Velikonoční festival duchovní hudby začal v méně monumentálním prostoru, než bývalo zvykem, ale vynahradil to mimořádný hudební obsah. Ekumenická hudební slavnost v Červeném kostele se vydařila i interpretačně. Marko Ivanović nastudoval celý program velmi dobře a Komorní filharmonie Pardubice i sólisté podali odpovídající výkony. Dobrou práci odvedl i sbor Ars Brunensis.
Program sestával ze tří asi dvacetiminutových skladeb, pro něž se v běžném koncertním provozu těžko hledá uplatnění. Svými tématy zároveň vedly posluchače po cestě od velebení Boha přes prosbu o smilování až po pevnou víru v překonání smrti. Velikonoční tématika byla naplněna neotřelým a soudržným způsobem, který ze tří přímo nesouvisejících kompozic vytvořil třívětou vokální symfonii.
Úvodní Žalm 29 je dílem Pavla Haase (bratra mnohem slavnějšího Huga). Ačkoliv se jedná o text ze Starého zákona, kombinace varhan a zvonů v úvodu se obrací spíš ke křesťanské tradici, Haas navíc zhudebnil kralický překlad. Verš „Hlas Hospodinův rozkřesává plamen ohně“ do značné míry charakterizuje akustiku Červeného kostela. Není přehnaně zatížená dozvukem, ale působí dojmem přírodního zesilovače. Především bicí a dechové nástroje v něm znějí tak, že jsou až fyzicky cítit, ale bez agresivity. Je to jakási zvuková všudypřítomnost, z níž se poněkud ztrácejí smyčce. I přes mohutně znějící orchestr se prosazoval Ivan Kusnjer zapálenou a oduševnělou interpretací svého partu – byl to strhující úvod.
Možná i proto se mi pocitově trošku vytratil začátek Kantáty milosrdenství Benjamina Brittena. Jejímu provedení ale nemám co vytknout, spíš naopak. Zvuk orchestru výrazně proměnila hutně znějící harfa, byla výraznější než klavír. Další zvukovou proměnu přinesl Jiří Hájek, jehož baryton je oproti Ivanu Kusnjerovi užší a ostřejší. S tenoristou Alešem Brisceinem tvořili vyrovnanou a kvalitní pěveckou dvojici.
V závěrečné skladbě Franka Martina A život ji přemůže… se vrátil Ivan Kusnjer a k němu přibyla mezzosopranistka Jana Wallingerová. Oba zpívali výborně, Ivanu Kusnjerovi navíc bezvadně zněla francouzština. Martinova kompozice je tvořena dvěma meditativními plochami (Úpěnlivá prosba, Oběť), které obklopují energickou střední část (Souboj). V meditativních částech se ke zvonům, varhanám a harfě z předchozích skladeb přidal další charakteristický zvuk – hoboj d’amore. Každá z kompozic obsahovala svůj jednoznačný zvukově identifikační prvek, který utkvěl v paměti.
Vyrovnané hlasy renesance a dneška
Ansámbl Singer Pur zazpíval výborný program sestavený z meditativních textů vhodných či přímo určených pro postní dobu. Kombinace renesančních a soudobých zhudebnění byla dramaturgicky bezchybná a souzněla i s prostředím moderního kostela svatého Augustina na Kraví hoře.
Vokální polyfonie v malém ansámblu bez nástrojového doprovodu je jedna z nejchoulostivějších věcí, o jakou je možné se v hudbě pokoušet. Záleží na každém členovi souboru i na dokonalé souhře, žádná chyba se neztratí. Singer Pur jsou perfektní koncepčně – řekl bych bez metafory, že společně dýchají, a mají bezvadně vyřešený způsob tvorby tónu. Jednotlivé hlasy jsou charakteristické, ale používané sjednoceným stylem, který z nich dělá nádherně znějící těleso. Přitom se nedá říct, že by to byly hlasy nějak zvlášť objemné, ale mají pěknou barvu a nakládá se s nimi způsobem, který jim svědčí a upozorňuje na to nejlepší, co v nich je.
