká to polopaticky, nežvaní o otevřenosti, ani o propojování a splývání vysokého s nízkým, ale prostě a jednoduše podle toho vypadá – a tak to má být.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..