Jana Přibylová: Každé představení pro mě bylo neopakovatelné

Tento týden se na galavečeru v Janáčkově divadle rozloučí s aktivní kariérou primabalerína baletu ND Brno Jana Přibylová. Bude to její večer, jejímu umění se přijdou „poklonit“ kolegové i diváci. Sama ale říká, že se spíš bude klanět ona jim. Mluvili jsme spolu nejen o konci kariéry, ale také o úplných začátcích, o volném čase tanečníka, až nespravedlivě krátkém profesním životě a proč vlastně nikdy neopustila brněnskou scénu. Když jsme odcházeli z Bohémy, ze stěny se na nás dívala velká fotografie její učitelky Kateřiny Gratzerové.

Působíte v Brně od roku 1986 a od roku 1989 jako sólistka, tedy celkem osmadvacet let. To se mi zdá být na tanečníka hodně dlouhý profesní život. Je to umění, umíte v tom chodit nebo jste prostě měla kliku?
Já myslím, že jsem měla kliku. Dovolovaly mi to tělesné dispozice, taky říkají, že vypadám mladě. Hlavně ale musím říct, že to byla souhra náhod a strašné štěstí. I když jsem měla operované koleno, tak mi šéf vyšel vstříc, mohla jsem si upravit představení, aby se to tolik nezatěžovalo. Myslím si, že kdyby byl na jeho místě jiný člověk, jiný šéf, tak by mi řekl, že takhle tančit nemůžu a byl by konec. Já jsem se mohla postupně zapojit do práce, upravit si choreografii tak, abych si koleno nezničila znovu a postupně se dostala zpátky. Měla jsem velké štěstí, že mi tehdy pan Prokeš a pan Littera vyšli vstříc a já jsem mohla u baletu zůstat.

Galavečer na rozloučenou s vaší aktivní kariérou se jmenuje Révérence, tedy poklona Janě Přibylové. Co ve vaší kariéře považujete za nejcennější, čemu nebo před čím byste se poklonila sama?
Ten večer je nazvaný jako Poklona Janě Přibylové, ale je to především moje poklona publiku, obecenstvu, všem lidem v mém okolí, kteří mě podporovali a díky kterým jsem ráda tančila. Mě balet strašně baví, člověk tančí i sám pro sebe, ale hlavně pro lidi, to především. Beru to oboustranně jako poklonu všem, kdo přijdou a kdo mě sledovali po celou moji kariéru.

A co třeba nějaký dar, talent, setkání… co vás potkalo, co by bez baletu nebylo?
Těch momentů je spousta. Jednak bych se poklonila mojí profesorce baletu, paní Kateřině Gratzerové, která už tady není, ale hlavně svým rodičům. Tatínek je nemocný, ten večer tam se mnou nemůže být a maminka s ním bude doma. Jsou to nejdůležitější osoby v mém životě a těm bych se poklonila nejvíc.

Co vás kdysi přimělo dát se na balet, vzpomenete si, jaký to byl impuls?
Asi to byl osud, jak se říká, že ho má člověk někde napsaný. Já jsem si vždycky při rádiu ráda hopkala a tančila. Když jsem ještě byla malinká předškolačka, tak jsem s rodiči chodila na maškarní bály, byla jsem za princeznu a jednou jsme byli v hotelu International. Já jsem tančila a jeden pán mě prý chytil do náruče, chodil se mnou od stolu ke stolu a ptal se, čí je to dítě. Naši se přihlásili, říkali, že jsem jejich dcera a on říkal: „Z té bude baletka.“ Prý jsem tak cítila hudbu. A tam to asi začalo, protože jsem potom chodila na gymnastiku, tam nás vedla trenérka z baletního souboru, říkala, že mám talent na balet a vzala mě do baletní školy Iva Váni Psoty. Tam mě přijali k profesorce Gratzerové a začala jsem. Ale tím, že jsem dělala gymnastiku jsem měla pohybovou průpravu, ale balet dělám „až“ od deseti let.

