Don Giovanni v operním pekle

18. květen 2013, 11:39

Don Giovanni v operním pekle

Už si ani nevzpomínám, kdy jsem šel z divadla v tak mizerné náladě a s obrovskou chutí kopnout někoho do holeně. Don Giovanni v Janáčkově divadle byl taková hrůza, že se až stydím označit ho za inscenaci. Dirigent ani režisér Mozartovu operu všech oper dokonale nezvládli, jejich práce by nedopadla dobře ani s nejlepšími zpěváky na světě. Byla to šmíra všech šmír plná technických chyb, bez koncepce, bez nápadů, bez jakéhokoliv sdělení. Dalo by se na ní ilustrovat všechno, co je v současné době v Národním divadle Brno špatně.

Především se jednalo o pěkného kostlivce, kterého zanechal v divadelní skříni Daniel Dvořák. Jeho vzájemně výhodné spolupráce s průměrnými režiséry jsou pověstné a Bruno Berger-Gorski připomněl to nejhorší, co je v opeře možné. Inscenace vznikla v koprodukci s Teatro del Giglio v Lucce a pomyšlení, že se na tu hrůzu museli dívat i jinde, mi nedělá ani škodolibou radost. Daniel Dvořák je autorem scény a kostýmů, což byly jediné vydařené položky představení. Co je to ale platné, když se za nimi přitáhl na jeviště i všechen nepodařený zbytek. Děj opery byl bůhvíproč přenesen do Benátek, Giovanni přijel na začátku v gondole a občas to připomněly projekce statických obrazů. Pokud se mělo jednat o zasazení do období karnevalu, je to pořád stejně nesmyslné – večírky u Giovanniho není potřeba ničím zdůvodňovat.

V centru scény stálo schodiště téměř přes celou její šířku, za ním stěna domu, která se podle potřeby otvírala do stran. Někdy se za ní objevil prázdný prostor, jindy blikající lustry z lebek. Bylo to řešení jednoduché, variabilní, režií bohužel nepříliš využité. Líbil se mi náznak formanovské bizarnosti v závěru prvního dějství. Liliputáni nebo paruka ve tvaru labutě charakterizovaly zábavu člověka, který se všech běžných požitků už dávno nasytil. Do reality mě vrátil náznak potlesku na otevřené scéně pro paňácu chodícího po rukou – celé představení bylo opravdu spíš cirkus. Přestrojení Elvíry, Ottavia a Anny připomínalo erotický rituál z Kubrickova filmu Eyes Wide Shut, což by bylo v pořádku. Jen jsem se nemohl zbavit dojmu, že masky zpěvákům deformují hlasy. Zpěváci navíc při svém tercetu působili spíš dojmem zoufalých sirotků z Rosenkavaliera – jen bez té ironie.

Režisér Bruno Berger-Gorski se v Brně naposledy představil inscenací Verdiho Macbetha a nutno říci, že oproti ní je v Donu Giovannim méně naschválů. O to více však z jeviště čišela naprostá režisérská bezradnost a pomalu se šinoucí nuda. Tahačka Giovanniho s donnou Annou, souboj s jejím otcem, všechno bylo jaksi pomalé, statické, strojené a neuvěřitelné. Když ze sebe Giovanni před svojí árií Fin ch'han dal vino najednou okázale strhl plášť a začal s ním extaticky mávat, měl jsem dojem, že se zbláznil. Jistě – ať se režíruje konvenčně, ale ať to režisér neodbývá a neschovává se za to. A ať tu konvenci dodržuje a nenechá například Masetta, aby se během žárlivých výčitek Zerlině tahal s jinými holkami. Pěvci neměli vedení, nevěděli, co se sebou, nesli na svých zádech bezradnost, za kterou nemohli.

Zároveň s tím šlo i hudební nastudování. Peter Feranec začal osudové akordy předehry v mohutně romantickém duchu, od přechodu na rychlé tempo se ale začalo provedení rytmicky sypat a už se nikdy pořádně nesešlo. Mimochodem předehra byla i na Molto Allegro příliš rychle, orchestr nestíhal artikulovat a zněl ještě ke všemu rozmazaně. Tempa byla vůbec přehnaná oběma směry – laciná snaha o tempové kontrasty měla zřejmě zakamuflovat celkově odbytou dirigentskou práci. Peter Feranec především vůbec stylově nesjednotil pěvce – každý si zpíval, jak se mu to hodilo. Ve výsledné hudební šlichtě bohužel úplně ztrácelo význam, jestli někdo zpívá dobře, nebo špatně.

