Český den začal v Besedním domě výstavou věnovanou Viktoru Kalabisovi a dopoledním koncertem Graffova kvarteta. Výstava sice byla oficiálně zahájena až před přestávkou matiné, ale i tak se s ní publikum setkalo hned při příchodu ve foyer. Dramaturgie nebrala ohled na nezvyklý čas před svátečním obědem a sestavila koncert z děl zcela neodpočinkových. Výjimkou byl do určité míry Smyčcový kvartet D dur Karla Stamice. Klasicistní kompozice byla zařazena se zcela zřejmým úmyslem – posluchači byla postupně předložena řada děl reprezentujících určité epochy hudebního vývoje. Začít klasicistním kvartetem bylo logické, přehlednost formy mu dala funkci přívětivého startovacího čísla. Osobnost skladatele ale mohla přinejmenším přimět posluchače k zamyšlení, co to vlastně je česká hudba. Karel Stamic (či spíše Carl Stamitz, 1745–1801) se narodil v Mannheimu a zemřel v Jeně, jeho otec Jan Václav Stamic byl sice českého původu, ale národní hudební školy byly ještě otázkou daleké budoucnosti. S následujícími čísly programu spojovala Stamicův kvartet krásně zpěvná témata, což je sice pěkné, ale česká hudba si takovou věc může jen stěží uzurpovat pro sebe. Následoval Smyčcový kvartet č. 2 d moll, který ukázal jeho autora Bedřicha Smetanu jako nesporně světového a pokrokového skladatele. Dílo, které bylo ve své době odmítnuto jako výplod autorovy duševní nemoci, září neskutečnou hudební krásou ještě dnes a svou neklasickou, rozdrobenou strukturou odkázalo k dílům dvacátého století, která následovala ve druhé části koncertu.
Tady se musím zastavit u samotného Graffova kvarteta: to hrálo technicky brilantně, ale řekl bych, že příliš staví na rychlých tempech. Bohužel se potom nedostává času na tvoření opravdu krásného tónu a celkový projev kvarteta tím poněkud trpí. Rychlé pasáže a motivky se místy slévaly do nejasně artikulovaných shluků, což bylo obzvlášť zřetelné ve druhé větě Smetanova kvartetu, případně v „nápěvcích“ závěrečného Smyčcového kvartetu č. 1 Leoše Janáčka. K němu naopak seděl lehce pichlavý zvuk celého souboru. Mezi Smetanou a Janáčkem byl proveden Smyčcový kvartet č. 6 Viktora Kalabise. Tomu byla věnována nejen zmíněná výstava, ale i celý koncert, přítomná byla i manželka zesnulého skladatele Zuzana Růžičková. Její krátká charakteristika skladby jako prozářené a nasycené láskou k Bohuslavu Martinů je přesná a není potřeba k ní nic dodávat. Totéž bych řekl o celém koncertu, ale hudebníkům se nechtělo odejít jen tak, vyslyšeli dlouhý potlesk a přidali Menuet J. A. F. Míči, prý aby se nám lépe obědvalo, jak řekl primárius kvarteta Štěpán Graffe. Líbezná skladbička působila po Janáčkově dramatické kompozici „z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“ jako pěst na oko. Při takto vážných programech postavených na vnitřních hudebních souvislostech by se měly i přídavky konzultovat s dramaturgem, pokud už se bez nich koncerty neobejdou (a ony se docela dobře obejdou). Graffovo kvarteto udělalo do rohu působivého obrazu místo podpisu kaňku.
Kvintet, noneta, vynikající Richard Novák i chleba
Večerní pokračování Českého dnu vítalo posluchače opět už ve foyer, tentokrát ale chlebem a solí. Krojovaní statisté připomínali konvenční inscenaci Prodané nevěsty, se kterou se nikdo moc nepáral, ale chleba byl vynikající, pro tento večer čerstvě pečený. Důležitější byla samozřejmě hudba a čekal nás opět výborně sestavený program, který naznačenou otázku po charakteru a podstatě české hudby rozvířil ještě důkladněji.
