Skandální fotky orálního sexu s neznámým mužem stály u rozvodu Margarety, vévodkyně z Argyllu. Opera Powder Her Face se s fotkami nespokojí, předkládá sexuální scénu bez obalu. Stejně otevřeně ale mluví o vyprázdněném životě, samotě a zoufalství – stejných v luxusu i chudobě. Zdařilá inscenace v brněnské Redutě navíc ukázala, že soudobá opera může být přinejmenším stejně působivá jako staré, osvědčené kusy. A dráždí mnohem víc neoposlouchanou hudbou než sexem.
Píše se rok 1990, v hotelovém pokoji se na účet Vévodkyně baví Komorná a Elektrikář. Ten se nastrojí do Vévodkyniných šatů a Komorná se může potrhat smíchy, když řemeslník parodicky vzpomíná, jak byl slavná, mladá a bohatá dívka. Vévodkyně oba přistihne a nedokáže si se vzdorovitým personálem poradit. Ve skutečnosti je to ale ona, kdo bude muset za chvíli zmizet. Nemá totiž na zaplacení opulentního účtu a ředitel ji vyhodí z hotelu. Tato chvíle se v divadle protáhne asi na dvě hodiny – mezi scénami vtipkujícího personálu a vyhazovu se odehraje celá opera. Jako by vynucený a hanebný odchod z hotelu znamenal i duševní smrt, před níž proběhne hlavní hrdince před očima retrospektiva klíčových epizod jejího života. Několika epizod ze života ženy z vyšší společnosti, která došla od statutu módní ikony přes fantastický sňatek, skandální nevěru a rozvod až k zoufalým vzpomínkám na starou slávu a skončila úplně bez peněz.
Margaret, vévodkyně z Argyllu v televizním pořadu After Dark 9. dubna 1988. Foto AnOpenMedia, licence CC BY-SA 3.0➚
Opera Powder Her Face měla premiéru na festivalu v Cheltenhamu v roce 1995, tedy dva roky po Margaretině smrti. Skladateli Thomasi Adèsovi bylo dvacet čtyři let, což překvapí především v souvislosti se skutečností, jak zrale a suverénně dílo působí. Skandální současný námět vede k analogii s Traviatou – vůbec první vážnou operou s námětem ze soudobé společnosti. Ne snad, že by Adès v něčem opisoval od Verdiho, ale princip je tu do jisté míry podobný. V noci za zavřenými dveřmi se může dělat cokoli, ale odhalený prohřešek společnost neodpouští. Zásadní rozdíl spočívá v tom, že Adès, respektive libretista Philip Hensher nikoho nelitují, nikomu nestraní. Pozorují celé dění zvenku, jsou přímočaří, satiričtí a novinářsky přesní. Stylizovaná operní reportáž připomíná dobrý lifestylový časopis: nekomolí fakta, ale dokáže z nich vytáhnout maximální dávku emocí.
Ty se skrývají především v hudbě, ačkoli už libreto skrývá celou řadu jazykových i společenských narážek a jemností. Problém je, že by posluchač musel být perfektně a z vlastní zkušenosti obeznámený s britskou společností a jejími pravidly, aby tuto vrstvu sdělení doopravdy docenil. V opačném případě ji může racionálně rozpoznat a analyzovat, ale emocionálně jej sotva zasáhne. Jemné rozdíly ve výslovnosti, Vévodkynino chování, všechno vychází ze zcela jiného řádu rozkastované společnosti, jejíž součástí je ještě stále tradiční rodová šlechta. Nebritský divák tím částečně přichází o satirický aspekt díla, společenské aspekty jsou pro něj odsunuty spíš do druhého plánu. V prvním jsou univerzálně pochopitelná sdělení, efektní životní situace, marnost, osamělost, zoufalství a také jedna explicitní scéna orálního sexu.