Naprosto příšerné byly recitativy, někteří pěvci si neustále vypomáhali polomluvenými pasážemi a zanášeli tyto hloupé rádobyveristické manýry i do árií. V tomto směru smutně exceloval především Gustáv Beláček, jehož Leporello je něco, co už nikdy v životě nechci slyšet. Intonační nejistota, nijaký hlas, z verismu tam opravdu byly jen ty hloupé manýry. Příliš dobře nedopadl ani představitel titulní role Svatopluk Sem. Smutné je, že u něj bych ještě cítil potenciál zazpívat Giovanniho přesvědčivě, potřeboval by ale vedení, kterého se mu nedostávalo. Jeho světlý baryton se na roli hodí, má i výrazové předpoklady, ale proč třeba zpívá Là ci darem la mano s tak šíleným patosem? Měl jsem dojem, že Zerlině zvěstuje blížící se smrt, místo aby ji sváděl. A když opominu osobní pěveckou kulturu, proč mu to neřekl dirigent? Aleksandra Buczek (Donna Anna) byla nijaká, zcela nezajímavá, přehlédnutelná herecky i pěvecky. Kornel Maciejowski téměř nebyl slyšet, Ottaviův nerozhodný charakter by se měl projevovat jinými prostředky, například zvládnutými koloraturami. Zdeněk Plech (Komtur) se pěvecky nijak nevyvíjí na to, jaké vzbuzoval před lety naděje. Andrea Široká svoji Zerlinu jaksi „normálně zazpívala“, což zdánlivě nezní jako pochvala, v rámci zmateného nastudování to ale působilo vysloveně osvěžujícím dojmem. Daniela Straková-Šedrlová zpívala Elvíru s výrazově přijatelným patosem a afektovaností, což by mohlo být fajn, kdyby se s ní stylově sešli i ostatní. Typově dobrý Masetto by v lepším představení mohl být i David Nykl. Ale jak jsem říkal, v tak odbytém binci by se ztratili i nejlepší zpěváci světa.

Operní představení je rituál a musí se k němu tak přistupovat. Událost z něj nedělá červený koberec pro premiérové hosty, následující raut, ani jakákoliv jiná opičárna. Po včerejším Donu Giovannim by mě opravdu zajímalo, kdo a kolik peněz za takovou nehoráznost dostal. Divadlo bylo při premiéře plné odhadem ze sedmdesáti procent, takže kasovní trhák se očekávát rovněž nedá. Proč se hrají věci, na něž nejsou k dispozici interpreti, je ve hvězdách. Připomínám ještě jednou, že se nejednalo o nepochopenou provokaci, alternativní koncepci nebo cokoliv podobného. Byl to jen obyčejný zmetek. Byl jsem nakonec vděčný za všechny škrty, ať už dávaly smysl nebo ne – celé to utrpení se aspoň neprotahovalo. „Vyhoďte operní budovy do povětří,“ požadoval kdysi Pierre Boulez. Tu brněnskou po včerejšku klidně.

Wolfgang Amadeus Mozart: Don Giovanni, libreto Lorenzo da Ponte. Hudební nastudování – Peter Feranec, režie – Bruno Berger-Gorski, scéna a kostýmy – Daniel Dvořák, sbormistr – Pavel Koňárek, choreografie – Hana Litterová. Don Giovanni – Svatopluk Sem, Leporello – Gustáv Beláček, Komtur – Zdeněk Plech, Masetto – David Nykl, Donna Anna – Aleksandra Buczek, Donna Elvira – Daniela Straková-Šedrlová, Zerlina – Andrea Široká, Don Ottavio – Kornel Maciejowski. Orchestr a sbor Janáčkovy opery. 17. 5. 2013, Janáčkovo divadlo, Brno.

