Rozhlasovou stanici Hlas Ameriky máme ještě v živé paměti. Ensemble Opera Diversa po ní pojmenoval koncert sestavený z americké hudby čytřicátých let – líbivé, svobodné a plné optimismu.
Jedna z možností, jak se o prvním březnovém pondělním večeru zabavit a zároveň vzdělat, byla návštěva vystoupení souboru Ensemble Opera Diversa v Mozartově sále divadla Reduta. Na programu koncertu s názvem Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let) bylo totiž pět amerických klasiků, jejichž jména, snad kromě Aarona Coplanda a Samuela Barbera, českému posluchači příliš neřeknou; George Antheil, Arthur Berger a David Diamond.
Evropská hudba první poloviny dvacátého století je dosti známá všude. To se ale nedá říci o hudbě americké, která u nás končí Gershwinovou Rapsodií v modrém nebo Američanem v Paříži. Přitom tak nezávislé a originální umění lze jen těžko najít. Zvláště v Evropě v letech čtyřicátých nic tak svobodného vzniknout nemohlo a import americké hudby byl rovněž nemožný. Běžný posluchač v podstatě dodnes nepřichází do styku s tím, co nám předvedl ansámbl Opera Diversa pod vedením dirigentky Gabriely Tardonové. A tak se tento článek pokouší, mimo vlastní hodnocení koncertu, i obeznámit čtenáře s neznámou atraktivní hudbou. Soubor tímto koncertem zahájil cyklus věnovaný sedmdesátému výročí konce nejhrůznějšího konfliktu, který lidstvo zatím zažilo – druhé světové války.
Jako první byla na programu skladba Prelude, Aria and Waltz pro smyčce od Arthura Bergera z roku 1945. Na co si posluchač musel během koncertu zvyknout, a co by někdo mohl autorům i vyčítat, byla malá a někdy téměř žádná tematicko-motivická práce. Bergerovo dílo je založené spíše na tom, jak orchestr dokáže reagovat, přizpůsobovat se a zejména provádět náhlé kontrasty. To se souboru vedlo vskutku znamenitě, a tak skladba na posluchače zapůsobila i bez konkrétní zapamatovatelné melodie. Poslední část skladby – Waltz – nebyla typicky taneční hudba, posluchač se však nemusel namáhat s rozpoznáváním tance, poněvadž smyčce perfektně zdůrazňovaly těžké doby. I tato věta byla tím pádem krásně srozumitelná.
Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce z roku 1941 od Aarona Coplanda přišlo ihned po nastoupení sólistů – Romany Mazákové, která hrála na anglický roh, a trumpetisty Jozefa Zimka. U Coplanda je zapojení trubky do jeho skladeb vcelku běžné a skladatel s tímto spojením dovedně zacházel. Díky obrovskému citu Jozefa Zimka nebyl nástup trubky do tiché předehry smyčců vůbec násilný, spíše podtrhl klidnou atmosféru díla. Coplandovy harmonie připomínají osamocenost i klid zároveň a tyto dva aspekty se střídají právě mezi sólisty – klid anglického rohu a osamocenost trubky, navíc však bohatě doplněné smyčcovým orchestrem. Jediná škoda byla, že soubor ve vypjatějších částech skladby zcela přehlušil Romanu Mazákovou, a tak po většinu času byla slyšet pouze trubka.
Jako poslední před přestávkou předvedl ansámbl skladbu Rounds pro smyčce z roku 1944 od Davida Diamonda. Podobně jako u Artuhra Bergera dílu chybí výrazná melodie. Hlavní téma první věty je složené pouze ze dvou tónů – h–gis –, které se neustále opakují, a tak lze říci, že Diamond svým vlastním způsobem předjímal hudbu minimalistů. Hudebníci hráli vše naprosto jasně a díky akcentům, které opět hrály velmi důležitou roli, byla skladba pochopitelná pro všechny v sále (bez dobře provedených akcentů by z nízbyla pouze kaše). Druhá věta (Adagio) chvílemi připomínala Coplandovy hrátky s harmoniemi, Diamond se však – stejně jako všichni ostatní – jeví jako umělec s vlastním stylem. Poslední část skladby – Vivo – začínala fugou. Hned zezačátku na okamžik zaznělo jednoduché téma z první věty, které však ihned zaniklo, aby se po chvíli opět ujalo slova, tentokrát však s větší silou a za doprovodu tématu třetí věty. Na konci ještě jednou zaznělo téma fugy, které však přešlo do tématu věty první. Diamond jej však chytře nasměřoval k závěru, a tak se z minimalismu stal vtipný americký neoklasicismus. Rounds pro smyčce se musí brát jako celek, jde totiž o skladbu s pointou, která posluchači dojde až na konci.
