Vyměnila jsem pohodlí otáčecí kancelářské židle na kolečkách, ve které se docela dobře i spalo, za žebřík a počítač s tiskárnou za barvy a štětce. Při balancování na opravdu nestabilním žebříku, který je spojený drátem, se snažím na stěnách jídelny vyobrazit náměty tradičního afrického stravování a kuchtění. Zahrnuje to v sobě především malbu otevřeného ohniště sloužícího dodnes k přípravě jídel a studii lidské ruky, která zde funguje jako příbor. Inspiraci jsem čerpala z obrázků ukazující tradiční africký život, a v tomto duchu jsem ženy na své „fresce“ oblékla do barevných látek zahalující figuru od prsou až po kotníky. Na hlavy figur jsem rozmístila nejrůznější košíky s potraviny a vodou, tak jak jsem to odpozorovala na Lusackých ulicích, pokud se tedy prašným cestám mezi silnicemi a vysokými zdmi dá říkat ulice. Nahá ramena však byla shledána jako příliš odhalená a tak jsem byla požádána, abych přimalovala k oděvům i rukávy. Při této žádosti se mi vloudila do hlavy vzpomínka na Michelangelovu Sixtinskou kapli, ve které byly postavy také dodatečně „oděny“ a své ženy jsem tedy s úsměvem „dooblékla“.
Patnáctý týden se stal dobou velkých změn. Má irská spolubydlící se začala balit a připravovat k odjezdu zpět domů. Před odjezdem si ještě stihla užít v City of Hope každoroční vánoční koncert. Na kterém jsme participovaly především výzdobou koncertního sálu. Ta spočívala v nafukování asi 200 balónků a jejich umisťování na strop místnosti, zdobení tří vánočních stromků a především dekorací hlavní scény. Na pódium byl přivezen balík slámy, kterou jsme nainstalovaly kolem dřevěných židlí pro Marii a Josefa a na zbytek balíku jsme umístili blikající světýlka. Dojem kýče jsme podtrhly rozmístěním obrázků Santů Clausů na pódiu i v hledišti. A aby dojem vánoční atmosféry byl dokonalý, trávily jsem nedělní ráno před koncertem, umisťováním kartové dekorace ve tvaru sáněk, kterou jsem tvořila celý předchozí týden, na pickup sestry Charmaine. Odpoledne vyvrcholilo koncertem, který se i přes útrapy při nacvičování, velice vydařil a dojal většinu publika, které čítalo okolo 300 lidí.
Sladit sbor s hudebním doprovodem není určitě jednoduchá práce. Nicméně jsem zde měla možnost poznat i při jiných příležitostech, že pokud afričané vymění bubny za elektronické nástroje, často se neumí sladit navzájem a ani se zpěvem. Myslím si, že velkou roli v tom hraje i jejich nátura, která vše nechává až na poslední moment. Slova domácí příprava zde mnoho neznamenají. A to platí ne jen o muzikantech, ale i o pedagozích, lékařích, školácích atd. Možná za to může opravdu jejich složitý a chudý život, který jim neumožňuje najít více času pro vlastní zájmy. Sehnat dostatek peněž na uživení celé velké rodiny rozhodně není v Zambii snadné a je to úkol pro všechny její členy. Je vlastně super, že se Zambijci nevzdávají své dobré nálady, jsou ochotní za teplou večeři přijít hrát a zpívat za děvčaty do sirotčince a snažit se vydat ze sebe to nejlepší.
Jsou chvíle kdy si myslím, že můj pobyt a činnost zde se rovnají dobrovolnému trestu za vše zlé, co jsem kdy provedla. To, jak jsou zde činnosti organizované, nebo spíše vůbec neorganizované, mě častokrát přivádí na pokraj šílenství, z čehož mě vyprošťuje pouze apatie. Lidé na světě jsou různí a je mi jasné, že musím respektovat zdejší kulturu i tradice, ale je těžké mlčet, když víte, že se vše dá dělat jinak a možná i efektivněji. Pracuji zde v prostředí, které se orientuje na práci s dětmi, ale nepřestává mi těch dětí být líto. Ne proto, že by byly hladové a chudé, ale proto že neustále na něco musí čekat a to něco za to většinou vůbec nestojí.
Kupříkladu holky ze City of Hope čekají každý pátek na nějaké činnosti, které mají zakončit pracovní týden. Každý pátek v měsíci je na programu jiná aktivita, jejíž přípravou jsou pověřeni především dobrovolníci. I když jsme se na programu shodli již na začátku prosince, do dnešního dne (2. února) se neuskutečnila ještě ani jedna. Můj pokus, který jsem učinila minulý týden organizováním tanečního večera, naprosto ztroskotal. Přestože jsem se po obědě dovolila sester, zda večer můžu uspořádat taneční večer pro holky, a sestry souhlasily, nedočkala jsem se v osudný okamžik ani klíčů od haly ani reproduktorů. Pouze jsem zjistila, že všechny sestry odjely do františkánského kláštera na večeři a budovu, v které se potřebné věci nacházely, nechaly zamknutou. Večer tedy dopadl tak, že jsme s holkami před jídelnou poslouchaly písničky z mého notebooku, jehož reproduktor mohl nasytit zvukovým přenosem nanejvýš pět z nás. Podobně dopadla i organizace filmového večera, který jsme v dostatečném časovém intervalu ohlásili sestrám, bohužel v ten večer se sestry rozhodly, že si pustí nějaký film samy, a tak jsme se jediného projektoru dočkali až v pozdních večerních hodinách. To mělo za následek, že většina malých dětí u pohádky usnula hned po jejím začátku.
Pokračování za týden →
Zatím nebyl přidán žádný komentář..