Hodnocení autora: 20 %

Foto (ilustrační, neodpovídá vždy premiérovému obsazení) Jana Hallová

Komentáře

Reagovat
  • Nikol Murínová

    23. květen 2013, 20:36
    Tato "recenze" je ještě horší než samotná premiéra Dona Giovanniho. Tímto způsobem kritizovat orchestr je ostuda.
  • Aleš Jakubík

    22. květen 2013, 16:04
    Kopnout do holeně si zaslouží nefundovaný a zakomplexovaný autor recenze,pan Klepal. Za neobjektivnost,zavádéní s cíleným klamstvem! Ano,režie inscenaci slabší,hudebně nadstandartní, pěvecky mimo Ottavia skvělý. Velký aplauz, byli jsme na první premiéře a přijedeme znovu! Aleš a Míša.
  • Tomáš Studený

    20. květen 2013, 0:40
    Současný trend v psaní recenzí je obecně uvolněnější a méně předstírá objektivitu, která je stejně iluzí... Já si raději přečtu radikálnější a třeba i trochu emocionální, ale upřímnou výpověď než pseudoseriozní a rádoby objektivní moudro. S tím, že to beru jako osobní a řekněme hodně vyhraněný názor recenzenta, s nímž mohu částečně, úplně, nebo nemusím vůbec souhlasit, ale je to rozhodně apel abych si udělal názor vlastní... Zvykněme si. Osobně vítám přímost i když nesouhlasím, což ovšem v daném momentě nemůžu říct, protože jsem to ještě neviděl. Nicméně si nemyslím, že bychom měli očekávat od recenze něco jiného, než názor na věc. Není problému, na němž by se dva odborníci zcela shodli a v umění to platí dvojnásob...
    • Tomáš Studený

      20. květen 2013, 1:01
      Mimochodem i Olga Janáčková dochází k trochu podobným závěrům: http://operaplus.cz/don-giovanni-a-la-carte-brno/ Ačkoli pravda - jako dáma, s větším nadhledem... :-)
  • Jaroslav Kocurek

    19. květen 2013, 23:45
    Dobrý večer, dovolím si přidat ještě stručný report z dnešní druhé premiéry (neděle 19. května), jelikož cítím, že páteční první premiéra Giovanniho přinesla mnohým zklamání … Jak by ne když celkové výkony byly na výrazně nižší úrovni, než jsme v Brně zvyklí. A hned na úvod musím říct, že jsem byl (snad i v kontextu pátečního rozčarování) dnes večer příjemně překvapen. Zaprvé Peter Feranec volil uměřenejší tempa a celkové hudební provedení bylo homogennější. Souhra se dařila orchestru mnohem lépe i slyšitelných chyb z orchestru o poznání ubylo. Zadruhé výrazně lepší bylo sólistické obsazení - tak velké rozdíly v úrovni alternací nebývají obvyklé! Až na drobné výjimky na mě obsazení druhé premiéry působilo daleko kantabilnějším dojmem. Především bych chtěl vyzvednout mimořádně vyzrálý výkon Romana Janála, jehož Giovanni je vskutku živoucí postava s odstíněnými hudebními i výrazovými nuancemi. Avšak abcence propracovanějšího hudebního nastudování i osobitější režijní koncepce se nemohly neprojevit ani při druhé premiéře, a to je právě velký mínus inscenace. Není škoda, že vedení Janáčkovy opery nedokáže využít potenciál svého ansámblu?
  • Jan Honus

    19. květen 2013, 17:44
    Čekat lidskost od zakomplexovaného pana Klepala je utopie. V jednom s Vámi, pane Bátore, souhlasím - na vině že tací zhrzení rádobyumělci publikují zde, na veřejných a čtených webech jsou autoři a moderátoři webů. Podobně se "ventiluje" pan Juráš dokonce i na webu OperaPlus. Ať si píší na svých blozích, to je právo každého, ale tady velice negativně ovlivňují veřejnost. Ne nás, lidi "od fochu" kteří se tomu zasmějí, a ti kdo dokonce např. oba zmíněné pány znají vše pochopí, ale ty lidi, kteří třeba přemýšlí, že by na představení zašli, ale tento žvást berou (protože neví, a nemají důvod nebrat) jako fundovaný názor znalce...
  • Václav Zajíc

