Šestnáctý ročník festivalu Setkávání nové hudby Plus, který se zaměřuje na současnou akustickou a elektronickou hudbu a multimediální projekty, a který v Brně probíhá od konce října, byl završen dvojkoncertem v pátek 13. prosince. Jakkoli je třináctka tradičně poslem neštěstí, zakončení festivalu přinesla jen opak. Přes značně podceněnou propagaci celého festivalu bylo závěrečné Setkání opravdu velké. Místa na sezení v sále Divadla na Orlí nestačila a posléze byla obsazena i zem a přidány lavice po bocích. Vzhledem k malé návštěvnosti předcházejících akcí festivalu, která až na pár výjimek dokonce snese označení „prořídlá“, se nabízí otázka, co způsobilo takový zájem o poslední koncert. Zda to byl předeslaný program hudby brněnských autorů, jména interpretů nebo zásah osudového čísla, je těžké určit. Nicméně právě pestrost skladeb i účinkujících mohla poskytnout uspokojení každému posluchači minimálně v jednom bodě programu, ať už přišel z jakéhokoli důvodu. O první část dvojkoncertu se postarali hráči Brno Contemporary Orchestra (dále jen BCO) pod taktovkou Pavla Šnajdra, druhou půli večera obstaral Ensemble Marijan a Iva Bittová jako host.
Již zmíněná pestrost byla příznačná hlavně pro první koncert. Nutno ale říct, že rozmanitost se spíše blížila významu fráze „každý pes, jiná ves“. Úvodní M Trasa M Víta Zouhara pro housle, violoncello, klavír, klarinet a zvukovou stopu vytvářela fiktivní trasu metra na minimalistických základech. Pravidelný tep a gradační kolísání bylo až příliš kontrastní k následující Skladbě pro klavír, jejíž výrazným prvkem byly rozevláté běhy či lety mezi znějící vysokou a nízkou polohou. Zdeněk Král tuto skladbu napsal pro Renatu Ardaševovou, která ji také procítěně provedla. Druhým kouskem od téhož autora mladší brněnské generace byl Kousek po kousku pro smyčce a dechy v sólovém obsazení, klavír a vibrafon. Aditivní princip jednotlivých „kousků“ a zpětné hledání jejich významu v celku působilo nesoudržně a poněkud těžkopádně, výsledek evokoval zběsilé přepínání TV přes jazzband, kreslený film, klastr v thrilleru až k dramatickému filmovému finále. Další skladba byla skutečně jiná ves, neboť došlo na hudební parodii folkloru. Špetka Universa aneb písně duchů proletivšíchMaria Buzziho, tedy šest písní pro pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása, které dvojice Marek Daniel & Štěpán Rusín provádí většinou a capella anebo s klavírním doprovodem, zaznělo v komorní úpravě přímo pro BCO. Dílo a jeho scénické provedení s „folklorními“ gesty a pohyby sklidilo od publika největší úspěch, tleskalo se po každé písničce. Hudební zpracování bylo zdařilé, pánům „zpěvákům“ by však mohlo být v některých pasážích více rozumět. Jako vtip písně fungují, vyslechnout je však v jiném kontextu a ve společnosti jiných skladeb podobně zaměřených by bylo vhodnější.
Dvě díla autorů označených jako střední brněnská generace, která zazněla po přestávce, tvořila o mnoho kompaktnější celek a vrchol koncertu. Unisono leggiero Pavla Zemka Nováka pro šest nástrojů – housle, viola, violoncello, klavír, flétnu a klarinet – znamenalo čirost přerušovanou zvlněním, zahuštěným pohybem a ostrými zářezy. Průběžná nenápadná gradace vedla k exponované části ve vysoké poloze, která byla bohužel zahrána intonačně nepřesně. Nicméně osmiminutová kompozice – podle programu složená z padesáti miniatur vlastního tvaru propojených technikou unisona – byla pro mne osobně nejzajímavější. Program BCO uzavřelo dílo posluchačsky i interpretačně nejnáročnější. Kantáta Já, JákobMiloslava Ištvanaz roku 1968staví na technice montáže (využívá mimo jiné i prvky beatu a rocku) a dramatických střetech. Role recitátora se zhostil Tomáš Krejčí a pěvecké linky Irena Troupová. Tu jsme měli možnost v Brně slyšet nedávno, v rámci Moravského podzimu provedla Pierrot Lunaire Arnolda Schoenberga. Repertoár dvacátého století jejímu výraznému hlasu s jasnou barvou a umírněnému projevu velmi sluší. Tomáš Krejčí dával vyřčeným slovům přesný význam a smysl, jaký měla mít. Členové BCO se měnili podle proměnlivého obsazení skladeb a všichni hráli přesvědčivě, včetně zmíněných hostů. Způsob, jakým Pavel Šnajdr hráče řídí je přesný a čistý, bez zbytečných věcí navíc a pod jeho rukou skladby dobře fungují.