Vokální polyfonie se s renesancí spojuje mechanicky, možná i proto mě mírně překvapilo, že Singer Pur znějí mnohem lépe v soudobém repertoáru. Ten nebyl jen ojedinělým doplňkem, jak se to někdy stává. Byl zcela rovnocennou součástí programu z hlediska rozsahu a z hlediska provedení v něm bylo těžiště koncertu. Jistě je v tom i kus mého osobního zaujetí pro tvorbu Salvatora Sciarrina, ale jeho Responsorio delle tenebre a sei voci bylo v centru programu nejen díky pořadí. Perfektně provedená společná glissanda i sciarrinovská zvuková pestrost svědčila o technickém zvládnutí i výrazovém pochopení kompozice. Singer Pur si ale se svým repertoárem – ať už novým či starým – opravdu věděli rady. Toto hudební know-how je přesně ta věc, která mi u nás na koncertech všeho druhu často velmi bolestně chybí. Orlando di Lasso, Simon Bar Jona Madelka, Jacobus Handl Gallus, Wolfgang Rihm a Salvatore Sciarrino zněli v interpretačním uchopení, které je navzájem sbližovalo.
Jisté minus, které chybí Singer Pur k opravdové dokonalosti, je především jejich výslovnost. Alespoň u Augustina jim téměř nebylo rozumět, což je v komorním ansámblu zarážející. Občas se objevil i ojedinělý intonační výpadek, který sice spíš upozornil na celkově vynikající úroveň souboru, ale ani tak tam neměl co dělat. Jsou to detaily, které dělí výborný výkon od bezvadného. Singer Pur k němu ale neměli daleko a mrzela mě slabší návštěva, pro pondělní koncerty prý typická. Kde byla třeba pěvecká oddělení konzervatoře a JAMU?
Návraty domů a pohled z Itálie
Třetí den festivalu se posunul v čase od renesance k ranému baroku. V kostele sv. Janů, tedy u minoritů provedl soubor Societas Incognitorum žalmy a postní moteta pro Svatý týden. Název „Společnost neznámých“ je možné vztáhnout i na trojici autorů zastoupených v programu. Giovanni Battista Aloisi působil na Moravě a byl i představeným minoritů, jeho hudba se tedy vracela domů, s blízkou Vídní byl svázán život Giovanniho Valentiniho. Pozoruhodným doplněním trojice byl Salamone Rossi – autor působící v Mantově – a jeho převratný přístup k židovské liturgické hudbě. Už volbou autorů bylo naplněno téma festivalu, jímž je exodus a smíření, ale také idea svázání hudby s konkrétním prostorem.
Societas Incognitorum se pod vedením Eduarda Tomaštíka věnují objevování neznámých autorů spojených s Moravou systematicky. Jejich zaměření se tedy s dramaturgickým záměrem přirozeně střetlo. Jako první jsem na koncertě ocenil výkon continua v Kapsbergerově Toccatě, která následovala po prvním vokálním bloku. Jednalo se sice o „pouhý“ předěl v běhu vokálního koncertu, ale projev instrumentalistů byl kompaktní a vyrovnaný. To se o vokalistech dalo říci až od jejich druhého výstupu tvořeného trojicí skladeb Salamona Rossiho. První série složená z motet domácího Aloisiho utrpěla „prokletím první skladby“. Soubor se ještě trošku dostával do prostředí a hlasově vyrovnával, nezněl jednotně. Během další Toccaty se pěvci přesunuli od oltáře na kůr a nebyl to dobrý nápad, hlasy odtam zněly každý sám za sebe, soubor se akusticky rozpadal na jednotlivé segmenty. Výborně zněl velikonoční chorál Christus factus est pro nobis, během nějž se pěvci vrátili z kůru. Závěrečná trojice skladeb měla až rockovou gradaci a svižné Aloisiho Exaltabo Te Deus vytvořilo efektní závěr.