    18. květen 2013, 16:27
    Na představení jsem včera byl a mám v mnoha věcech - hlavně co se týče orchestru, jiný názor. Jakožto orchestrální a komorní hráč mi vadí, když se někdo naprosto nevhodným způsobem vyjadřuje k výkonu orchestru. Orchestr hrál včera výborně, to můžu říct s úplně klidným svědomím. Řeči o tom, že "orchestr nestíhal artikulovat a zněl rozmazaně" jsou naprosto lživé! Úvahy nad tím proč autor textu tímto způsobem "nepřesně pojmenovává skutečnost", mě vedou k myšlence o tom, jestli nepotřebuje soubor NDB nějakým způsobem cíleně očernit. Naprosto chápu, že někdo nemusí souhlasit s pojetím díla, či ztvárněním, ale hodit inscenaci jako celek takto "do hnoje" je spíše odrazem recenzentovy nefundovanosti, než spravedlivou kritikou. Necítím se dostatečně kompetentní hodnotit scénu, kostýmy a výtvarné zpracování. Co se týče pěveckých výkonů jsem rozhodně nebyl zklamán! (Snad až na výkon v roli Ottavia). Nasazení orchestrálních hráčů však bylo na brněnské (i české) poměry vysoce nadstandartní! Kvalita zvuku celého tělesa byla naprosto v pořádku a výrazně musím ocenit zejména šťavnatý zvuk smyčců, který dodával dílu tolik potřebnou dramatičnost. Nevím co tkví za tímto neseriózním zhodnocením brněnského Giovanniho, ale pokud je to jen nesnášenlivost, či osobní zášť vůči některým představitelům vedení divadla, je to podle mého názoru nefér hlavně vůči zpěvákům a hudebníkům, kteří svou práci dělají poctivě a s tolik potřebnou chutí. Takže tyto slova kritiky rozhodně nepadnou na úrodnou půdu (vedení divadla a vlastně i města), ale spíše otráví zdravou tvůrčí atmosféru muzikantům a zpěvákům. Člen filharmonie Brno Václav Zajíc
  • Jaroslav Kocurek

    18. květen 2013, 12:45
    Je to tvrdé, ale bohužel musím potvrdit slova Borise Klepala. Včerejší premiéra dokumentuje nekompetentnost současného vedení Janáčkovy opery a rozklad NDB. Žádné dramma giocoso, obyčejná tragédie!
    • Milan Bátor

      18. květen 2013, 18:05
      Tak jsem si přečetl kritiku pana Klepla a nutno podotknout, že takto se nepíše. Divím se, že autoři tohoto webu takový otřesný styl psaní příspěvků tolerují! Je to agresivní paskvil, jehož cílem je pošlapat, zdeptat a demotivovat. Když už Kleplovi nesedlo prakticky nic (pěvecké výkony, režie, scéna, kostýmy, tempa) a všechno bylo podle něj špatně, mohl navrhnout alternativní řešení, když je tak fundovaný, že rozumí všemu od A do Z. Např. co je to rozmazaný zvuk? To slyším poprvé v životě, že by Mozarta hráli jako Debussyho Pellea? Pochybuji... Jeho výtky hereckému pojetí a výkonu zpěváků, pokud stojí na reálném solidním základu, mohou být, soudě podle dalších souhlasných názorů asi pravdivé.. Ale více lidskosti by neškodilo. Takovou kritiku číst, to je ještě větší humus, než rozporné představení! Kopat někoho do holeně a vyhazovat do povětří je bezpochyby to nejlepší možné řešení problémů...

Dva konkurzy na místo ředitele Národního divadla Brno nebyly dost, třetí nás v nejbližší době čeká. Bude uzavřený, komise se rozhodla kandidáty aktivně hledat.  více

Národní divadlo Brno přišlo v roce stoletého jubilea Benjamina Brittena s jeho operou Sen noci svatojánské. Krásné, působivé a inteligentní dílo dopadlo dobře po hudební stránce, na inscenaci se  samozřejmě podíváme také.  více

Na Velký pátek 3. dubna zazněly v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v kostele Nanebevzetí Panny Marie u Jezuitů v Brně španělské renesanční tenebrae v provedení mezinárodního souboru Ramilette de Tonos.  více

