Kromě našeho světa existuje i jiný, fantastický. Divadlo nejsou jen krásné inscenace a prostory, ale také hučící strojovny v tmavém suterénu. S první inscenací nového vedení Janáčkovy opery nahlédnete do světů, které běžně k vidění nejsou.
Kdo přijde s dostatečným předstihem, dostane se do divadla skrze suterén, zázemí a přes jeviště. Chce to jen trochu trpělivosti – a v zimě i teplého oblečení – při formování jednotlivých skupin u zaměstnaneckého vchodu do Janáčkovy opery. Doporučuji to všem, kdo ještě divadelní zákulisí neviděli, a předpokládám, že také autoři inscenace počítali se zvědavostí outsiderů – jak může být velká jsme s překvapením zjistili při otevření zákulisí Besedního domu během Muzejních nocí. Cesta vede podzemními garážemi, chodbami mezi místnostmi, v nichž se děje čertvíco a zpoza kotle vykukuje vlkodlak (kdysi jsem v kotelně pracoval a musím říct, že jsme tehdy vypadali podobně). A potom už po schodech nahoru svižně poháněni Žabáky, kolem poházených rekvizit z Aidy na jeviště a přes pomalu se pohybující točnu tunelem k sedadlům. Sbor světélkujících bytostí je rozmístěný po celém divadle, kniha se otevírá právě teď a potom až za padesát let, dobrodružství začíná.
Jen jednou za padesát let se totiž otevře kniha bytostí, bestiář, který je občas potřeba doplnit a jeho správnost zkontrolovat. Papouch moudrost věků hlídá, kouzelník Velebobule jí nedoslýchavě vládne. Žije se v míru, věci mají řád, v němž se může každý hřát. Knihy se ovšem zmocní Baziliškové a začnou přepisovat dějiny, k přemožení násilnické tlupy je potřeba routa, která roste na ostrově Vlkodlaků. Vypraví se pro ni Penelopka, které ukradli housle, Papouch a Žabák, cestou se všichni málem utopí, Vlkodlaci je málem sežerou, ale nakonec všechno dobře dopadne a vzhledem k tomu, že nejsme v německé pohádce, není potřeba ani vyvraždit Bazilišky: nejsme jako oni.
Kniha Geralda Durrella Mluvící balík, která posloužila jako předloha pro pestrou a velkolepou jevištní taškařici, se zde míchá s hesly sametové revoluce a laskavými moudrostmi jako od Roberta Fulghuma. Dělá to ale vcelku elegantně a bez přímých citátů. Představení je skutečně rodinné, v tom jeho podtitul nelže, jisté výhrady bych ale měl k tomu, že se jedná o expedici „operní“. Museli bychom se pustit do dlouhé a patrně i bezcílné debaty o definici žánru, který ve své staré podobě stále víc připomíná skanzen a ve své nové podobě se obrací pořád k exkluzivnějšímu a užšímu publiku. Nicméně Čarokraj nám předkládá spíš sled scén než hudebně vystavěné drama, je to poutavá a zábavná féerie.
Marko Ivanović napsal hudbu, která pracuje s rozmanitými prostředky od náznaků předbarokní hudby, přes operní recitativ a árii, až po elektroakustiku a muzikál. Stará hudba se vztahuje ke starým bytostem, krkolomné koloratury zpívá Kniha skrývající moudrost věků, Penelopka je operní naivka, Žabák jí vyznává lásku v perfektním muzikálovém čísle s doprovodem ukulele, Papouch se vyjadřuje recitativními prostředky prvních oper, přednatočené zvuky vytvářejí nebo dokreslují strašidelnou atmosféru. Hudba je složená v duchu představení, které diváka až zahlcuje přívalem dojmů. Je to v mnohém barokní divadlo, chybí snad jen rozprašování vůní – ani mezi bytostmi není žádný skunk.
Libreto (Petr Forman, Radek Malý, Ivan Arsenjev) se pohybuje také v mnoha polohách od rýmovaček typu „kde vládne mír a dobrá zvěst, zvítězí čest“ až po výborně napsanou zmatenou ozvěnu na ostrově Vlkodlaků nebo muzikálovou písničku. Právě vzhledem k podobně silným místům jsem ochoten pokládat zmíněné rýmovačky, kterých je v textech nemálo, za záměrnou ironii – jistý si tím ale zcela nejsem. Myšlenkový svět Čarokraje je pohádkově tradiční: když se budeme mít všichni rádi a dodržovat pravidla, přijde ráj na zemi. Ale musíme se tak chovat všichni, jinak to nefunguje. Problém je, že vzdornější individualita dostane při takovém nabádání chuť někomu plivnout na kabát: jen tak, aby se z těch pravidel a lásky nezbláznila. Nepřekročitelný rámec jasných pravidel pocítí na vlastní kůži i divák při organizovaném průchodu divadelním podzemím – Disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli po stromech jako vopice! Takže nejdřív dlouho čekat, potom hodně spěchat, jako na vojně.
