Barokní hudba se do vily Stiassni hodí stejně jako nazdobené vybavení, které do funkcionalistické stavby naaranžoval usedlý vkus paní domu. Po malé teoretické úvaze se ale dostaví praxe, v níž se ukáže opravdová funkčnost takové architektury: dokáže do sebe jako přirozenou součást vtáhnout úplně všechno. Třeba italské kantáty Georga Friedricha Händela.
Händel patří k autorům, kteří jsou v ohnisku zájmu publika i hudebníků, a proud „historicky poučené“ interpretace v něm má mohutnou hnací sílu. Dnešními slovy řečeno to byl hitmaker. Jeho opery se sice v 19. století hrát přestaly, ale oratoria ani instrumentální kompozice z repertoáru nikdy nezmizely stejně jako jednotlivé árie: Ombra mai fu ve zcela „nestylové“ interpretaci natočil i veristický polobůh Beniamino Gigli. Oproti všem těm hitům o stínu stromů a potřebě se vyplakat, ktetré každý zná, aniž tuší, kdo je napsal, jsou Italské kantáty tak trochu na okraji zájmu a hrají se méně. Patří k autorovým raným dílům, bylo mu jen něco přes dvacet, když je psal. Ale i z Friedricha Händela let učednických je již slyšet základ budoucího mistrovství, které dokázalo často velmi jednoduchými prostředky docílit neobyčejného účinku.
Pořad z Händelových Italských kantát ve vile Stiassni připravilo sdružení Opera na cestách. Ženské osudy jsou zřejmě osudné i pro jeho širší dramaturgické uvažování: v Brně se uvedlo operou Dido abbandonata a pokračovalo workshopem věnovaným lišce Bystroušce. Dramaturgyně a režisérka händelovského večera Patricie Částková vybrala tři kantáty věnované třem ženám: jedné zoufalé, dvěma umírajícím. Kouzelnice Armida v opuštěnosti zuří, ale zároveň nemůže zapomenout na Rinalda, Agrippina čeká na popravu, Lucrezia se chystá spáchat sebevraždu. Jejich osudy se střetly u pomyslného obětního ohně, který společně zapálily uprostřed scénického prostoru před terasou vily. Scénické ztvárnění bylo uměřené, založené na gestice, v dobrém slova smyslu skutečně na cesty. Tři ženy na chvíli odložily své masky, postupně odhalily svá nitra a opět v maskách zmizely. Téměř stejné šaty lišící se doplňky podtrhovaly stejný způsob uvažování, který se navenek projevuje odlišně.
Pořadí kantát mohlo mít různé důvody, ale určitě postupovalo také podle hlasových dispozic představitelek – od nejkřehčího po nejdramatičtější projev. Laila Cathleen Neuman byla Armida nejen opuštěná, ale také nezvykle jemná a trošičku zápasila s otevřeným prostorem i narůstajícím větrem. Zblízka jí hlas zněl dobře, ale příliš se nenesl. Komorní doprovod vedený Janem Čižmářem stál v zadní části terasy – příště bych jej zkusil vysunout víc dopředu. Je to ale asi na rozhodnutí, zda budou nástroje znít slaběji a kompaktně, nebo silněji a poněkud roztříštěně. Andrea Široká svou Agrippinu vedenou na smrt opravdu rozpoltila na milující i nezvladatelně nenávistnou, v recitativech si maličko pomohla i polomluvenými frázemi. Byla dramaticky působivá a navíc se při jejím vzývání Jupitera spustila prudká bouřka: prokletí produkcí pod širým nebem přece jen přišlo se scénickým efektem, jaký nikdo předem nevymyslí.
Publikum se před deštěm a větrem schovalo k hudebníkům na terasu. Všichni čekali, co bude, a mohli chvíli přemýšlet o nicotnosti lidského snažení. Časem se ale přece jen uklidnil vítr, takže přestalo pršet vodorovně a představení se mohlo poněkud improvizovaně dohrát. V uzavřenějším prostoru terasy se úplně změnil zvuk a staré nástroje také začala zlobit vlhkost. Nejen zvuk, ale i zážitek se jaksi změnil a semknul. Publikum s hudebníky vytvořilo silnější pospolitost a Andrea Široká navázala na své přerušené vystoupení. A co naplat: ukázalo se, že místo, které má alespoň nějakou akustiku, zpěvu jednoznačně svědčí. I proto bych se přimlouval za to, aby při venkovních provedeních byli posluchači k účinkujícím co nejblíž. Znásilněnou Lucrezii ztvárnila Stanislava Jirků a přenesli jsme se s ní do hlubší mezzosopránové polohy i k nejdramatičtějšímu projevu večera, který s ní vygradoval do působivého finále.
Tři ženy – tři osudy. Matthew Locke: Suita No. 1 d moll, Georg Friedrich Händel: Armida abbandonata (Laila Cathleen Neuman), Dominique de Visee: Tombeau de Mademoiselles de Visee, Agrippina condotta a morire (Andrea Široká), La Lucrezia (Stanislava Jirků). Opera na cestách, Orchestr Plaisirs de Musique, umělecký vedoucí Jan Čižmář (cembalo Ondrej Olos, housle Martyna Pastuzska, housle Seojin Kim-Światkiewicz, violone Ján Krigovský, theorba Jan Čižmář). Režie Patricie Částková. 13. června 2015, vila Stiassni, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..