Letošní 33. ročník Velikonočního festivalu duchovní hudby se nese ve znamení tématu Stálost. Tento motiv, inspirovaný biblickou výzvou k vytrvalosti v dobrém a k neustálému vnitřnímu dialogu, prostupuje celou dramaturgií ročníku. Program se letos zaměřuje na monumentální varhanní a vokální kompozice, které reflektují cestu z hluboké sklíčenosti žalmů směrem k vnitřní radosti a světlu. V tomto duchu byl koncipován i varhanní recitál 30. března 2026 v katedrále sv. Petra a Pavla, kde varhaník Jan Šprta provedl díla kladoucí extrémní nároky na technickou virtuozitu i duchovní soustředění v majestátním prostoru Petrova.  více

Stálost a radost jsou letos hlavními motivy Velikonočního festivalu duchovní hudby, jehož 33. ročník začal na Květnou neděli 29. března v kostele sv. Janů. Zahajovací koncert nabídl spojení Filharmonie Brno pod taktovkou zkušeného dirigenta Jaroslava KyzlinkaPražského filharmonického sboru a sopranistky Simony Šaturovévíce

Legendu o brněnském drakovi zná snad každý Brňák. A právě toto stvoření se stalo inspirací mladému nově vzniklému uměleckému tělesu Crocodile Orchestra pro jeho originální název. Komorní orchestr založený Lukášem Marečkem debutoval v sále Konventu Milosrdných bratří v pátek 27. března pod taktovkou brněnského rodáka a nynějšího studenta Kunstuniversität Graz Tomáše Kalouska. V roli sólistky se představila houslistka Veronika Cagáňovávíce

Městské divadlo Brno se v novém muzikálu ViK!NG pustilo do žánru hudební dobrodružné fantasy s bombastickou hudební i vizuální výpravností, nenuceně definovaným morálním obloukem hlavního hrdiny a působivou autenticitou projevu mladých aktérů. Autorský tým Robin SchenkPetr Štěpán a Miroslav Ondra, povzbuzený úspěchem zdařilé muzikálové balady Devět křížů, tentokrát opustil moravské reálie a zamířil na mýtický sever. Výsledkem je rodinná freska ViK!NG, která sice oslňuje technickou precizností a hudební invencí, ale místy naráží na limity vlastního textového základu. Hudební scéna MdB i takto opět nabízí kombinaci profesionální muzikálové řemeslnosti, vizuální atraktivity a divadelního rozptýlení pro široké publikum všech věkových kategorií.  více

V rámci čtyř komorních koncertů této filharmonické sezony, které se pravidelně konají v sále Besedního domu, mohli posluchači navštívit pestrou paletu sólových recitálů i komorních uskupení. Středeční večer 18. března se nesl v duchu oslav kulatého výročí lotyšského skladatele Pēterise Vaskse (*1946), jemuž tady svým uměním vzdala hold brněnská rodačka a klavíristka Terezie Fialovávíce

Třetí koncert abonentního cyklu Filharmonie v divadle II se nesl v duchu definování národní a osobní identity pomocí symfonického zvuku. Zatímco první polovina přenesla diváky do Francie druhé poloviny 19. století, druhá půle zavedla posluchače geograficky do Spojených států v období druhé světové války, ideově ale spíše do Maďarska. V podání Filharmonie Brno pod vedením před tímto orchestrem debutující dirigentky Lucie Leguay zazněla díla Césara Francka, Vincenta d’Indyho a Bély Bartóka. V první polovině se k orchestru přidal brněnskému publiku známý klavírista Igor Ardaševvíce

Cyklus koncertů staré hudby v režii jeho zakladatelky Barbary Marii Willi je již dvacátým třetím rokem nedílnou součástí kulturního dění v moravské metropoli. Brněnskému publiku se již představila řada vynikajících osobností i ansámblů, s nimiž Barbara Maria Willi pravidelně spolupracuje. Letošní zahajovací koncert tradičně uspořádaný ve středu 11. února v sále Konventu Milosrdných bratří nesl podtitul Hudba v pohybu a nabídl spojení umu kladívkového klavíru s flétnovou hrou Sofie Mavrogenidou a mladými tanečníky Klementýnou Annou ŠpičkovouAdamem Mišem v choreografii Davida Strnadavíce

