Dobrý kantor a nehybná Bouře v Divadle na Orlí

V Divadle na Orlí se sešly v jednom večeru absolventské výkony dvou režisérek. Bakalářský Vendelíny Osvaldové v klasicistní hříčce Bylť jest jednou kantor dobrý a magisterský Renaty Fraisové v shakespearovské semiopeře Henryho Purcella Bouře. Rozdílná díla, diametrálně odlišné režijní přístupy i celkové výsledky se postaraly o večer zábavný, rozpačitý, podnětný a nesourodý zároveň.

Dobrý kantor před vyprodaným stadionem

Erat unum cantor bonus, tedy Bylť jest jeden kantor dobrý je školská komediální hříčka Františka Xavera Brixiho, která si utahuje z manýr pěveckých hvězd a virtuózní prázdnoty neapolské opery seria. Dnes už je to mrtvý svět, a přes silný – a dávno už obecně akceptovaný – vliv dobově poučené interpretace, si operní provoz osmnáctého století dovedeme jen stěží představit. Byl v podstatě plně podřízen libovůli pěveckých hvězd, byly to celebrity tehdejšího šoubyznysu, pokud to mám označit současným termínem. Vendelína Osvaldová z toho patrně vyšla a usadila své pojetí latinské hříčky do současného světa pop music (celé libreto bylo přeložené do češtiny, lehce a vtipně aktualizované). Místo Cantora je tu rocková superstar, místo jeho zástupce Succantora vokalistka a místo Studenta adeptka budoucí slávy, která se snaží vetřít celebritě do přízně.

Nápad s převedením barokní opery do světa dnešních celebrit není nijak originální, nebyl ale použit bezduše, měl své opodstatnění a hlubší souvislosti – rozhodně se nejednalo o lacinou snahu posunout starou věc do atraktivního prostředí. Cantor natáčel před zeleným klíčovacím plátnem rozhovor pro televizi, jeho sebeoslavné tirády odpovídaly tomu, co provozují skutečné hvězdy dneška před skutečnými kamerami. Po Succantorovi – tedy vokalistce – touží jeden z techniků, ta si ale hlídá přízeň samotného „Mistra“. Studentus se změní z nesmělé, copaté a konzervativně oblečené dívky na sexy postavu v blýskavých minišatech. Nápadnou, stejně jako zaměnitelnou. V druhé části scény stálo velké zrcadlo a štendr s kostýmy, skrz který se chodilo do šatny, kam si Cantor tahal sexuální objekty obojího pohlaví (tady oceňuji i to, že se režisérka i při jednoznačnosti sdělení obešla bez hloupých oplzlostí, dokázala si i v choulostivých místech držet hranice vkusu).

Na práci Vendelíny Osvaldové si cením očividné snahy dotáhnout koncept do konce, držet se tématu, nezanedbávat detaily a především skutečně vést pěvce k jevištní akci a vytvářet dramatické situace. Občas jí to trošku uletělo – v závěru jsem třeba vůbec nepochopil, proč se Succantor–vokalistka nakonec přece jen nechala sbalit od nemotorně naléhajícího technika. Také filmová dotáčka Cantora na jevišti s (bas)kytarou by stačila jen jednou a na chvíli. Muzikálová stylizace výstupů místy sklouzla k monotónnosti. V zásadě tu ale cítím naději – takový způsob režijní práce bych na našich operních jevištích rád vídal.

Bouře, která se nekonala

The Tempest – Bouře, semiopera Henryho Purcella je dílo zcela jiného charakteru. Vážně míněný příběh s komickými momenty nabízí spoustu možností, jak jej přečíst. Jedna z posledních Shakespearových her je ovšem převedena do barokního tvaru se silnou účastí hudby. Začátek a konec je napsán ve stylu tehdejších anglických her zvaných masque, vedle hudebních čísel je tu i řada mluvených dialogů. Ty byly přeložené do češtiny a vyrůstal z nich celý jevištní průšvih, jehož jsme byli svědky. Mluvené pasáže dělají často potíže i operním profesionálům, zvláště na našich scénách, kde je operní herectví ještě pořád cosi zvláštního a nesamozřejmého. Místo shakespearovské psychologie jsme sledovali ochotnické výstupy, navíc znepříjemňované slyšitelným přízvukem nerodilých mluvčích. Tady se mělo vyjít ze zvoleného obsazení (což je jedna ze starých a fungujících operních pravd) a nic nepřekládat. Zpívaná angličtina sice taky místy tahala za uši, ale to pro nás většinou není zdaleka tak hrozné. A při účasti zahraničních studentů by se tím alespoň jazykový projev srovnal a celkově pročistil. Režisérka Renata Fraisová je místo toho zbytečně postavila před neřešitelný handicap.

