S Lenkou Zogatovou nebo aspoň s jejím jménem přišel do kontaktu každý, kdo se v Brně osmdesátých let pokoušel o jakoukoliv nezávislou kulturu. Nic se na tom nezměnilo až do její předčasné smrti před rokem a zatím se nic nemění ani teď. Dnes večer v HaDivadle a zítra na Flédě se o tom může kdokoliv přesvědčit.
„My jsme začali hrát v roce 1986, na naše vystoupení přišla Lenka Zogatová a hned nás pozvala na první ročník festivalu Rockfest,“ vzpomínal na začátky skupiny Z kopce Petr Váša. Jeho věta jako by ale charakterizovala v krátkosti celou osobnost Zogatové, tu zvláštní kombinaci ráznosti, rozhodnosti a vstřícnosti. A také diplomatických schopností, díky nimž dokázala i za normalizace vybudovat z Musilky centrum nezávislé hudby. Zvala do sídla Kulturního a vzdělávacího střediska Brno III kapely, které měly potíže s vystupováním a každý jejich koncert hrozil průšvihem a policejními sankcemi. Na společné vystoupení Hrdinů nové fronty a Garáže s Mejlou Hlavsou se v roce 1988 sjeli lidé z celé republiky. Podílela se také na vzniku Rockfestu – přehlídky, díky níž se dostaly ke sledovaným vystoupením a prvním oficiálním nahrávkám kapely ve stylovém rozsahu od Z kopce až po Oceán.
Lenka Zogatová byla perfektní kulturní manažerka v době, kdy to ještě nebylo cool, vlastně ani neexistoval ten obor. Uměla propojit zdánlivě nepropojitelné, měla čich na nadějné projekty a uměla vytvářet prostředí, v němž se jim dařilo. Je skoro nemožné uvažovat o tom, jak by vypadala brněská alternativní scéna, kdyby v ní nenašla svůj pevný bod. Na Musilce hrávala Bittová s Dunajem i Fajtem, Kokoliovo E, ona sama se nakrátko stala zpěvačkou skupiny Bobři – pokračování Odvážných bobříků.
Zogatka, prvotní hybatel, veliký smysl rozpoznat nerozpoznatelné, propojit nepropojitelné. kde se objevila, tam se události dávaly do pohybu. hlasitá zpěvačka goralských písní, s tichou pilností navrhla, napsala, vymyslela, zrealizovala neuvěřitelné množství konceptů, koncertů, projektů, projevů, večírků, večeří, výstav, moderací, alternací, zájezdů, her, divadel, debat, hovorů a rolí… ale hlavně všemu uměla, vlastně umí, vdechnout duši, protože ta je tu stále s námi. Lenka.
Josef Ostřanský (Dunaj, E, Boo, Dunajská vlna)
Lenka Zogatová patří na Flédu i do HaDivadla stejně. Byla předsedkyně občanského sdružení Fléda a na „její“ Musilce hrával Pitínského Ochotnický kroužek, který se na vzniku HaDivadla podílel. Dnes večer se v HaDivadle bude křtít kniha Ochotnický kroužek, zahrají Odvážní bobříci, večer moderuje Milan Sedláček. Zítra na Flédě budou hrát Ještě jsme se nedohodli, Bez ladu a skladu, Ty syčáci, Čokovoko, Urband a Dunajské překvapení. Každý ze zúčastněných s Lenkou Zogatovou něco zažil a pravděpodobně jí i za něco vděčí.
-
All tomorrow’s parties – Zogatce čest – HaDivadlo
-
Hudební a slam poetry pocta Lence Zogatové – Fléda
Po listopadu 1989 Lenka Zogatová „neztratila téma“, ani za nepříznivých normalizačních podmínek se nevymezovala negativně. Vždy především hledala cesty a nacházela je i dál. Stála u zrodu Flédy, zavlekla do Čech poetry slam, který omylem překřtila na slam poetry. Vytvářela program pro České centrum v Bratislavě, její umění propojovat rozdělené kultury našlo uplatnění i tady. V roce 2012 se stala jeho ředitelkou. Spolupracovala s řadou kapel, hrála ve filmech i v divadle. V porovnání se spoustou práce pro domácí scénu vlastně zanikají i legendární koncerty Nico a Swans, které se jí povedlo uspořádat v Kníničkách a v Brně v letech 1985 a 1988 – byly to doteky svobody v pohodlném normalizačním kriminále.
