Největší halu brněnského Výstaviště – pavilon P – včera zaplnila tisícovka diváků. Zdejší premiéra baletu West Side Story byla zcela vyprodána. Představení uvádí Národní divadlo Brno, autorem původního konceptu jakožto i původní režie a choreografie je Jerome Robbins, libreto sepsal Arthur Laurents, hudbu Leonard Bernstein a texty písní Stephen Sondheim. Brněnské baletní provedení světoznámého muzikálu režíroval Mário Radačovský, který vytvořil také choreografii nové inscenace. Scénu navrhl Marek Hollý, kostýmy Alexandra Grusková. O light design se postaral Tomáš Morávek, projekce řídili Jan Fuksa a Martin Svobodník.
Postavu Marii ztvárnila Taela Williams, Anitu Ivona Jeličová, Mariina nápadníka Tonyho Arthur Abram, vůdce Žraloků (Sharks) Bernarda Martin Svobodník a vůdce Tryskáčů (Jets) Ivan Popov. Tryskáče, Žraloky a jejich dívky zatančili sólisté a sbor Baletu NdB. Hudba zněla ze záznamu a konkrétně z nahrávky, kterou pořídil sám Leonard Bernstein roku 1985. Na nahrávce zpívala Kiri Te Kanawa a José Carreras po boku Tatiany Troyanos, Marilyn Horne, Kurta Ollmana a dalších.
Příběh muzikálu West Side Story nezastírá inspiraci v Shakespearově klasice Romeovi a Julii. Dva znepřátelené gangy bezdůvodně si lačnící po krku jako by vypadly z italské Verony 16. století. Nešťastné zamilované lidské duše dlící v nesprávný čas na špatném místě doufají v budoucí osud daleko od zbytečného chvástání a násilí – příběh starý jako umění samo. Sama West Side Story je zasazena do New Yorku 50. let minulého století. Tedy do časů, kdy země počala znovu žít svůj americký sen a kdy se opět stala lákadlem pro nesčetné množství přistěhovalců hledající v ní své místo. Amerika pro mnoho z nich představovala uskutečněné Eldorádo. Jak bezútěšné a daleké všemu vysněnému bohatství však bylo setkání se skrytou tváří Ameriky – pouličními gangy, rasismem a úplatnou policií. Kdo hodlal uspět v tomto nehostinném prostředí, musel vycenit zuby a třeba i kousnout.
I baletní inscenace Mária Radačovského je pojata jako zápas. Bojištěm představení, podobně jako ve filmu, se stává basketbalové hřiště. Počáteční floutkovské poměřování sil místních hejsků velmi brzy eskaluje v otevřené nepřátelství. Na tento boj v podlouhlé aréně pohlížejí diváci ze dvou protilehlých stran, čímž je dojem sportovního utkání ještě více umocněn. K tribunám vedly poutače rozdělující levou stranu (ze směru příchodu) na příznivce týmu Tryskáčů a pravou stranu na fanoušky Žraloků.
Již první okamžiky škádlení se obou gangů překypovaly mladickou energií, vitalitou a šviháctvím. Choreografie výtečně podtrhla nespoutanou živelnost amerických i portorikánských frajírků. Tanečníci do svých rolí vložili maximum a navzdory jistě vyčerpávajícím tanečním kreacím budili dojem světácké ležérnosti. Pozornost si zaslouží již úvodní tanec s děvčaty, ve kterém jsou tradiční taneční kroky a pohyby prokládány svůdnými a žádostivými gesty chlapců i dívek. Veškerá choreografie se snažila vyjadřovat emoce postav, ať už se jednalo o bojové scény znesvářených gangů, milostná vzplanutí hlavních protagonistů, křehký tanec mrtvého se svojí milou nebo intenzivní a vnitřně svírající scénu Marii s Anitou. Pohyb jakoby skutečně opisoval vnitřní pohnutky postav.