Po přestávce opět zazněla skladba pouze pro smyčcový orchestr – Serenade No. 1 pro smyčce z roku 1948 od George Antheila. V kontextu skladeb, které se ten večer hrály, vyzněla tato serenáda jako nejvíce evropská skladba, respektive skladba s největším množstvím vlivů evropské hudby. Na rozdíl od Bergera a Diamonda, Antheil zvolil do první věty s názvem Allegro dvě velmi vtipná témata, která používá v průběhu celé skladby – jedno jakoby bylo od Šostakoviče, druhé od Milhauda. Zvláště to druhé je naprosto bezstarostné, vtipné, jako když si člověk píská na ulici. Druhá věta (Andante molto) v porovnání s dvěma krajními působí velmi tragicky a spíše než s melodií si Antheil hraje s harmoniemi. O to je však překvapivější, když najednou z ničeho nic v pizzicatu zaznívá druhé téma z první věty, které v tragice Andante molta zní až nepatřičně. Toto téma pak ještě jednou a nahlas zaznívá v podání koncertního mistra Jana Bělohlávka, který z něj vydoloval maximum. Poslední část Vivo začíná jako úplně nový a neznámý smyčcový kvartet od Šostakoviče, ten je však najednou vystřídán jednoduchým, až šlágrovitým valčíkem v prvních houslích. Téma je obyčejné, ale po tragické druhé větě vítané. Ke konci věty se z ničeho nic objeví Enescu, aby byl na konci opět vystřídán Šostakovičem. Nelze však tvrdit, že George Antheil sprostě okopíroval své současníky! Jeho dlouhý pobyt v Evropě ho na rozdíl od jeho amerických současníků poznamenal daleko více, a tak jeho hudba může připomínat zmíněné evropské skladatele. Antheil však vlastním a originálním hudebním jazykem pracuje s tématy a melodiemi, a tak u něj dochází k určité fúzi mezi evropskou a americkou hudbou první poloviny dvacátého století. Ensemble Opera Diversa zahrál Serenádu No. 1 velmi vtipně, lehce a s velkým citem, a tak se po jejím skončení ozýval od spokojených posluchačů upřímný smích.
Jako poslední zahrál ansámbl skladbu Capricorn Concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu z roku 1944 odSamuela Barbera. Jedná se v podstatě o jakési concerto grosso. Sólisté tedy byli doplněni o flétnu, na kterou hrála Iveta Kundrátová, Romana Mazáková pouze vyměnila anglický roh za hoboj. Barber je narozdíl od jeho čtyř kolegů, kteří na koncertě zazněli, nejnáročnější na poslech. Důvodem je snad jeho zalíbení v Brahmsovi, jehož vliv na Barbera je nepopiratelný. V první větě s názvem Allegro ma non troppo by se dalo ještě více zapracovat na napojování témat a melodií mezi sólisty, i když samozřejmě dělali maximum. Šlo spíše o to, že by se měli ještě pozorněji poslouchat navzájem. V Allegrettu – druhé větě, byl velmi dobrý dialog mezi trubkou a hobojem. Mezi ně se s citem a naprosto nepostřehnutelně vmísila flétna. Ve třetí větě (Allegro con brio) byl nádherně slyšet rozdíl mezi mezihrami orchestru, které připomínaly Barberovy americké současníky, a částmi, kdy se přidaly sólové nástroje; výsledek zněl naprosto odlišně než například u Coplandova Quiet City.
Americká hudba v polovině dvacátého století je nesmírně líbivá, svobodná a plná optimismu. Jsou v ní slyšet vlivy všech současníků, ale zároveň jde o vlastní styly, které si jednotliví skladatelé na základě svého génia vytvořili. Koncert, který Ensemble Opera Diversa předvedl, byl vskutku ojedinělý. Určitě dramaturgicky – takto zajímavý program by se hledal s velkou námahou, a to spíše v zahraničí než u nás. Zejména ale způsobem, jakým soubor všechny skladby posluchačům předvedl. Za zmínku bez pochyb stojí i sólisté, zvláště pak Jozef Zimka, který si s partem trubky opravdu pohrál, a na nějaké maličkosti se v tomto případě nemůže brát zřetel.
Hlas Ameriky (americká hudba čtyřicátých let). Arthur Berger: Prelude, Aria and Waltz pro smyčce (1945), Aaron Copland: Quiet City pro trubku, anglický roh a smyčce (1941), David Diamond: Rounds pro smyčce (1944), George Antheil: Serenade No. 1 pro smyčce (1948) česká premiéra, Samuel Barber: Capricorn concerto pro smyčce, trubku, hoboj a flétnu (1944) česká premiéra. Hudební nastudování: Gabriela Tardonová, Iveta Kundrátová – flétna, Romana Mazáková – hoboj, anglický roh, Josef Zimka – trubka, orchestr Ensemble Opera Diversa, koncertní mistr Jan Bělohlávek. 2. března 2015, Reduta, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..