Nejsou to jen vzpomínky, ale především žijící scéna, která za Lenku Zogatovou pořád je okolo nás. Ona sama by se na všechny ty věci asi dívala bez patosu a ironicky, možná by se vzpomínkovými akcemi všechny poslala do háje. Vy ale přijďte: dnes V HaDivadle, zítra na Flédě.
Zuzana Fuksová (Čokovoko) o Lence Zogatové. Bez patosu a osobně
Co o Lence, aby se to vyhnulo patosu? Toho by bylo dost. Ovšem neumím z toho vystřihnout, jak jsem ji znala já, protože nevím, jak tomu bylo u ostatních. Já znám Lenku z Kavárny u Švandy, kde jsem nosila pivo. Myslím, že první vzpomínka je na to, jak mi jednou ranou pochválila vestu, ale současně mi řekla, že mám malá prsa. Jednou se mě ptala, jaká je její specifická vlastnost. Tak jsem jí říkala, že je netaktní, a ona byla velmi překvapená. Byly jsme na nějaké akci, kde se shlukovali disidenti. Jednoho potkala po asi dvaceti letech a překvapeně mu oznámila, že je hrozně tlustý. Jeho to rozesmutnilo. Poté, co jsem jí to vyčetla, povídala: vždyť je to přece pravda. I jinak je pro Lenku charakteristické takové pnutí a jistá nevyzpytatelnost: pamatuju si ji, jak v kavárně metala hvězdy v kalhotách s orchidejemi, a pak jako dámu, co se ráda dívá na Hercula Poirota a skoro až manicky u toho jezdí na rotopedu, než ji zase začne zajímat něco jiného.
Pamatuji si ji, jak celý den pracuje, ale spíše tak, že telefonuje a u toho pobíhá jako nějaký junák po lese. U toho kouří a přemlouvá toho a toho, ať udělá to a ono. Pak je pět hodin odpoledne a je z ní paní, kterou už nic z toho – až do zítřejšího dne – nezajímá a jde venčit psa Kaštana. Historek je mnoho. Třeba ta, jak jsme odevzdávaly granty na projekty, které prostě bylo nutno odevzdat. Vždy jsme všechno odevzdávaly na poslední chvíli – později jsem si říkala, jestli v tom snad nebyl záměr, aby to nepozbylo adrenalinu. Ptám se Lenky půl hodinu před půlnocí, kdy se zavírá pošta, zda si nevzít taxíka. Lenka odmítá, půjde s Kaštanem pěšky. Já ji předběhnu taxíkem, protože se bojím. Na Hlavním nádraží vidím frontu jako před Tuzexem. Lenka přemluví mé kamarády, kteří jsou na začátku řady, ať nám granty minutu před půlnocí odevzdají. Pak to oslavujeme a vymyslíme spoustu projektů, které se nikdy nerealizují.
Můj první dojem byl, že je to šílená paní. Projekty, které dělala, byly spíchnuté jakoby rtuťovitě, chaoticky, ale byly často lepší než ty jiných, vysezené trpělivě. S Lenkou byla sranda, jako když odpověděla našemu učiteli angličtiny, tichému chlapci, na otázku: „Have you ever been married?“ že ano a že ji manžel jednou honil se sekyrou. Co se mně nejvíc na Lence líbilo vedle věcí, co mě rozčilovaly, byla její otevřenost – neměla takovou tu zónu nukleární rodiny, ačkolli bízké měla. Ta zóna byla širší a bylo jaksi přirozené, že se angažuje pro lidi, co má ráda – jakkoli to zní jako klišé. Měla jakýsi smysl pro komunitu, ale ne ten hippísácký. A pak nějaký čuch na lidi a neulpívání na starých věcech – asi jako důsledek toho, že ji máloco bavilo dlouho. Podle mě ty kapely, které si vybrala jakožto oblíbené, ani nějak nezkoumala. Jen si poslechla dvě písně a buď je zatratila, nebo prostě „byli výborní“.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..