Adèsova operní prvotina má komorně obsazený orchestr, který odkazuje na Benjamina Brittena a zařazením saxofonů a akordeonu také na Kurta Weilla. Oba skladatele připomene také vynikající instrumentace, a to v brněnském provedení ještě chyběl kontrabasový klarinet a bas saxofon (bas saxofon nechyběl, nahluchlý recenzent se omlová Luboru Pokludovi). Z díla je jasně zřetelná autorova zběhlost v zásadních momentech opery 20. století. Německý expresionismus reprezentuje jednoznačně přiznaný vliv Albana Berga a jeho Lulu – v hudbě i celkové dramatické stavbě –, ale také ohlasy Richarda Strausse: v monologu Vévodovy Milenky se ozvou typické modulace jako z Arabelly. Objeví se ohlasy Stravinského, Ligetiho, Weillových songů i Piazzollova tanga. Pokud ale po takovém popisu někdo očekává strašný hudební guláš, čeká marně.
Thomas Adès zachází se všemi hudebními vlivy zcela vědomě, neuvěřitelně obratně a především osobitě. Známé věci staví do souvislostí, které je ukazují ve zcela novém světle. Posluchač sice zaslechne mnoho stylově povědomých míst, ale během perfektně vystavěného dramatu jej pravděpodobně ani nenapadne vnímat každé zvlášť. Opera působí jako celek, má v sobě přiměřenou dávku virtuózního vybití v efektních áriích a dopředu ji ženou skvěle napsané dialogy. Adèsova schopnost napsat uvěřitelný a působivý recitativ je zkrátka fantastická. Dlužno ještě říci, že opera je velmi obtížná a notový zápis zapeklitě složitý. Je až s podivem, jak plynule a samozřejmě vyznívá výsledek. Ten ovšem závisí na hudebním nastudování, které bylo při včerejší premiéře naprosto přesvědčivé.
Chopil se ho šéfdirigent Janáčkovy opery Marko Ivanović a odvedl s komorní verzí divadelního orchestru skvělou práci. Bez podrobné znalosti partitury pochopitelně není možné hodnotit bezchybnost provedení, ale celek fungoval bezvadně. Opera se hrála v Mozartově sále: orchestr byl umístěný uprostřed za pódiem a směrem od publika, to mělo svá místa na elevacích z obou stran. Akusticky poněkud nepohodlné řešení se podařilo zvládnout, orchestr zněl vyrovnaně. Dobře vyznívaly zvukové plochy s perkusemi a nestandardními zdroji zvuku včetně rybářských navijáků, elektrických zvonků, injekčních stříkaček a podobně. Hudebníci odvedli vesměs výborné výkony – nástroje jsou obsazeny většinou po jednom, jedná se o ansámbl s bezpodmínečnou nutností individuální zodpovědnosti u každého člena.
Režisér Tomáš Studený umístil inscenaci na bílé pódium uprostřed sálu, které evokovalo obrovskou postel. Autorka scény Zuzana Přidalová vytvořila i kostýmy: ty se narozdíl od symbolického jeviště držely reality pracovních i společenských oděvů – snad až na ďábelsky červený oblek ředitele hotelu. Tomáš Studený vedl inscenaci především jako psychologické drama s přesně modelovanými charaktery jednotlivých postav, nezapomínal ale ani na temně komický aspekt, který je v díle také obsažen. Důležité je, že přitom nikdy nesklouzl k lacinému a přehnanému žertování. Již zmíněnou scénu orálního sexu zpracoval s lehkou nadsázkou s použitím salátové okurky, ale nezlehčil ji. Mimořádné nároky klade opera na pěvce, kteří – kromě samotné Vévodkyně – zpívají několik rolí. K nárokům pěveckých partů se tak přidává ještě nutnost změnit několikrát během představení herecký i pěvecký výraz a vlastně i kostým – účinkující se převlékali přímo na scéně. Pěvcům se proměny rolí s dobrým režijním vedením úspěšně a plynule dařily. Publikum před sebou mělo skutečné defilé postav, nikoli zaměnitelné figury, jen oblečené každou chvíli v jiných kabátech. Značně tomu ale napomáhal už způsob, jakým Adès svoje postavy charakterizuje hudebně.
