První tři říjnové dny roku 2004 byla slavnostními premiérami světoznámého muzikálu Hair otevřena nejmodernější divadelní budova ve střední Evropě. Městské divadlo Brno právě před deseti lety vítalo první návštěvníky nyní jubilující Hudební scény. O cestě na výsluní i nelehkém zrodu divadla a tehdejších problémech jsme mluvili s ředitelem Městského divadla Brno Stanislavem Mošou.
Pojďme nejdříve do pomyslného prenatálního období Hudební scény. Proč jste vůbec chtěli ke stávajícímu divadlu přistavit ještě jedno dvojnásobně větší?
Nejdříve jsme neustále museli snižovat počet premiér, protože jsme neměli, kdy odehrát reprízy. I když jsme celkový počet titulů snížili na pět novinek za sezonu, na některá představení diváci díky nedostatečné kapacitě činoherního sálu čekali až dva roky. Abychom uspokojili ten rostoucí hlad po soudobém hudebním divadle, musel vzniknout specifický a specializovaný dům. Hodně jsme o tom mluvili se Zdeňkem Mertou už od roku 1997, kdy se v našem hledišti už nedalo hnout.
Málo se ví, že jste nemuseli hned stavět a jednou z možností byla rekonstrukce stávajících prostor v Brně. Proč jste nakonec tedy tento specializovaný dům neotevřeli na Výstavišti, nebo v tehdy uzavřené Redutě? Vedení města vám prý dokonce nabízelo uměleckou kuratelu na Janáčkovou operou…
Na výstavišti to nešlo. Tamní divadlo je moc malé, byl by tam krásný kabaret jako třeba pařížský Moulin Rouge. S Redutou jsme to mysleli vážně, byla tehdy už sedm let zavřená. Ale posléze památkáři zamítli kvůli památkové ochraně proměnit zcela vnitřní dispozice. Do Janáčkova divadla jsme zase nechtěli kvůli možným střetům s kolegy z Národního divadla, kteří zde provozují operu. A taky musím říci, že tato budova byla i pro naše plány příliš naddimenzovaná. Janáčkovo divadlo je strašidelně energeticky náročné, zdejší největší tuzemské jeviště by – co do výpravy i počtu lidí – naše produkce neskutečně prodražovalo.
Takže jste se vrhli do dvorního traktu, kde byly garáže, zahrádky a velká výměníková stanice čekající na rekonstrukci a postavili jste si divadlo ve dvoře, jak se s lehkou ironií při otevření říkalo. Nová divadla se skutečně většinou staví na odiv na veřejné bulváry a vy jste jej vlastně skryli do dvorany. Proč?
My chtěli stavět tzv. na zelené louce nejen proto, že to bylo velmi výhodné pro logistické spojení s provozem naší přiléhající činoherní scény. Už v šedesátých letech se rodily nápady, že by se právě tento dvůr mezi ulicemi Lidická a třída Kapitána Jaroše přestavěl na amfiteátr, kde by se uváděla letní představení. Navíc právě v oné dvoraně vznikla unikátní a hojně vyhledávaná klidová zóna, přes níž třeba vede i turistická trasa k vile Tugendhat. A dnes se tady dá posedět pod rozrostlými keři vína v místech, kde sedávali již Skácel s Mikuláškem. A ještě něco: ve světě se staví divadla také v zastavěných traktech. Podobně třeba funguje známý Theater an der Wien.
Ostatně velký amfiteátrem či arénou Hudební scéna vlastně i je. Velkoryse navržené divadlo mělo mít, jak si vzpomínám, v původních plánech i odklápěcí střechu, aby se na jaře a v létě hrálo pod hvězdami. Proč z toho sešlo?
Bylo to tehdy neskutečně drahé. V rozpočtu se nenašlo dvanáct milionů na tuto technickou finesu, která by umožnila při příznivém počasí střechu prostě odklopit.