Vskutku festivalovým bodem programu byl Kvintet D dur Zdeňka Fibicha. Komorní dílo se formou i rozsahem vyrovná standardní romantické symfonii a vyplnilo třičtvrtěhodinovou první polovinu večera. Kvalitní provedení ukázalo několik věcí, možná ne zcela jednoznačných. Především jsme neposlouchali nic „typicky českého“ (schválně si to zkuste definovat), ale schumannovský romantismus se vším všudy. Dál v díle převažovaly skladatelské finesy nad invencí, jednotlivé věty se tak po dvou třetinách začínaly strašně táhnout. Hrálo se bez škrtů s veškerými repeticemi, snad kvůli tomu, že koncert natáčel rozhlas. Z technického hlediska je tato nutnost pochopitelná, ale k divákům v sále je to přinejmenším nevlídné – však oni to nějak vydrží, když už za koncert zaplatili. Celý ansámbl hrál velmi dobře, ale zřejmě nebylo technicky možné zabránit dynamické převaze klarinetu, lesního rohu a klavíru nad houslemi a violoncellem. Smyčcové nástroje se proti zbytku nemohly prosadit, přestože je interpreti viditelně dřeli nadoraz. Zajímalo by mě provedení Kvintetu s použitím dobových dechových nástrojů a klavíru – slyšeli bychom něco úplně jiného. K festivalu nicméně takovéto „problematické“ skladby patří, právě proto, že pro svou nejednoznačnost těžko nacházejí místo v běžných programech. I mnozí ostřílení hudebníci slyšeli tento pozoruhodný projev českého romantického kosmopolity poprvé.
Fantazie č. 1 Aloise Háby nás po přestávce přenesla do úplně jiného hudebního světa. Nejednalo se ještě o Hábovy experimenty se čtvrttóny, ocitli jsme se ve světě dvanáctitónových řad. Navzdory tomu, že tato hudba vzbuzuje u mnohých posluchačů i sto let po svém vzniku pocit nepřístupné hrůzy, jednalo se o mozartovsky veselou a energickou kompozici. Ovšemže plnou disonancí, cestou z koncertu si úryvky z dvanáctitónové řady asi hvízdat nebudete, ale k publiku to nakonec bylo vstřícné. Hudebníci se rozrostli na noneto a zahráli Hábovu Fantazii s důrazem na rytmus a výrazné, zpěvné frázování – podtrhli tím ty prvky struktury, v nichž se posluchač může snadněji orientovat.
Passer Catulli Jana Nováka přišel s nonetem zazpívat basista Richard Novák. Vlastně nevím, co k tomu říct – byla to prostě nádhera. Doyenovi naší aktivní hudební scény to pořád zpívá perfektně a zajímalo by mě, o kolik méně let by mu kdokoliv tipoval naslepo. Umělecké renomé Richarda Nováka přerůstá brněnské obzory a měřítka tak masivně, že se to těžko popisuje. Spíš je kus hudebního Brna obsaženo v něm, než že by byl on sám jeho součástí. Nonet č. 2 Bohuslava Martinů uzavřel svojí prosluněnou atmosférou celý koncert. Symbolicky to byla možná nejvíc česká kompozice ze všech, které jsme od rána slyšeli. Martinů ji věnoval Českému nonetu a kladl důraz na melodické vyjádření vzbuzující atmosféru bezstarostného domácího muzicírování. V kontrastu je pocit stesku po vlasti, v níž nemohl žít. Rozloučení s večerem naštěstí nijak truchlivé nebylo – publikum přijalo hudebně nepodbízivý a zároveň vstřícný program vřele až s nadšením. A není se čemu divit.
Matiné českých kvartetů (k 90. výročí narození Viktora Kalabise pod čestnou záštitou Zuzany Růžičkové). Karel Stamic: Smyčcový kvartet D dur, Bedřich Smetana: Smyčcový kvartet č. 2 d moll, Viktor Kalabis: Smyčcový kvartet č. 6 „Památce Bohuslava Martinů“, Leoš Janáček: Smyčcový kvartet č. 1 „Z podnětu Tolstého Kreutzerovy sonáty“. Graffovo kvarteto. 28. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.
Kvintet a nonety (koncert k 95. výročí vzniku samostatného československého státu). Zdeněk Fibich: Kvintet D dur op. 42, Alois Hába: Fantazie č. 1 op. 40 ve dvanáctitónovém systému, Jan Novák: Passer Catulli pro bas a noneto, Bohuslav Martinů: Nonet č. 2 H 374. Richard Novák – bas, Dechové kvinteto Phoenix, Pavel Wallinger – housle, Petr Pšenica – viola, Pavel Šabacký – violoncello, Miloslav Jelínek – kontrabas, Dana Drápelová – klavír. 28. 10. 2013, Besední dům, Brno, v rámci festivalu Moravský podzim.
Ondřej Pivoda
1. listopad 2013, 14:25