Když v roce 1997 skupina Jablkoň natočila album Písničky, šlo o malou senzaci. Ne že by její předchozí tvorba s písněmi neměla nic společného (taková Půbrdlová a Ulánbátar je „song jak sviňa“, jak by se řeklo u nás v Brně), ale kolekce písňových příběhů, jako byly Pohyblivý schody, Bára miluje Káju nebo Když v noci sněží nasadila českým folkovým kapelám laťku hodně vysoko. Že to s folkovými písničkami myslí vážně, potvrdili Michal Němec a spol. v roce 1999 svým dosud nejlepším albem Bláznivá. Troufám si tvrdit, že množstvím silných písní se tato kolekce minimálně vyrovná Tiché domácnosti Bratrů Ebenů nebo Divnému století Jarka Nohavici. Album Cestující v noci s hostující Radůzou nebo Zuzanou Homolovou přineslo několik velmi silných skladeb (Mostecká, Čas ptačích hrází, Na Troskách), ale jako celek bylo méně vyrovnané. A pokus o propojení tvrdšího zvuku s jablkoňskými písněmi na CD Půlpes byl pouze pokračováním v mírně sestupné tendenci, jakkoli šlo stále o inspirativní nahrávku plnou zajímavých nápadů. Kam v této linii písničkových desek (k nimž bychom měli počítat ještě vánoční titul Hovada Boží) zařadit novinku Sentimentální Němec? Třebaže jde na první poslech o kolekci písní velmi jednoduchých a vskutku sentimentálních, její hodnocení se vzpouzí jakýmkoli zjednodušením. Suché konstatování (po dvou či třech posleších), že jde v kontextu tvorby skupiny spíše o slabší nahrávku, neobstojí. Sentimentální Němec totiž má na to, aby se nám vryl hlouběji do podvědomí.
Možným klíčem k porozumění novému albu Jablkoně je jeho název. Samotné slovní spojení „sentimentální Němec“ je docela vtipné. Víme-li, že se kapelník Jablkoně jmenuje Němec, je to ještě vtipnější. Doslovný překlad do angličtiny, „Sentimental German“, je téměř k popukání. Stačí se chvíli zamyslet, a možná si vzpomeneme na jazzový standard Sentimental Journey, jehož název se, až na poslední slabiku, vyslovuje úplně stejně. To už je vtip několikastupňový. (Vlastně je to název stejně dobrý, jako když Jaroslav Samson Lenk pojmenoval svou skupinu Samson a jeho parta. Známe přece Timura a jeho partu a možná si z hodin dějepisu vzpomeneme na středoasijského dobyvatele Timura Lenka, propojovací prvek k oběma názvům…)
Jak tedy ve světle názvu Sentimentální Němec/Sentimental German rozkódovat nové písně Jablkoně? Na první poslech jsou některé z nich skutečně sentimentální až hrůza. Začne-li nové album jedné z nejoriginálnějších českých skupin slovy: „Cítím tvůj parfém / a je mi jedno / že právě teď / kdesi v nekonečnu / zaniká nějak svět“, s napětím očekáváme nějakou akci, zvrat, vtip nebo tragédii (jako když kdysi v písni Odpouštím ti, Rút byl najednou cítit plyn). Jenže ono se tam neděje prakticky nic a verše znějí téměř primitivně: „A ty se probouzíš / a je ti krásně / a právě teď / se rozvinul tvůj květ / a poslouchá můj klarinet.“ Ve druhé písni Notre Dame (melodií mi připomíná Krajinu Ró) hned v úvodu „můj stín válí se v loužích“. Třetí píseň se jmenuje Dívám se jak spíš a čtvrtá Mám dost času začíná slovy: „Ležím a mám dost času“, což se mnohokrát opakuje. Tedy zdánlivě monotematické album o spaní, ležení, probouzení, lenošení. Dál už je to jiné, v Tak ti píšu dojde na překvapivou akci („Dopsal a skočil / ze skály dolů / (…) / zavřela se voda / za duší i za tělem“), která má paralelu v Nahé v Čertovce („Voda ji odnesla bůhvíkam“). Ne že by tedy na „lenošivém“ albu chyběly zajímavé příběhy. Dokonce zde najdeme i jednu jablkoňskou ptákovinu (troufám si ovšem tvrdit, že Rikičuču je nejzbytečnější píseň, kterou skupina natočila). Ale opravdu originální nápady musíme tentokrát usilovně hledat, filtrovat, cedit…
Ovšem dají se najít. Například Adamov – vtipný a hravý text („Jsem zrozená z tvého žebra / anebo z Adamova / jsem z Adamova“) jakoby navazuje na píseň Babice z alba Půlpes („vždyť nejkrásnější Babice na světě jsi ty (…) vím, že ji navždy mám v Babicích nad Svitavou“). Zajímavé jsou i reflexe Boha: v písních Mám dost času („Jen nahoře je vidět Boha / jak v džínách a bez taláru / zpívá a hraje na kytaru / a na bicí a na basu“) a V pondělí („Už v pondělí přijde Bůh / a přinese nám / víc lásky na světě“). Zatímco první z nich připomíná „duchovní poetiku“ Karla Plíhala z jeho nejnovějšího alba Vzduchoprázdniny (znáte tu o Bohu a jeho notýsku?), druhá má mnohem hlubší planost („Ale když k nám / Pán Bůh přijde / tak ho ani nepoznáme / a rázně s ním / hned zatočíme“). Ono to s tou sentimentálností u Jablkoně totiž vůbec není tak černobílé. Většina písní sice pojednává o vztahu mezi mužem a ženou, ale pod povrchem zdánlivě milostných a sentimentálních ploužáků se skrývají kruté hry s binárními opozicemi: žena a muž, tělo a duše, mládí a stáří (remake starší jablkoňské písně Buď zase chvíli mladá patří k vrcholům alba) – to vše se na albu vrací v různých obměnách.
A hudba samotná? Jablkoň zůstává sám (nebo sama?) sebou a je jedno, jestli muziku tvrdí kmenový člen Johnny Jůdl s fagotem, nebo hostující Filip Spálený s tubou. Oproti starším deskám kapely mírně přibylo jazzových prvků (bicí Petra Chlouby nebo saxofon dalšího hosta, Bharaty Rajnoška) a z jazzových kruhů přišla do Jablkoně i aktuální zpěvačka Marie Puttnerová, jejíž pronikavý hlas se s chraplákem Michala Němce výborně doplňuje.
Pomyslný bod navíc dávám Jablkoni (respektive grafikovi Kakalíkovi) za půvabný a ve své jednoduchosti věrný obrázek sentimentálního Němce na obalu alba. Naopak na rozpacích jsem ze samotné krabičky – namísto rozměrného obalu formátu DVD bych upřednostnil klasický digipack s knížečkou. Ale to je marginálie. Jako celek sice Sentimentální Němec nepřekonal Bláznivou (a ani Písničky), ale stále jde o desku výrazně nadprůměrnou a ne tak jednoduchou, jak se zdá na první poslech.
Jablkoň: Sentimentální Němec, vydavatel: Indies MG 2013. 13 skladeb, celková stopáž: 45:47
kDOULES
13. prosince 2013, 21:57