Divadlo jste otevřeli, ale škarohlídové a oponenti o vás později mluvili jako o likvidátoru brněnské operety. To když jste po otevření Hudební scény převedl zpěvoherní soubor pod křídla Městského divadla a získal tak zhruba stovku pracovních úvazků. Jak je to s počtem lidí v jubilujícím kolosu dnes?
Jako činoherní divadlo jsme měli 160 zaměstnanců. Já ale neměl nikdy žádná směrná limitní čísla, kolik lidí má mít nově zřizovaný muzikálový soubor, o kolik musím tedy stávající číslo navýšit. Je dlužno připomenout, že Národní divadlo Brno chtělo soubor zpěvohry prostě rozpustit. Já si říkal, že je škoda zničit hlavně ten bezvadně sehraný a fungující orchestr, který nám chyběl. Dnes jako třísouborové divadlo máme 360 zaměstnanců (měli jsme jich i 420). Po otevření Hudební scény jsme tady uvedli tradiční a divácky ověřené operety jako Veselá vdova, Netopýr či Orfeus v podsvětí. Nebo i My Fair lady a Hallo, Dolly což jsou vlastně také ještě produkty operetního žánru. Moje zkušenost je ta, že moje a zejména mladší generace po klasickéoperetě už netouží.
A ještě důležitá douška: díky poloze nové Hudební scény jsme některá pracoviště vůbec nerozšiřovali, protože jsme byli schopni zabezpečit jejich fungování z jedné kanceláře. Jsme zase u logistických výhod obou budov přiléhajících k sobě.
Deset let je zhruba osmina lidského života, co znamená taková doba pro divadlo?
Já se nechci ohlížet zpět, protože divadlo žije budoucností! My už nyní měli dramaturgickou radu ohledně repertoáru na rok 2016/2017. O naše produkce je zájem, ale třeba po nás přijde generace, která řekne, že Hudební scéna je zcela nevhodná pro jejich zamýšlené divadelní gesto a budou přemýšlet o proměně její architektury. Pětadvacet let je v lidském životě jedna generace a zhruba za stejnou dobu se proměňuje radikálně názor tvůrců na divadlo a jeho potřeby. Tím proboha neříkám, že by se hudební scéna měla za patnáct let bourat! (smích). Příští divadelníky budou třeba lákat tovární haly, vagóny, nejrůznější exteriéry nebo třeba divadla postavená speciálně pro jediný projekt.
Hlavní jeviště Hudební scény může vyjet až do výše 2,63 metru…Připomeňme další špičkové technologie či parametry jubilující scény, která patřila při otevření k nejmodernějším ve středoevropském prostoru…
Jde dále třeba o deset postranních vozů o celkové šířce deset metrů. Jsou specifické právě svojí mnohostí. Technologie jeviště nabízí tři samonosná patra, dále dvě boční scény i jednu zadní scénu pro kulisy. Tvůrci u nás mají prostě obrovský komfort právě přes technické možnosti – nejen se zvučením a svícením – a jejich práce může mít zas a zas jinou podobou. Chybí nám možná jenom ta točna.
Bavíme se o zrodu Hudební scény tedy o časech, kdy vám někteří lidé neustále oponovali, že podobný druh hudebního divadla si má na sebe vydělat sám. Jak se na tyto hlasy díváte po letech?
Čas prokázal, že to byly nesmysly a řada z těch lidí se mi omluvila. V minulosti jsem proti těmto hlasům psal mnoho článků, v nichž jsem mj. vysvětloval, že město velikosti Brna prostě soukromou komerční scénu provozovat nemůže, že se tady podobné podnikání prostě neuživí. V publikaci vydávané k narozeninám scény vyjde i několik mých hádanic s těmito názory. Navíc zdůrazňuji, že naše scéna se silně profiluje jako odbytiště soudobé tvorby a novinek. My skutečně nejsme v tomto pohledu divadlem komerčním. A já vždy tvrdil, že subvencováno má být zejména divadlo živé a současné, produkující tituly třeba psané přímo pro nás. A to bylo zpočátku takyobrovské riziko.
