Městské divadlo Brno uvedlo světovou premiéru muzikálu Winton, který se pokusil převést do jevištní podoby příběh muže, který bez okázalosti a bez očekávání slávy zachránil 669 dětí před holokaustem. Nový titul hudebního divadla vznikl ze spolupráce skladatele a brněnského klavíristy Daniela Kyzlinka a libretisty Luďka Kašparovského. Režie novinky se ujal Petr Gazdík. Při prvním uvedení v hledišti dokonce usedli potomci zachráněných, „Nickyho rodina“, i syn sira Nicholase Wintona.
Libretista Kašparovský nevytvořil čistě historickou rekonstrukci, ale jeho scénáristickou ambicí bylo zasadit Wintonův čin do rámce fiktivního příběhu židovské rodiny Stránských. Tento dramatický oblouk, byť vcelku klasický, slouží jako kontrapunkt k Wintonově „úředničině“, která se tady odehrává v paralelní rovině k děsivě se zhoršujícímu postavení českých Židů před počátkem druhé světové války. Ostatně vše se tady děje v roce 1939 ponejvíce na ose Praha a Londýn. Právě střídání těchto dvou světů – rodinného zoufalství a administrativního boje s byrokracií – dodává muzikálu rytmus i napětí. Kašparovský se naštěstí vyhýbá lacinému patosu, snaží se trudnou story místy nadlehčit dobovým humorem (Hitlerův portrét z čísel), židovskými anekdotami, a přesto také publiku klade zásadní otázky o etickém chování a prosté odvaze při záchraně života dítěte.
Skladatel Kyzlink zvolil pro hudební polohu díla povětšinou až symfonický názvuk, který se ale vyhýbá efektnímu předvádění či nenápaditému střídání hudební žánrů. Kyzlink v kompozici mísí styly: symfonické plochy se střídají s rychlým jazzem (pulzující Londýn 30. let). Třiatřicetičlenný orchestr pod vedením Dana Kalouska vytváří zvuk, který je střídavě křehký, naléhavý ale i monumentální. Zpívané pasáže se vyhýbají laciné melodice, často přirozeně ústí do mluveného slova. Výsledný dojem je ten, že Kyzlinkova hudba není ilustrací, ale vlastně samostatným vypravěčem, který dokáže mlčet i burácet.
Režisér Gazdík se rozhodl bezmála pro činoherní přístup k tomuto hudebnímu divadlu, které se vyhýbá oné muzikálové uřvanosti, na níž jsme tady občas zvyklí a která se sem ani nehodí. Spolu se scénografem Petrem Hlouškem vytvořili velmi jednoduchý scénický prostor. Jeviště obepíná modře řasená opona, nad jevištěm se vznáší několik panelů k projekcím, které umožňují divákům lehce pochopit změnu místa nebo tíhu, jak ji tady značí jenom část hákového kříže. Absence konkrétních míst – nádraží, hotelů, hospod, krámů, kanceláří či bytů – není nedostatkem, ale záměrem: příběh se odehrává zejména v lidech. Ostatně je to právě dav poblázněný nacismem nebo skupina deportovaných Židů, kteří tady obepínají hlavní story, postávají či posedávají kolem centrálního dění na jevišti. Projekce slouží s vkusem, nenarušují tok děje a umožňují divákovi soustředit se na podstatné. Všechny ostré barvy jsou tady záměrně (i v kostýmech) potlačeny a možná se jedná o jednu z nejposmutnělejších, ve vzezření tlumených výprav na Hudební scéně MDB. Scéna v prologu a epilogu využívá motivu dveří s dětskými dlaněmi, vše dohromady symbolizuje odchody a příchody, čas a prostor.
Marco Salvadori v roli Wintona podává vyrovnaný výkon, který spojuje pěveckou jistotu s civilní hereckou přesvědčivostí. Lukáš Janota jako otec Stránský a Johana Gazdíková jako jeho žena vytvářejí silné emocionální jádro příběhu. Ostatní postavy jsou načrtnuty účelně, bez zbytečného rozvádění, nacisté možná působí lehce šablonovitě. Početné dětské obsazení, vychované ve zdejší vlastní divadelní školičce, hraje autenticky a bez manýry, což je pro mne vždy velmi osvěživé zjištění. Děti tady působí disciplinovaně a přirozeně.
Největší sílu má ovšem „autentický“ závěr představení, kdy ze záznamu zazní hlas starého Nicholase Wintona. Na otázku, co ho vedlo k jeho činům, odpoví prostě: „Etika.“ A když se redaktor zeptá, co tím myslí, odvětí: „Vy nevíte, co je to etika?“ Tento moment není jen dramatickým efektem – je mementem a ústředním vzkazem celého vcelku vydařeného kusu. V době, kdy se etika často ztrácí v záplavě relativismu doslova všeho, tady před diváka nastupuje Winton jako tichý svědek, který jednal, protože to bylo správné.
Muzikál Winton je nejen nápaditým divadelním kusem. Je to především důstojná pocta lidskosti, která se vyhýbá kýči, sentimentu i historickému didaktismu. Hudebně silný, režijně pokorný a dramaticky vcelku vyvážený kus, který připomíná, že odvaha a soucit nejsou výsadou hrdinů, ale možností každého z nás.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..