Možná nejintrovertnější písničkář české scény a současně autor burcujících veršů, které vás několik nocí budí ze spaní. To je písecký rodák Jiří Smrž. Na konci 80. let byl členem českobudějovických Minnesengrů, o pár let později hrával s bluegrassovou kapelou Sem tam. Je spoluautorem (s básníkem Ondřejem Fibichem) folkrockového oratoria o Zdislavě z Lemberka Královna severních záseků. Vydal básnickou sbírku Eurydika v uhelném dole. První sólové album Dědičná krev mu vyšlo v roce 2001, kdy mu bylo 47 let. Za druhou desku Poslední láska z roku 2005 získal právem žánrového Anděla v kategorii Folk & country. A už v roce 2007 začal Jiří mluvit o koncepci svého třetího alba s pracovním názvem Kořeny. Od té doby na desce pomalu (až velmi pomalu) pracoval, plánované album postupně střídalo vydavatele, až na podzim 2013 konečně vyšlo u pražského nakladatelství Galén. Jde o pestře zaranžovanou nahrávku, na které se v roli hostů vystřídá desítka jednotlivců (Michal Žáček na flétnu, Luboš Malina na kaval, Vojta Zícha na dobro, Mário Bihári na akordeon a další) plus sbor a smyčcové kvarteto. Aranže a hudební režii měl na starosti kytarista Jiří Kovář, o zvuk se postaral Jiřího dlouholetý spolupracovník Jan Friedl. Všechny tyto informace neuvádím pouze proto, že Smržovo třetí album je stejně dokonalé jako obě předchozí. Chci poukázat také na to, jak velký rozdíl je mezi Jiřího studiovými nahrávkami a koncerty, na kterých vystupuje sám – malý plachý muž s kytarou. I takový koncert je však obrovským zážitkem.
Brněnský křest svého nového alba Jiří Smrž pojal jako večírek přátel. Tím nepoukazuji na spíše skrovnou návštěvnost v klubu Leitnerova (jako písničkář dnes sál stěží vyprodáte, pokud se nejmenujete Nohavica). Charakter improvizovaného večírku měl totiž večer i po formální stránce. „Napřed zahraju pár písní já, potom vystoupí můj host. Pak bude přestávka. Po ní album pokřtíme, pak opět zahraju já a pak druhý host,“ načrtl hostitel půdorys večera hned na úvod, avšak v průběhu koncertu osnovu podle chuti měnil (křest proběhl před přestávkou). Hostem v první polovině večírku byla Dáša Voňková, bravurní kytaristka, usměvavá vypravěčka a nekompromisní experimentátorka – během svého krátkého bloku stihla předvést například hru na kytaru se dvěma smyčci. Hostem na samém konci koncertu byla skupina Žalozpěv z Vysočiny, se kterou Jiří Smrž částečně autorsky spolupracuje. Nedošlo však na žádnou fúzi, Žalozpěv pouze odehrál čtyři písně bez přídavku, neboť zaskakující baskytarista víc neuměl.
Jiří Smrž hrál především – avšak ne výhradně – skladby z nového alba. Konkrétně z Kořenů zazněly skutečně nejzávažnější skladby: osamělé vyznání Pro Eržiku („Ó, lásko, miluju tě strašně / ale nemám komu to říct“), podobenství o vztazích ve firmě a v rodině Kde je král („Má dcera říká (…) / že kdyby nikdo už / tak ty, můj táta, že jsi král“) nebo miniatura Kořeny („Do listí dne / se vrací jas / do kořenů zpíváš / Deo gratias“). Vrcholem byla trojice písní různého charakteru s mimořádně silnými texty: originální vyznání oblíbenému písničkáři Čistý ubrus pro Bulata Okudžavu („Řek Villon Mozartovi: I tady na věčnosti teď vše na čas počká / prostři čistý ubrus, přišel Bulatočka“), rozmáchle epická píseň Jack a já, jejíž téma by vydalo na celý román (příběh odehrávající se na dvou kontinentech a načrtávající několik morálních dilemat současně), a konečně skladba Otče noci, zdánlivě blasfemická modlitba, která vrstvením nečekaných slovních spojení charakterizuje naši dobu, společnost i nás samotné („Otče oxidu siřičitého / otče reality show / (…) / Otče jemného dívčího prádla / otče hrubého domácího produktu / (…) / Otče, víc jsi než tři v jednom / ale modlíme se k tobě jednomu / otče, modli se i ty za nás / máš-li ke komu“).
Právě v kombinaci textů a zdánlivě nenápadného Jiřího vystupování spočívá síla jeho pódiové prezentace. V okamžiku, kdy k Bohu volá „otče metastáz“ nebo kdy před očima publika řeší, zda hrdinka písně nesla v arabském šátku dítě, nebo bombu a jak měl vypravěč zareagovat („Pokud nesla bombu, měl jsem se nechat zabít / protože pokud ne, ach, pro všechno na světě / jakou cenu má teď můj život / bez ní a našeho dítěte“), stává se z nenápadného drobného muže burcující hlas, povodeň, vichr, spalující žár, tíha země.
Živly jsem nezmínil náhodou. Právě prostřednictvím „živelné metaforiky“ totiž proběhl imaginární křest alba. Nic se ničím nepolévalo, ale k publiku za Jiřího promluvilo čtvero kmotrů: Robert Křesťan za oheň, Dáša Voňková za vzduch, Jirka Nohel se svou skupinou Žalozpěv za zemi a autor těchto řádků za vodu. Příspěvky kmotrů byly improvizované podobně jako celý večer (ještě že alespoň Dáša Voňková dostala originální nápad – na CD dýchnout), a slavnostní akt tak korespondoval s přátelskou až rodinnou atmosférou celého večera. Ti, kdo přišli, totiž sílu výpovědí Jiřího Smrže dobře znají. Ostatní přicházejí o hodně.
Jiří Smrž – kytara a zpěv. Hosté: Dáša Voňková – kytara, smyčec, zpěv; skupina Žalozpěv (kytara, housle, flétna, baskytara). V roli kmotrů navíc Robert Křesťan a Milan Tesař. Brno, klub Leitnerova, 10. prosince 2013.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..