Jaký je tedy váš recept na umělecky i obchodně úspěšné divadlo?
Budete se možná divit, ale je to Janáčkova akademie múzických umění v Brně. Bez této školy a pravidelného přísunu jejích skvělých absolventů muzikálového herectví i jiných oborů by nám opravdu brzy došel dech. Mluvím o systému uměleckého školství a práci se špičkovými absolventy, kteří jsou silné osobnosti a jsou tak vycepovaní, že lehce obstojí v konkurenci s mladými lidmi, které jsem viděl na konkurzech v Západní Evropě, USA a tamních centrech muzikálu jako je třeba Londýn nebo New York.
Nedávno bylo otevřeno nové divadlo v Plzni. Zdejší primátor a posléze média unisono pyšně zdůrazňovala, že jde o vůbec první nové polistopadové divadlo v zemi. V Brně vedle Hudební scény Městského divadla Brno bylo předloni otevřeno Divadlo na Orlí jako laboratoř jmenované akademie, dále namátkou v inkriminované době vzniklo pražské divadlo Globe, Spirála, ostravské Divadlo loutek a jiná další. Vy jste v Plzni byl, jak jste to reflektoval?
Já to přijal bohorovně. Stál jsem vedle paní Havlové a ministra kultury, když se mi bývalý plzeňský ředitel Jan Burian omlouval za pošetilost, kdy pan primátor chtěl být pyšnější, než bylo třeba.
Velké slavné muzikály typu Hair, Jesus Christ Superstar, Bídníci, Evita, Kočky, Chicago a mnohé další hity už jste odehráli. Za tu dekádu jste se stali respektovaným centrem hudebního divadla v zemi. Divadlo ale svoji existenci potvrzuje zejména setrvale kvalitní produkcí tedy obsahem. Jak se v tomto ohledu díváte do budoucna?
Když jsme divadlo dostavěli, byl jsem klidný v ohledu, co budeme hrát pouze na pět dalších let. Že v této době bude dostatečný přísun nových kvalitních kusů a že se nám podaří dostávat pravidelně i ty velké zavedené tituly ze světa. Co budeme hrát potom? Z této obavy mne vytrhnul obrovský rozvoj hudebního divadla. Každý týden tady mám skupinku lidí z Česka i zahraničí, kteří mi nabízejí scénář i s hudbou či hudebními piloty. Takže můj strach pominul. Paradoxně jsem se nikdy nebál o diváka, který si k tomuto typu divadla cestu našel a zůstává mu věrný. Snad to nebude znít pyšně, ale my od začátku neměli pocit konkurence v této zemi. Ta pro nás byla v Londýně, Berlíně či Moskvě. Skutečně to neříkám jako zadostiučinění, že stavba Hudební scény – jak ukázala celá dekáda jejího provozu – byla správným krokem. Říkám to zejména s vědomím, že pokud si osvojíte jakoukoliv schopnost, musíte ji prokazovat skutečně každý den.
Statistické údaje za připomínanou dekádu budí respekt: 48 titulů, kolem 1850 představení a 1,2 milionu diváků. To jsou úctyhodná čísla vypovídající o domu, který při svém vzniku budil i odmítavé emoce kritiků, jenž vedení vyčítali, že podobné divadlo je moc drahé a mělo by stát na čistě soukromě komerční platformě čili si na sebe vydělat samo. Čas oponou trhnul. Nyní tady ve třetím nejnavštěvovanějším divadle v zemi stojí hojně navštěvovaný dům dekorovaný prvním místem jako nejlepší stavba Jihomoravského kraje či držitel titulu Stavba roku 2004. Vedle múz zde zájemce najde klidnou oázu malebné dvorany, chvíle pro relaxaci nabízí i zdejší restaurace.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..