Potom jste šla na konzervatoř?
Když se blížil věk, kdy bych měla jít na střední školu, tak jsem chtěla pokračovat, ale v Brně se neotvíral ročník taneční konzervatoře. Musela bych buď udělat rozdílové zkoušky do ročníku, který už začal, nebo počkat na další. Byly jsme tady v Brně tři děvčata a šly jsme to zkusit na konzervatoř do Prahy – tenkrát se tomu říkalo Hudební a taneční škola. Tam jsem pokračovala až do maturity a do absolutoria, takže školu mám v Praze. Potom jsem se vrátila, chtěla jsem domů, do Brna. Přes konkurz jsem šla sem do souboru a nastoupila v srpnu 1986.

Co udělá z anonymního člena souboru rozpoznatelného sólistu?
Musí být ve správnou dobu na správném místě, mít štěstí, je v tom samozřejmě kousek talentu, velká část píle. Paní Skálová (Olga Skálová, tehdejší ředitelka brněnského baletu, pozn. red.) si nás všímala a dávala příležitost mladým, v tom byla úžasná. Repertoár byl hodně široký a byla v něm spousta menších roliček, takže se člověk postupně přes nějaké menší výstupy dostal k sólovým rolím. Měla jsem taky štěstí, protože v tom roce, kdy jsem nastoupila, se v Brně konala baletní soutěž, připravovala jsem se na ni a získala snad třetí místo… už ani nevím. Zkrátka vypracovala jsem se postupně, po malých schodečkách.

Takže to nebyl oslnivý start po mimořádném záskoku nebo něco podobného…
Ne, já jsem šla postupně. Byly třeba situace, kdy onemocněla sólistka a zeptali se mě, jestli za tři dny můžu tančit hlavní roli Giselle: „Zkoušelas to, umíš to, uděláš to?“ Je hloupé říct ne, i když si člověk úplně nevěří, nezná všechny kroky, ale musí do toho jít a ukázat, že je připravený. Musí chytit tu příležitost.

Baletní řeč je francouzština, hudba zase mluví italsky, jak se domlouváte s hudebníky?
To řešíme přes pana dirigenta – mně se vždycky líbilo più mosso a pan Zbavitel se ptal „co pijete vy?“ Ale francouzské názvosloví mají jenom ty kroky a co se týká hudby, tak hlavně říkáme: „Pane dirigente, pomaleji!“

Ředitel baletu Mário Radačovský mi ale říkal, že teď už se všechno bude dělat v tempu, že se nebude zpomalovat.
Ano, on chce, abychom byli hezky v tempu, ale my ty dirigenty stejně někdy prosíme.

Je v českém tanečním životě něco specifického, má náš balet něco, čím je zvláštní?
Jsou klasické balety, které se tradují jako odkaz. Ale pak tady byli tvůrci jako pan Ogoun, Prokeš, Němeček, Kůra, kteří tvořili něco svého. Teď se otvíráme světu, chodí zahraniční choreografové a víc se přikláníme k západu, takže se to mixuje. Naši choreografové si hlavně vybírali českou hudbu, ale to specifické se těžko popisuje.

Jezdíte na vodu, na kole, nemá baletka v práci pohybu až nad hlavu?
Má, ale o prázdninách to zase až chybí, člověk je na to zvyklý. Mně se právě líbí, že to s manželem vůbec neřešíme a o prázdninách jedeme na kola, na vodu, úplně normálně. Manžel jezdí se synem i lyžovat, ale já po těch operacích kolena nemůžu. A když zamrzne rybník, tak bruslím.

Jak se profesionál dostává do kondice po prázdninách, může si vůbec dovolit se nějakých šest týdnů nepohnout?
To je u každého jiné. Když jsem byla mladší, tak jsem si dala třeba měsíc, co jsem nedělala vůbec nic. Poslední roky si opravdu každý den dám – jak my říkáme – tyč, to je takové základní cvičení u tyče. Klouby a svaly tuhnou a musí se rozhýbat. No a potom jsou různé pilates, kalanetika, jóga, možností cvičení je spousta. A jak je to ve Vesničce střediskové – „nakonec vstaneš a rozejdeš se“.