Všichni čtyři účinkující byli skvělí po pěvecké i herecké stránce. Obtížnost pěveckých partů je mimořádná sama o sobě, přesvědčivé herectví k ní přidalo ještě jednu významnou a působivou vrstvu navíc. Lucie Hájková zpívala i hrála Věvodkyni v mnohovrstevnatém výrazu a se značnou dávkou sex appealu. Její zoufalý závěr měl takovou sílu, že úplně vymazal komicko-vzrušující účinek árie beze slov během felace v prvním dějství. Vzpomínky na staré časy, kdy ještě služebnictvo vědělo, co má dělat a na světě byli dobří hostitelé, připomnělo starou hraběnku z Pikové dámy (ta jen narozdíl od Vévodkyně dávala přednost hráčské vášni před milostnými avantýrami). Byl to jeden z mnoha momentů, které dýchly čímsi známým odjinud, ale přitom působily zcela unikátně, neokopírovaně a svěže.
Celá opera se točí kolem Vévodkyně, což ale neznamená, že další tři účinkující mají čas na odpočinek. Každý z nich má kromě několika epizodních rolí přinejmenším jeden větší a výraznější výstup. Josef Škarka přesvědčivě zahrál i zazpíval přiopilého Vévodu na návštěvě u Milenky i jeho rychlé vystřízlivění při prozrazených manželčiných nevěrách. Ještě ho ale překonal v pokryteckém monologu soudce ve druhém dějství. Martina Masaryková měla několik opravdu exponovaných rolí. Naivní a chtivé zaujetí životem vysoké vrstvy zazpívala perfektně jako Číšnice při popisu Vévodkyniny svatby. Ano, mít svatbu ve všední den, k tomu spoustu peněz na rozhazování a nic neřešit je bezva, co jiného. Když jako Milenka neupřímně přesvědčovala Vévodu, aby věřil své ženě, dostala se možná na svůj vrchol a myšlenka obsadit ji v budoucnosti do nějaké Straussovy opery se vkrádala dost neodbytně. Jako afektovaná Novinářka přidala ke všem svým rolím komický a potvrzující epilog. Marek Olbrzymek operu rozběhl monologem Elektrikáře, parodického a krutě nechápavého obrazu skutečně zoufalé Vévodkyně. Měl v této chvíli roli křivého zrcadla, do nějž se Vévodkyně podívá až v závěru opery. Proměnlivost Olbrzymkova výrazu byla dobře rozeznat v mnoha variacích výslovnosti slova „madam“, které přerušovalo Vévodkynino svádění Poslíčka.
O skutečnou vévodkyni z Argyllu se v závěru jejího života postarali přátelé a její první manžel, je vedle něj i pochovaná. Její extravagantní život na vysoké noze byl vítaným tématem pro britská média, která se k němu ještě stále vracejí. Její osudy nebyly nikdy zfilmovány, což David Randall ve svém článku pro The Independent➚ označil za velkou záhadu britské kinematografie. Thomas Adès a Philip Hensher ztvárnili její osud v opeře, která prokázala svou životaschopnost již v několika inscenacích a filmové verzi na DVD. Patří k mimořádně šťastným současným dílům, která se ujala v divadelním provozu a neskončila svůj život jednou festivalovou inscenací.
Brněnská inscenace přivedla Adèsovu operu na české jeviště poprvé, uvádění soudobých děl v rámci běžných sezón je i v dlouhodobém plánu Janáčkovy opery. Její soubor s novým vedením ukazuje ohromnou hudební flexibilitu a odhaluje kvality, které mohlo publikum v mnoha minulých letech spíš jenom z náznaků tušit, než aby o nich vědělo a mohlo na ně spoléhat.
Thomas Adès: Powder Her Face, libreto Philip Hensher. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Tomáš Studený, dramaturgie: Patricie Částková, scéna a kostýmy: Zuzana Přidalová, videoprojekce: Tomáš Hrůza. Vévodkyně: Lucie Hájková, Ředitel hotelu, Vévoda, Soudce, Pracovník prádelny, Další host: Josef Škarka, Elektrikář, Lev salónů, Číšník, Kněz, Poslíček, Čumil: Marek Olbrzymek j. h., Komorná, Důvěrnice, Číšnice, Milenka, Novinářka: Martina Masaryková. Orchestr Janáčkovy opery. 29. ledna 2016, Reduta, Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..