Poslední dokončená opera Bedřicha Smetany nepatří mezi jeho nejčastěji uváděná díla. Od prvního uvedení roku 1882 a v porovnání s populární Prodanou nevěstou či Hubičkou stojí spíše v pozadí zájmu inscenátorů a operních dramaturgů. Poslední brněnská premiéra se odehrála roku 1979, tedy takřka před padesáti lety. Národní divadlo Brno se rozhodlo tuto „nespravedlnost“ páchanou na Čertově stěně odčinit novým a v podstatě atypickým nastudováním. Režisér Jiří Heřman oděl Smetanovu nehranou operu do lehčího a rozvernější hávu a zvýraznil tak kontury původní komické opery, stále skrývající se pod povrchem romantického patosu.  více

Čtvrtý abonentní koncert cyklu Filharmonie doma byl věnovaný německým romantickým skladatelům, na což přímo odkazoval i název Trojhvězdí německého romantismu. V podání Filharmonie Brno pod vedením dirigenta Ivora Boltona zazněla díla Carla Maria von Webera, Johannese Brahmse a Felixe Mendelssohna Bartholdyho. V první polovině večera se k orchestru připojila klarinetistka Sharon Kamvíce

Na scénu Janáčkova divadla se po několika letech vrátila opera Aida italského skladatele Giuseppe Verdiho (1813–1901). Režie nové inscenace, která měla premiéru 26. září 2025, se ujala Magdalena Švecová a hudebního nastudování Jakub Klecker. Při čtvrté repríze v sobotu 31. ledna se hlavních rolí zhostili Mária Porubčinová (Aida), Sung Kyu Park (Radames) a Anastasiya Martyniuk (Amneris).  více

Když se v roce 2004 otevírala nová Hudební scéna Městského divadla Brno, málokdo si dokázal představit, jakou cestu tento soubor urazí. Dnes, o dvacet let později, se věhlasný muzikál Bídníci už napodruhé vrací na brněnská prkna nikoliv jako pouhý „remake“ úspěšného titulu, ale jako manifest umělecké zralosti a suverenity. Zapomeňte na pražské verze svázané striktními licencemi, které nutily herce kopírovat každý krok londýnského originálu. Brněnští Bídníci pod režijním vedením Stanislava Moši využívají tzv. volnou licenci, která jim umožňuje tvořit nesmírně živelné a navýsost sugestivní, uhrančivé divadlo.  více

Novoroční koncert Filharmonie Brno je zaběhlou tradicí, která k brněnským oslavám tohoto svátku neodmyslitelně patří. Letošní koncert byl ale výjimečný: orchestr zároveň oslavil kulaté sedmdesáté narozeniny. Jubilující těleso pod tehdejším názvem Státní filharmonie Brno vzniklo 1. ledna 1956 sloučením Symfonického orchestru brněnského rozhlasu a Symfonického orchestru kraje Brněnského. Právě tehdy hned zkraje roku brněnská filharmonie odehrála svůj první koncert na Stadionu na Kounicově ulici. Přestože se zmíněný večer konal ještě pod hlavičkou krajského orchestru, lze jej jednoznačně považovat jako počátek této důležité kulturní instituce.  více

Brněnská filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Dennise Russella Daviese společně s Českým filharmonickým sborem Brno uvedla ve čtvrtek 11. prosince v Janáčkově divadle kantáty Leoše Janáčka a Antonína Rejchy. Jako sólisté se publiku představili zpěváci Simona Šaturová (soprán), Daniel Matoušek (tenor) a Jiří Brückler (bas). Koncert se uskutečnil za podpory Nadace Leoše Janáčka a byl zaznamenán Českou televizí.  více

Poslední koncert letošní části cyklu Barbara Maria Willi uvádí nabídnul unikátní projekt, ve kterém se 4. prosince v Konventu Milosrdných bratří spojily dva soubory: Cappella Pratensis Ramillete de Tonos. Publiku předvedli, jakými různými způsoby lze pracovat s polyfonním repertoárem 15. a 16. století. V programu se mísila duchovní se světskou hudbou a také vokální, vokálně-instrumentální a čistě instrumentální.  více

Nejčtenější

Kritika

Na Velký pátek 3. dubna zazněly v rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby v kostele Nanebevzetí Panny Marie u Jezuitů v Brně španělské renesanční tenebrae v provedení mezinárodního souboru Ramilette de Tonos.  více