Čarokraj také nabízí v koncentrované podobě odpověď na otázku, co posluchači od hudebního divadla požadují, a není to nic, co by milovník opery chtěl slyšet. Největší úspěch mají muzikálová čísla, závěr, kdy se Žabák po děkovačce promění v prince, publikum do rytmu protleská. Symfonické plochy nějak vydrží, elektroakustických hluků se bojí nebo je aspoň znepokojeně komentuje, ohlasy tvorby velkých operních autorů minulosti sotva pozná, motivické práce si nevšímá. Člověk se baví a zároveň ztrácí víru, že má cenu pro takovou bandu něco náročného dělat – snad to ještě nějakou dobu nevzdáme.
Scéna i kostýmy (Matěj Forman, Andrea Sodomková) jsou krásné, místy se pracuje s kulisami vysouvanými z boku, perspektivou, vlnící se hladinou ze zcela přiznaných pásů látky, stylizace je opět silně barokní a zároveň v dobrém připomene naivní a okouzlující přehnanost Divočin Maurice Sendaka. Režie Petra Formana je živá, pohyblivá, vtipná, scénickému ztvárnění asi nedokážu vytknout nic. Za vojenským pochodem Bazilišků následuje zpěv vzpurné písně My jsme kluci divoký, kterou parodují sami sebe, unylé lasičky probuzené routou k luxusnímu brejkování fungují dokonale. Využívá se celý prostor divadla, Vlkodlaci proběhnou hledištěm, Papouch promlouvá z primátorské lóže.
Inscenace Čarokraje je do Brna přenesená z pražského Národního divadla a pokud měla být první zatěžkávací zkouškou pro místní ansámbl a jeho spolupráci s novým vedením, tak zřejmě splnila účel. Nic neprobíhalo úplně normálně, funkce neprostupných prostor kamenného divadla byly zpochybněny, připravovala se nezvyklá věc s nezvyklými lidmi, jednoduché to asi nebylo. Nutno ovšem říci, že z toho ansámbl vyšel dobře po všech stránkách. Čarokraj byl z větší části obsazen domácími silami, jen Jakub Tolaš jako Papouch a Vladimír Javorský jako Žabák se objevili už v pražských provedeních. Tereza Merklová Kyzlinková výborně zvládala změnu mezi herecky statickou Knihou a vlnící se Mořskou pannou, Marta Reichelová jako Penelopka potvrzuje svůj talent, který se ukázal už v Divadle na Orlí. Všichni – tedy Ladislav Mlejnek, Jan Šťáva, Jana Hrochová Wallingerová, Martina Králíková, Zoltán Korda i Zdeněk Nečas, abych představitele jednotlivých rolí aspoň jmenoval – včetně orchestru a sboru v „konfrontaci“ s novotami obstáli. Jak bude spolupráce fungovat se více a pravděpodobně i lépe ukáže v následujících Hrách o Marii a Tosce.
Výprava do Čarokraje měla v Praze trvalý úspěch a myslím, že v Brně to nebude jiné. Zajímala by mě i konfrontace s čerstvě uvedeným fantasy muzikálem Let snů Lili v Městském divadle Brno. Najednou jsou tu k dispozici dvě velké rodinné inscenace, obě jinak fantaskní, zcela jinak zhudebněné a s podobnými morálními apely. Za sebe ale musím říct, že dávám přednost vlkodlakům a baziliškům ze starých bestiářů, i když asi víc koušou.
Marko Ivanović: Čarokraj, rodinná operní expedice, libreto Petr Forman, Radek Malý, Ivan Arsenjev. Hudební nastudování: Marko Ivanović, režie: Petr Forman, scéna: Matěj Forman, Andrea Sodomková, kostýmy: Andrea Sodomková, choreografie: Veronika Švábová, světelný design: Dáda Němeček, sbormistr: Pavel Koňárek, dramaturgie: Ivan Arsenjev. Penelopka – Marta Reichelová, Papouš – Jakub Tolaš, Žabák – Vladimír Javorský, Kniha / Mořská panna 1 – Tereza Merklová Kyzlinková, Velebobule – Ladislav Mlejnek, Hlavní bazilišek – Jan Šťáva, Mořská panna alt – Jana Hrochová Wallingerová, Mořská panna 2 – Martina Králíková, Hlavní vlkodlak – Zoltán Korda, Bazilišek – Zdeněk Nečas. Orchestr a sbor Janáčkovy opery ND Brno. 6. února 2015, Janáčkovo divadlo, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..