Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.
Pokud byla první brněnská verze Bídníků v roce 2009 důkazem talentu zdejšího hereckého a inscenačního týmu (já tehdy bojoval s obsazením „mladíků“ do hlavních rolí a tehdejší Bídnici na mne působili jako takové studentsky zdařilé opracování muzikálového hitu), současná podoba inscenace režiséra Stanislav Moši je hlubokým, syrovým a osudovým zážitkem, který vás přibije do sedadel.
Jean Valjean jako životní osud Petra Gazdíka
Srdcem celé inscenace je nyní Petr Gazdík (alternován Lukášem Janotou). Pokud za tuto roli v roce 2010 získal Cenu Thálie jako „sebevědomý mladík“, jeho dnešní interpretace je v padesáti letech o několik dimenzí hlouběji. Gazdík už Valjeana nehraje; on jím na jevišti je. Jeho fyzický zjev – mimochodem, i sám světový producent Cameron Mackintosh „omdléval blahem“ nad jeho majestátní výškou 192 cm – v kombinaci s tenorovým rozsahem dominuje scéně způsobem, který nemá v Evropě obdoby. Jeho „Otčenáš“ (Bring Him Home) je v aktuálním nastudování intimní modlitbou, která diváka doslova přibije do sedadla svou vnitřní silou a morální vahou.
Hvězdný ansámbl v plné síle
Inscenace však nestojí jen na jednom muži. Rivalita mezi Valjeanem a inspektorem Javertem v podání Lukáše Vlčka (alternuje Dušan Vitázek) dostala nový náboj. Vlček, který roli poprvé zkoušel ve svých 28 letech, se dnes vrací s dokonalejší technikou a životním nadhledem, přičemž si zachovává mrazivou neúprosnost zákona. Vlček svým bezchybným výkonem místy i převyšuje Gazdíka. Takto si představuju bezezbytku zvládnutý a mimořádné sugestivní výkon. Herec do tohoto, jindy jednostrunně hraného záporáka přináší a otiskuje jaké polidšťující valéry. Činí tak tuto figuru ještě více opravdovou a živou. Gazdík už Thálii za Bídníky má, Vlček je nyní poprávu na řadě!
Také ženské role z prvního premiérové uvedení (alternací je samozřejmě více) přinášejí hluboký tragický rozměr. Ivana Vaňková jako Fantina (střídá ji Svetlana Janotová a Andrea Zelová) vdechuje postavě neuvěřitelnou míru utrpení i mateřské oběti, přičemž její interpretace „Knížky snů“ patří k vrcholům večera. Naprostým protipólem k tragice osudu je pak zvrhle komická dvojice Thénardierových. Aleš Slanina a Lucie Bergerová (alternují Robert Jícha a Johana Gazdíková či Viktória Matušovová) v režisérském pojetí Stanislava Moši nepředstavují jen hrubě herecky i kostýmově zkarikované figurky pro zasmání, ale živelné, nebezpečné a syrové postavy, které přežívají za každého režimu.
Opomenout nelze ani skvělé výkony v dětských rolích, které v první produkci před lety skřípaly ale v této koncepci nejsou jen sladkou dětskou ilustrací, nýbrž plnohodnotnou součástí dramatické stavby. Ema Musilová jako Malá Cosette dojímá svou nevinností v kontrastu s tíhou osudu a Samuel Pekar v roli Gavroche je neuvěřitelným energetickým tahounem barikád, který do příběhu vnáší potřebnou ironii i tragiku. Pekarův autentický výkon byl při premiéře dechberoucí.
Hudební a technická preciznost
Hudební nastudování Dana Kalouska a Dominika Pernici sází na monumentální zvuk živého jednadvacetičlenného orchestru. Schönbergova partitura, která pracuje s šesti hlavními motivy, zde zní s operní pompézností i pop-rockovým drajvem, přesně podle potřeb dramatického děje.
Vizuální stránka podtrhuje Mošovu vizi „zuboženosti“. Scénograf Christoph Weyers vytvořil realistický a zároveň symbolistický svět – místo romantických kulis vidíme kamenolom a město prostoupené špínou, vlhkostí a plísní. Využití moderních technologií Hudební scény, jako jsou horizontální (jezdící stoly) i vertikální pohyby kulis a scénické Weyersovy projekce, dodává inscenaci dynamiku, která nedovolí divákovi vydechnout. Hlavní obrazy promítané na zadní pláno svojí atmosférou výtečně konvenují romantické Hugově předloze. To vše doplňuje na tři stovky dobových kostýmů Andrey Kučerové, které jsou věrné historii, ale zároveň neuvěřitelně funkční pro rychlé proměny 36členného ansámblu.
Brněnští Bídníci roku 2026 jsou důkazem, že velké téma boje za svobodu a lidskou důstojnost nestárne, pokud je podáno s takovou pokorou a nasazením. Výmluvnou odpovědí je také enormní divácký zájem: Městské divadlo Brno vyprodalo reprízy na první měsíce během dvou hodin. Není se čemu divit. Tohle není „show pro turisty“, ale hluboké divadlo prožitku, kde každý tón a každé gesto divákům zpřítomňují váhu bídně, ale naplno prožitého života.
Psáno z premiéry 24. na Hudební scéně MdB.
Dagmar Hrubá
4. února 2026, 7:54Růžena
2. února 2026, 21:14