Pokud bych chtěl celý svůj dojem z inscenace nějak shrnout, asi bych řekl, že Renata Fraisová měla velké oči a vzala si do hlavy představu, kterou nebyla schopná prakticky naplnit. Cítil jsem z jejího ztvárnění snahu o opulentní divadlo, které reflektuje barokní praxi, efektní kostýmy, silnou účast baletu, ale všechno bohužel zůstalo jen u naaranžovaných obrazů. Režisérka se snažila zaplňovat scénu pohybem a akcí, ta ale zůstávala neustále kdesi v druhém plánu. Občas jí vyšel hezký obraz, ale života v tom bylo pramálo. Práce na individuálním herectví tu nebyla vidět vůbec žádná, pěvci byli ponecháni sami sobě a zcela pochopitelně si s neustálými přechody od árií k dialogům neporadili. Chodili po scéně jako špatné mechanické figury, a bouře, která zuří v hudbě, na moři i myslích a duších všech zúčastněných, se jaksi nekonala. Mrtvolné bezvětří, bezkrevná nicota. Chyba tu zřejmě byla už v samotném principu, a ne v pochopitelných technických nedostatcích absolventského výkonu. Režisér prostě nemůže rezignovat na drama i psychologii a pokusit se je nahradit pouhou podívanou. Z inscenace jsem cítil snahu udělat něco podobně účinného a pestrého jako slavné „dévédéčkové“ produkce Les Paladins (José Montalvo), Les Indes galantes (Andrei Șerban) nebo Dido and Aeneas (Sasha Waltz). Na to se ale nedostávalo prostředků všeho druhu – od peněz, přes možnosti scény až po zkušenosti. Režisérka se v zásadě utopila ve vlastních nápadech a taneční projev skupiny Alla Danza představení nemohl zachránit.

Hudební nastudování obou kusů pohlídal Tomáš Krejčí a odvedl svou standardní, to jest velmi dobrou práci. Umí se studentskými ansámbly výborně pracovat a dostat z nich přijatelné výkony. Vedle různě disponovaných sólistů bych připomněl pečlivě připravený sbor v Bouři. V Dobrém kantorovi lehce vyčníval Jiří Miroslav Procházka – jeho patetický projev se k namyšlenému Cantorovi perfektně hodil (celkově si ale myslím, že by J.M.P. měl na svém výrazu hodně pracovat, protože mám zatím dojem, že zpívá takto pateticky všechno). Eliška Ouředníčková a Aneta Ručková mu sekundovaly velmi zdatně. Pavel Katsiushyn ukázal v Bouři pěknou barvu hlasu, ale nejsem si jistý, jestli se jeho pěvecký projev v posledních letech výrazněji vyvíjí. Nadějně působila Iryna Shevchuk v roli Aeola-Ariela. Mluvím v obou případech čistě o pěveckých částech.

Obě režisérky se v krátkém zamyšlení v programu pozoruhodně setkaly v jedné věci. Obě mluví – byť poněkud odlišnými slovy – při popisu svých myšlenkových východisek o „dnešní uspěchané době“. Když opominu, že takové stesky najdeme už v antické literatuře, přece jen mě na tom cosi zarazilo. Totiž jak může jeden pocit vést k úplně jiným výsledkům a jak může být samotný režijní koncept vlastně bezvýznamný, pokud režisér rezignuje na základy řemesla. Do opery a do divadla vůbec se zkrátka nechodí na ideje ani na živé obrazy, ale na drama. Když někdo zrežíruje komedii jako sled komických scén a kromě libreta nic nesleduje, tak odvede větší práci než filozof, který hlubokým lesem svých myšlenek zapomene vést postavy. Tolik k podnětnosti večera, kterou jsem zmiňoval na začátku. Divadlo na Orlí je samozřejmě studentská dílna, takže člověk přimhuřuje obě oči už ve dveřích zcela automaticky. Vendelína Osvaldová to včera večer příliš nepotřebovala. Renata Fraisová by se nad svou prací měla důkladně zamyslet a uvědomit si, co je v divadle důležité.

Františex Xaver Brixi: Erat unum cantor bonus (Bylť jest jednou kantor dobrý). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Vendelína Osvaldová (absolventský bakalářský projekt v oboru operní režie), produkce: Adam Procházka, Anna Pinknerová, scéna a kostýmy:  Lucie Sedláčková, světla: Václav Olšar. Cantor – Jiří Miroslav Procházka (j.h.), Succantor – Eliška Ouředníčková, Studentus – Aneta Ručková.
Henry Purcell: The Tempest (Bouře). Dirigent: Marek Klimeš, hudební nastudování: Tomáš Krejčí, režie: Renata Fraisová (absolventský magisterský projekt v oboru operní režie), scéna: Hynek Petrželka, kostýmy: Monika Urbášková, světla: Václav Olšar, choreografie: František Dofek, sbormistr: Klára Roztočilová, taneční ansámbl Alla Danza. Neptun – Pavel Katsiushyn, Prospero – Ondřej Musil (j.h.), Aeolus/Ariel – Iryna Shevchuk, Dorinda – Mária Havril'aková, Amphitrite – Pavla Mlčáková. Janáčkův akademický orchestr (JAO), orchestr posluchačů HF JAMU v Brně. 24. 3. 2014, druhá premiéra (první premiéra 22. 4. 2014), Divadlo na Orlí, Brno.