Tanečníci – podobně jako vrcholoví sportovci – končí svou kariéru velmi brzy. Vlastně v době, kdy jiný člověk začíná naplno zúročovat všechno své vzdělání i zkušeností. Co dělají potom, každý se přece nemůže stát baletním mistrem nebo ředitelem souboru?
Někteří zůstávají u toho, že učí na hudebních školách, někdo se přemístí na administrativní práci v divadle, ale teď už na to lidi hodně myslí během kariéry. Dělají si dálkové studium, aby potom mohli dělat pedagogy nebo choreografii, holky třeba dělají i kosmetiku, jdou úplně jiným směrem. Moje generace měla tu nevýhodu, že dřív ještě existoval důchod za výsluhu let, takže jsme mohli po dvaadvaceti odtančených letech jít do důchodu. To se úplně zrušilo, takže se člověk musí přeorientovat a postarat se včas. Pořád bojujeme za to, abychom dostali nějaký příspěvek, protože tím divadlem jste tak zatížený, dopoledne zkoušky, večer představení, tam nemáte čas se věnovat pořádně něčemu jinému, je to náročné. Teď ti mladí ale myslí na zadní vrátka, že může přijít úraz nebo vám šéf řekne, že se mu nelíbíte a že třeba ani po Evropě neseženou práci, tak s tím počítají.

Jakou změnu jste pocítila s příchodem nového ředitele Mária Radačovského, co se změnilo třeba v atmosféře v divadle, v přístupu k práci, v souboru samotném?
Já jsem žádnou změnu až tak nezaznamenala. Velkou změnu jsem pocítila s příchodem Daniela Dvořáka jako ředitele ND Brno a s ním naší šéfové paní Dřímalové. To byl velký odliv lidí, velký příliv nových, každé představení se muselo zkoušet znovu prakticky jako premiéra, všechno bylo úplně nové, přišla značná část cizinců a lidé z každé země mají trochu jinou školu, to se liší i v baletu. Sehrát to bylo strašně náročné. Potom přišel Mário, který jde ještě víc po kvalitě a je úžasný znalec klasického baletu, který pořád propaguje. Chce, abychom tančili dobře, kvalitně, co nejlépe umíme, což chtěl i každý šéf před ním. Mário se nám pro to ale snaží udělat podmínky. My jsme neměli svého maséra, neměli jsme fyzioterapeuta ani lékařský dohled. Takže na jedné straně tlačí na kvalitu, ale také nám dělá podmínky pro její dosažení. Samozřejmě chce některé věci trochu jinak, ale to přijde s každým šéfem, to je normální. Snaží se, aby k nám jezdili i prvotřídní hosté.

Viděla jste nové plakáty postavené na tvářích lidí z divadelního zákulisí – jak se vám líbí?
Fór je to dobrý, ale nevím, jestli z toho lidi pochopí, že jdou na balet nebo na operu, uvidíme.

Máte nějaké speciální představení, na které nikdy nezapomenete, které se vám něčím vrylo do paměti?
Těch představení mám víc, ale pamatuji si spíš jednotlivé momenty. Třeba když jezdíme do Villachu na festival, tančili jsme tam Spartaka, je tam ponton postavený na řece, hraje se venku a publikum je okolo na mostech a na takové terase na břehu. To si pamatuji jako moment s úžasnou atmosférou. Já jsem se ale naučila, co jsem se vrátila po porodu, že si každé představení užívám jako jedinečné. Vždy jsem si to užila na jevišti a těšila se domů, a každé představení pro mě bylo něčím neopakovatelné.

Nezatoužila jste někdy po angažmá jinde, ať už tady nebo v zahraničí?
Nezatoužila. Já jsem si zkusila rok v Německu, zkusili jsme se po otevření hranic dostat do Švýcarska, ale chtěli jsme zůstat s manželem spolu a získat angažmá pro dva je náročné. Nakonec jsme skončili v Hannoveru, oba dva jsme si tam zatančili, ale hrozně nám chyběla rodina, zázemí, procházky po naší přírodě, tak jsme se za rok vrátili. Já ale potřebuji ten svůj okruh i divadlo. Tady to vždycky fungovalo bez nezdravé rivality, všichni jsme se podporovali, oni přáli mně a já jsem přála ostatním. Možná to zní hloupě, ale fakt to takové bylo a mně se nechtělo odcházet. A potom přišlo dítě a to už člověk vůbec neřeší, že by měl někam odejít, kam by chodilo do školy a podobně. Já jsem takový domácí typ.

Takže Brno je vaše scéna i město navěky?
Ano. Brno je moje.