Koncert pro Brno s Magdalenou Koženou, varhaníkem Christianem Schmittem a dětským pěveckým sborem Kantiléna proběhl čtvrtého zářijového večera v Besedním domě. Hudebně to byl večer vytříbený, a co se týká výsledného dojmu, vynechala bych jen několik technických a organizačních záležitostí.
Program uvedla Kantiléna s třemi duchovními skladbami zpívanými a capella, které sbor provedl intonačně přesvědčivě a se zaujetím. Ve zvuku, barvě sboru moc hezky zní syté altové hlasy, soprány jsou oproti nim hodně jemné. Po efektivním přesunu stupňů a ladném usazení sboru (popsáno níže) se objevila očekávaná Magdalena Kožená a doprovázející Christian Schmitt. Předeslaný program písní Hugo Wolfa a Franze Schuberta orámovaný duchovními skladbami Henryho Purcella, Antonína Dvořáka a Georgese Bizeta doznal drobné změny, dvě písně nezazněly. Hodnotit každou skladbu zvlášť se vzhledem k jejich vyrovnanému provedení jeví bezúčelným, lepší je pohlédnout na výkon komplexně. Vzájemná souhra Magdaleny Kožené s Christianem Schmittem byla perfektní, podpořilo ji i to, že zpěvačka stála dosti blízko varhan. Bylo velmi zajímavé poslechnout si písně s varhanním doprovodem místo klavírního. Některé momenty získaly slavnostnější nebo dramatičtější ráz, některým trochu chyběla uplakaná lyričnost klavíru, avšak výsledně byly úpravy a celkový zvuk zdařilé. V několika málo pasážích se úplně nesešla barva zpěvaččina hlasu s konkrétním rejstříkem varhan, jinak příjemně ladili a „souzněli“.
Co se týká samotného zpěvu a projevu Magdaleny Kožené, je zčásti zbytečné, ale zčásti značně na místě rozplývat se nad výborně zvládnutou pěveckou technikou a velmi zajímavou a proměnlivou barvou hlasu. Ve spodních polohách její hlas zní jistě a jasně, nejhezčí jsou však pro mne osobně místa ve vyšší poloze, kde její hlas zní jaksi lahodně a měkce, nejcharakterističtější mi připadá pojmenování „medově“. Důsledná práce s výslovností a výrazné koncovky, občasný přídech či přibarvení hlasu podporují její velmi sugestivní a osobitý projev. Její poutavý až strhující výraz působí nesmírně přirozeně a upřímně a je expresivní přesně do té míry, aby se nestal teatrálním. Dokazuje to, že k dosažení ohromujícímu dojmu není třeba vzedmutých vibratových tónů a hlasové exhibice. Melodie Litanei a Ave Maria Franze Schuberta s jednoduchým doprovodem znělo v jejím podání prostě, obyčejně a nádherně. Písňový repertoár je Kožené blízký, z osobního pohledu jí Schubert seděl o něco více než Wolf. Skladby Dvořáka a Bizeta zajiskřily na ozdobu utrpení prožitého v textech předchozích písní.
Negativně působily jen technické drobnosti, jako například ladně usazené zpěvačky a zpěvák Kantilény (ano, jeden chlapec proti naprosté přesile třiceti čtyř dívek, jak už to tak v dětských sborech bývá) na stupních během recitálové části programu. Kdyby tam neseděli vůbec, byla by komornost pouhých dvou aktérů na pódiu, tedy Magdaleny a varhan, o mnoho působivější a přímější. Když na poslední dvě skladby programu nacupitala žlutomodrá skupinka zpěváčků nejmladšího sborového oddělení, dojem z toho, že tam sedí pouze „na efekt“, ještě zesílil. Většina dětí si možnost být vedle veliké zpěvačky užívala po svém typickými „nešvary“, jako je hraní si s prstíčky, zírání s pusou do O nebo úpravou silonek. Jistě, je to roztomilé a přirozené, ale možná to bylo přece jen trošku zbytečné. Několikrát se také během koncertu měnila intenzita osvětlení pódia, což do značné míry rušilo koncentraci, stejně jako nepříjemné horko. Tyto drobnosti byly v důsledku přímého přenosu koncertu nejspíš nevyhnutelné, a proto je třeba na ně nahlížet z jistým odstupem, ale za zmínku přece jen stojí.
Po závěrečném Agnus Dei a standing ovation jako na povel přišlo na řadu avizované překvapení. První menší bylo od samotné Magdaleny Kožené, která (si) zazpívala píseň, jež byla za jejího působení v Kantiléně jakousi hymnou. Hlavní překvapení, patronát světové zpěvačky nad Kantilénou, objasnil David Mareček (ředitel České filharmonie) s Marií Kučerovou (ředitelka Filharmonie Brno) a Jakubem Kleckerem (dirigent Kantilény). Aby koncert nekončil slovem ale hudbou (a ještě, že tomu tak bylo, jinak by celý odhalující proces byl velmi nedobrou tečkou), tak konečně přišla řada na vyčkávající nejmladší oddělení sboru Sluníčko. Po přejmenování na Magdalenky zazpívaly děti spolu se svou patronkou dvojici písniček o koťátku a slepičce. Magdalena Kožená – snad v dojetí a štěstí – jednou nesprávně nastoupila (tyto momenty jsou vždy poučné jako připomínka faktu, že i největší světoví umělci jsou lidé) a ve společném smíchu s dětmi zakončila kvokáním koncert.
Koncert pro Brno. Tomás Luis de Victoria (1548–1611): O sacrum convivium / Svatá hostino, Johannes Brahms (1833–1897): Adoramus te, Christe / Klaníme se ti, Pane Ježíši Kriste, Petr Eben (1929–2007): Psalmus 8 / Žalm 8, Henry Purcell (1659–1695): Blessed Virgin´s Expostulation / Žaloba svaté Panny, Hugo Wolf (1860–1903): Mörike Lieder / Písně na Mörikeho (Gebet / Modlitba, Zum neuen Jahr / Novoroční, Schlafendes Jesukind / Spící Jezulátko), Spanisches Liederbuch/ Španělský zpěvník (Müh´voll komm´ich und beladen / Obtěžkán trápením přicházím), Franz Schubert (1797–1828): Totengräbers Heimweh D 842/ Hrobníkův stesk po domově, Der Leidende D 432 / Trpící, Litanei D 343 / Litanie, Vom Mitleiden Mariä D 632/ O Mariině soucítění, Ave Maria D 839 / Zdrávas Maria, Antonín Dvořák (1841–1904): Ave Maria B 68, op. 19b / Zdrávas Maria, Georges Bizet (1838–1875): Agnus Dei / Beránku Boží. Magdalena Kožená – mezzosoprán, Christian Schmitt – varhany, Kantiléna, sbormistr Jakub Klecker. 4. 9. 2013, Besední dům, Brno.
Foto Jiří Sláma
Zatím nebyl přidán žádný komentář..