Děti ze sociálně vyloučených částí Brna sehrály v Divadle na Orlí operu Hanse Krásy Brundibár. Kdysi ji v Terezíně hrávaly děti židovské, dnes to byli převážně malí Romové. Ze svého současného ghetta tím ale vyšli jen na chvíli.
Každý žije v nějaké formě ghetta – alespoň v jeho mentální rovině, kdy není schopen prolomit hranice vlastní omezenosti. Dokud tyto mantinely představivosti zůstávají jen v našich hlavách, dá se s tím nějak, byť nuzně, žít. Jenomže ony tam nezůstávají věčně.
Představení Brundibár z ghetta, které v Brně sehrály převážně romské děti v rámci festivalu Ghettofest, má víc než jen historický či symbolický charakter. Opera Brundibár, která kdysi sloužila k obveselení dětí v Terezíně, před vás dokáže při troše citlivosti vystavět slušnou porci deprese, frustrace a úzkosti. Ne však proto, že by byla sehrána špatně nebo sama svým obsahem byla deprimující. Naopak.
Stane se tak proto, že není rok 1942, ale rok 2015, před vámi stojí malí Romové z tzv. ghetta brněnského a žijí ve společnosti, kde by majorita neměla problém je zase poslat do nějakého sběrného tábora. Minimálně. Je rok 2015 a vedle pomníku poukazujícího na genocidu jejich předků stojí stále funkční „prasečák“. Zatímco před vámi defilují malé děti, v jiném kontextu se o nich v různých diskusích dočtete, že jsou lidský odpad nebo budoucí zloději. I když autoři těchto vět mají ruce v kapsách, stejně tu vztyčenou pravici vidíte. Pravici slušných lidí.
Je dobře, že taková představení existují a lidé se na ně chodí dívat. Protože ten triviální poznatek, že jsou všechny děti stejné, běhá po jevišti a nedovolí vám uhnout pohledem. Je bezpochyby děsivé, že představení z terezínského ghetta je stále aktuální. Dokonce se vám může snadno stát, že se vám po představení udělá z vašich bílých a slušných spoluobčanů tak trochu špatně.
Ani z narvaného divadla si není nutné odnášet zbytečnou naději. Bílá střední třída se dojala nad tím, jak se umí hezky dojmout, snědla chlebíček, spláchla ho deckou vína z kelímku a šla domů. Děcka se sbalila a šla taky domů. Do svýho ghetta, „mezi svý“. Čeští rasisti nešli nikam, protože když všechno víte, nemusíte nikam chodit.
Nicméně proč končit nihilisticky. Ten příběh se opakuje v různých variacích neustále. Když někomu přestanete házet klacky pod nohy, stavět mu laťku výš, než kde jste ji vy sami kdy viděli, a navrch mu dáte šanci a prostor, ze světa se náhle stane lepší místo k životu. Malí Romové v Brundibárovi dokázali, že svou šanci rozhodně nepromarnili.
Teď je jen otázka, jestli jim bílí dospělí ještě někdy nějakou šanci dají nebo nadšeným aplausem také skončil ten záblesk pocitu, že jsou zcela rovnoprávnou součástí naší maloměstské společnosti. Stejně jako platí heslo, že „Romové nemůžou za vaše posraný životy“, tak je bohužel rovněž pravda, že bílá majorita za ty jejich posraný životy může docela dost. A je docela načase s tím začít něco dělat.
Brundibár z ghetta. Provedení opery Hanse Krásy a Adolfa Hoffmeistera Brundibár v rámci festivalu Ghettofest. Hrály a zpívaly děti ze základních škol Merhautova a Nám. 28. října, dále Josef Škarka, Linda Keprtová a Brno Contemporary Orchestra (dirigent Pavel Šnajdr). Premiéra 5. června 2015, Divadlo na Orlí, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..