S povedenou režií a choreografií šla ruku v ruce i zdařilá výprava a světelné efekty. Přestože scéna po většinu času zůstává neměnnou, vystačí si s málem. Spoustu práce vykoná například jen využitím pojízdného drátěného plotu, který drží Tryskáče i Žraloky od sebe. Povedené bylo také nasvícení a promítání. Tanečníci jsou po obou stranách odděleni průsvitným plátnem, na kterém projekce vytváří zdařilé zdání drátěného plotu. Oko diváka potěší i vtipné maličkosti, jakou je například postava opakovaně vystrkující hlavu z pojízdné bedny vždy s jinou totožností – jednou jako soudce, následně jako doktor nebo policista. Jedinou nevýhodou scénického řešení byly občasné projekce textu, který byl promítán na levou i pravou stranu plátna, a tudíž diváci v předních řadách (obzvláště seděli-li na krajních místech) byli značně znevýhodněni. Promítaného textu nebylo příliš, což do jisté míry také zamrzí – neškodilo by texty písní nebo občasné rozmluvy uvádět podobně jako v operních představeních otitulkované.
Velkou devizou představení představovala přirozenost. Zásluhu na tom má nepochybně i fakt, že ani muži, ani ženy povětšinou netančí v baletních piškotech; dámy obuly střevíce pro latinské tance, zatímco pánové si vystačili s tradičními teniskami. Přestože tímto krokem představení osciluje někde mezi skutečným baletem a taneční show, jedná se bezesporu o uvážené řešení. Těžko bychom od členů gangů a jejich dívek čekali tradiční balet. Ale i ten tu byl ponořený do přirozeností. Podobně světsky a dobově byly koncipovány i kostýmy – muži oblékli rifle, trička, košile, tu a tam se objevila i džínová bunda nebo sako, ženy se naopak pochlubily pestrobarevnými šaty, lesknoucími se flitry a svůdnými sukněmi. Kontrastně pak působily postavy Marie i Tonyho. Obzvláště postava Marie představovala křehkost samu, ať už se jednalo o jemné květované šaty nebo noční košilku. Tony většinu času strávil ve světlém saku s tmavou kravatou.
Jedinou pihou na kráse večera bylo zapojení vozu společnosti Renocar, který je partnerem inscenace. Jinak se tento kratičký a skutečně samoúčelný vstup jen těžko dá vysvětlit. Jsem si vědom ohromné finanční nákladnosti celého projektu, a ani zdaleka netvrdím, že sponzorství a reklama jsou jakýmkoliv způsobem v nepořádku. Mnoho projektů může být uskutečněno pouze díky velkým finančním příspěvkům prosperujících velkých společností. Moderní automobil MINI však do inscenace vůbec nezapadl. Lepším (ačkoliv jistě nákladnějším) řešením by bylo pro inscenaci zapůjčit původní stařičký Mini Cooper a nové automobily ponechat jako lákadlo v hale. Trochu paradoxně pak nabourává autenticitu i výborná nahrávka Lenoarda Bernsteina. Novozélanďanka Kiri Te Kanawa jen stěží vyvolává dojem křehké Portoričanky a ani Španěl José Carreras není typický americký Tryskáč. Vzhledem ke kvalitě nahrávky a faktické absenci jiné použitelné se však jedná o malichernou výtku.
Národnímu divadlu Brno se experiment s baletním provedením muzikálového West Side Story skutečně podařil. Velkou zásluhu na úspěchu mají v tomto případě téměř všechny zastoupené složky – povedená režie, nápaditá, a přitom přirozená choreografie, vhodně využitá scéna, výtečné kostýmy a bezpochyby také vhodné nazvučení. Podobné pokusy nezřídka selhávají na technickém provedení, což ale nebyl tento případ. Výtky se týkají maličkostí. Bylo by velkou chybou nechat si ujít toto pozoruhodné představení.
Libreto: Arthur Laurents, hudba: Leonard Bernstein, texty písní: Stephen Sondheim, choreografie: Mário Radačovský, režie: Mário Radačovský, scéna: Marek Hollý, kostýmy: Alexandra Grusková, videoprojekce: Martin Svobodník, Jan Fuksa, světelný design: Tomáš Morávek, hudební spolupráce: Petr Duchalík, asistent choreografie: Jana Přibylová, Ivan Příkaský.
helena svobodová
2. prosince 2017, 19:00Simona Škarabelová
30. listopadu 2017, 14:51Dita Bartůšková
26. listopadu 2017, 21:55