Následovala technická přestavba a čas „na vydechnutí“, během kterého se vytratila téměř polovina obecenstva. Z takového „odlivu“ publika a předcházejícího úspěchu extrémního folkloru by se dalo usuzovat, že zájem o koncert způsobilo právě toto vystoupení. Obecně bylo velmi potěšující, že na „novou hudbu“ přišlo tolik lidí, i když to zvětšilo pravděpodobnost rušivých aspektů jako je zvonění mobilu (zdá se, že v našem technologicky dravém světě to bude asi nekonečný problém, neboť koncert bez zvonění začíná být malým zázrakem). Rušivé bylo také vrzání a cvakání dveří za pozdě příchozími po přestávce (když už takové dveře v nově postaveném a technicky vybaveném prostoru jsou, snad by se dalo aspoň to vrzání vyřešit). Mimo rušivost lidskou, která je přirozená, se objevila jedna technická, která byla o stupeň nepříjemnější. Po čas celého koncertu hučela jakási ventilace či klimatizace a skladby v nižší dynamice, zejména Zouharovu a Novákovu, tím částečně poškodila (s tím by se určitě něco mělo dělat, podobně jako s „hučákem“ v Janáčkově divadle).
Druhou část večera vyplnil projekt Efemérní světy improvizace. Ensemble Marijan, který v nadcházejícím roce oslaví výročí patnáct let od založení, k sobě přizval Ivu Bittovou (housle, zpěv) a Tomáše Hrůzu (interaktivní video). Soubor hrál v šestičlenné sestavě: Lucie Páchová – vokál, Lucie Vítková – akordeon, Sára Žalčíková – klavír, Jan Kavan – violoncello, Petr Pařízek – flétna, vokál a Ivo Medek – inside piano, bicí, hračky. Poslední jmenovaný je zakládajícím členem a také jednou z hlavních osob, která stojí za celým festivalem. Bylo zajímavé vidět ho během večera ve dvou polohách – koncert uvedl slovem a zakončil hraním. Improvizovaná hra trvala zhruba pětačtyřicet minut. Poněkud nejistý začátek se rozvinul do několika odlišných ploch, ve kterých se hráči výborně sešli a fungovali jako jeden celek. Některé okamžiky byly až pohlcující. Nejprůrazněji z celku vystupovala Iva Bittová, která předvedla škálu všemožných odstínů zpěvu, zvuků a skřeků. Melodickou hlasovou linku někdy působivě propojovala s houslemi. Tomáš Hrůza v průběhu improvizace vytvářel vizuální projekci na zadní stěnu jeviště, která reagovala na změny v hudbě. Celá improvizovaná hra měla smysl a svou vnitřní logiku a návaznost, hudebníci se nepředháněli, kdo využije více technik a nápadů. Všichni si hru očividně užívali a bylo to velmi zdařilé ukončení večera a celého festivalu. Bylo by skvělé, kdyby další ročník měl důslednější propagaci a zájem publika byl takový, jako na závěrečném dvojkoncertě, neboť festival si to zaslouží a hlavně za to stojí.
Závěrečný dvojkoncert festivalu Setkávání nové hudby Plus 2013. 13.12.2013, Divadlo Na Orlí, Brno.
Vít Zouhar: M trasa M, Zdeněk Král: Skladba pro klavír, Kousek po kousku, Mario Buzzi: Špetka Universa aneb písně duchů proletivších, Pavel Zemek-Novák: Unisono leggiero, Miloslav Ištvan: Já, Jákob. Brno Contemporary Orchestra, Marek Daniel&Štěpán Rusín – pánské pěvecké sdružení extrémního folkloru Krása, Renata Ardaševová – klavír, Irena Troupová – soprán, Tomáš Krejčí – recitace. Pavel Šnajdr – dirigent, hudební nastudování.
Efemérní světy improvizace. Ensemble Marijan, Iva Bittová – vokál, housle, Tomáš Hrůza – video.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..