Je to jedna z nejznámějších tragédií holokaustu: zápisky židovské dívky, která strávila se svou rodinou dva roky druhé světové války v úkrytu, a přesto se nakonec stejně dostala do rukou německé policie a zahynula v koncentračním táboře. Deník Anny Frankové po vydání obletěl svět, byl několikrát zfilmovaný, jednou i jako japonské anime, vznikly divadelní i rozhlasové adaptace a Grigorij Frid na jeho základě napsal v roce 1968 operu. Tu uvedl v Brně ve verzi pro komorní trio Ensemble opera povera.
Inscenace drastického příběhu nabitého emocemi se odehrála v kapli Kounicových kolejí. Ty sloužily během druhé světové války jako věznice, v kapli bylo seřadiště vězňů pro transporty do koncentračních táborů. Dnes je tam studovna, ale autenticita místa sehrála v účinku představení nezanedbatelnou roli. Divák mohl pocítit až fyzickou blízkost neustálého strachu ze smrti, zvlášť když se při odchodu rodiny do tajného bytu spustilo zatemnění oken. Bývalo za nimi popraviště, které nezmizelo jen proto, že na něj najednou nebylo vidět. Anna Franková si také prožívala velmi intenzivně svůj strach z vnějšího ohrožení, i když před ním byla ukrytá. Grigorij Frid její deník upravil na 21 krátkých, kontrastních scén, v nichž se střídají běžné události s chvílemi depresí i marných nadějí. Naléhavost díla vyvrcholí v předposlední Passacaglii.
Operní monodrama Deník Anny Frankové se v Brně nehrálo poprvé, uvedlo jej Národní divadlo v roce 2010 v Redutě s Terezou Merklovou Kyzlinkovou v roli hlavní a jediné hrdinky příběhu. Slovo hrdinka tu není pouhým technickým označením, Anna Franková prožila a vlastně i zvládla život plný nebezpečí, i když o to nijak nestála. Hrdinný výkon musí podat i její představitelka ve Fridově opeře: být hodinu sama na jevišti jen se svým zpěvem a herectvím není úkol pro někoho, kdo se bojí. Michaela Jančaříková svůj úkol zvládla výborně: vydržela s hlasem i energií po celou dobu představení, její projev byl místy až veristicky afektovaný. K emocionálně vybičovanému tématu se ale hodil a nepřekřikoval je. Jenom v nejvypjatějších momentech se pěvkyni poněkud ztrácela výslovnost.
Sdružení Opera povera – tedy chudá opera – zůstalo věrné svému názvu především v použití minimálních provozovacích prostředků. Stejně jako při loňském provedení monodramatu Martin Středa z nich ale vytěžil maximum. Deník Anny Frankové byl proveden s minimálním hudebním doprovodem tria Jitka Houfová (klavír), Anežka Moravčíková (kontrabas) a Hana Pavelková (bicí nástroje), představení řídila dirigentka Anne Randine Øverby. Trio podalo výborný, spolehlivý výkon, komorní verze se zdá být působivější než orchestrální – je ráznější a přímočařejší. Kompletně ženská interpretace dívčího deníku byla záměrná.
Režisér Rocc nechal Michaelu Jančaříkovou na pódiu jen se stolem, židlí, deníkem, fotografií Anny Frankové a baterkou. Důležitá byla práce se světlem (Petr Kačírek), byť osvětlovací prostředky byly rovněž skromné – opět se tu z minima těžil velký účinek. Michaela Jančaříková se pod Roccovým vedením rychle přeorientovávala z bezstarostné do tragické polohy, skvělá byla scéna, v níž interpretovala hádku svých rodičů: zpívala za oba a svítila na sebe baterkou střídavě ze dvou stran. Přesvědčivé byly i její afektované záchvaty – ovšem v rámci operního herectví, které si s civilností příliš netyká. Hudba Grigorije Frida koneckonců také ne, v jejím rámci působila i velká gesta přiměřeně.
Deník Anny Frankové je silná příležitost pro silný autorský a interpretační tým. Obojí se sešlo v místě, které schopnosti účastníků ještě umocnilo a nebylo by špatné, dočkat se ještě nějaké reprízy.
Grigorij Frid: Deník Anny Frankové. Ensemble opera povera. Michaela Jančaříková – soprán, Anne Randine Øverby – dirigentka, Rocc – režie. Opera povera trio (Jitka Houfová – hudební nastudování a klavír, Anežka Moravčíková – kontrabas, Hana Pavelková – bicí nástroje). 5. a 6. prosince 2015, Kounicovy studentské koleje, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..