Foto Petr Francán
Podrobné programy jednotlivých koncertů
Pavel Haas: Žalm 29 op. 12 (pro baryton, ženský sbor a komorní orchestr s varhanami), Benjamin Britten: Cantata misericordium (Kantáta milosrdenství, pro tenor a baryton sólo, komorní sbor a orchestr) op. 69, Frank Martin: Et la vie l’emporta… (A život ji přemůže… pro alt a baryton sólo, komorní sbor a komorní orchestr, 1. Úpěnlivá prosba /Imploration/, 2. Souboj /Combat/, 3. Oběť /Offrande/). Hudební nastudování – Marko Ivanović, Ivan Kusnjer – baryton, David Postránecký – varhany, Aleš Briscein – tenor, Jiří Hájek – baryton, Jana Wallingerová – mezzosoprán. Ars Brunensis Chorus (sbormistr Dan Kalousek), Komorní filharmonie Pardubice. 24. 3. 2013, Českobratrský evangelický chrám Jana Amose Komenského (zvaný Červený), Velikonoční festival duchovní hudby, Brno.
Tenebrae (pašijová hudba 16. století a současnosti), Orlando di Lasso, Simon Bar Jona Madelka, Jacobus Handl Gallus, Wolfgang Rihm a Salvatore Sciarrino. Vokální ansámbl Singer Pur, 25. 3. 2013, kostel sv. Augustina, Velikonoční festival duchovní hudby, Brno.
Pořadí skladeb – Orlando di Lasso: In monte Oliveti, Wolfgang Rihm: Tristis est anima mea (Smutnáť jest duše má), Simon Bar Jona Madelka: Quomodo confitebor tibi domine (Jak se Ti vyznám, Pane), Jacobus Arcadelt: Lamentatio Jeremiae prophetae (Pláč proroka Jeremiáše), Salvatore Sciarrino: Responsorio delle tenebre a sei voci (Responsorium temných hodinek pro šest hlasů), Simon Bar Jona Madelka: De profundis clamavi ad te (Z hlubin volal jsem k tobě), Wolfgang Rihm: Ecce vidimus eum (Ejhle viděli jsme Ho), Jacobus Handl Gallus: Peccantem me quotidie (Protože denně hřeším), Wolfgang Rihm: Velum templi scissum est (Opona chrámová roztrhla se).
Žalmy a postní moteta pro Svatý týden. Giovanni Battista Aloisi, Salamone Rossi, Giovanni Valentini. Societas Incognitorum, umělecký vedoucí Eduard Tomaštík, vokální ansámbl: Yvetta Fendrichová, Kateřina Šujanová, Ondřej Múčka, Petr Julíček, Eduard Tomaštík, Martin Šujan, basso continuo: Jan Krejča a Katalin Ertsey theorby, Marek Kubát arciloutna, Marek Čermák varhanní pozitiv a cembalo, František Dvořák violon. 26. března 2013, kostel sv. Janů (u minoritů), Velikonoční festival duchovní hudby, Brno.
Pořadí skladeb – Giovanni Battista Aloisi: Obsecro Domine a 6, O Domine Iesu Christe a 2, Quid mihi est in caelo a 3, Johann Hieronymus Kapsberger: Toccata, Salamone Rossi: Kadiš a 5 Lamnacceach ́Al Hagitit a 5 Širhamma ́Alot, Ašreikolj ́Readonai a 6, Johann Hieronymus Kapsberger: Toccata, Giovanni Valentini: Peccantem me quotidie a 4 Deus, qui pro redemptionem mundi a 2 Salve tremendum a 3, Christus factus est pro nobis (chorál), Salamone Rossi: Šir Hamma ́ Alot L ́David a 6, Giovanni Valentini: O vos omnes a 5, Giovanni Battista Aloisi: Exaltabo Te Deus a 6.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..