V kontextu přehlídky JazzFestBrno máme pianistu Sullivana Fortnera zafixovaného především z roku 2022, kdy naprosto kongeniálně doprovázel americkou zpěvačku Cécile McLorin Salvant. Už tehdy byla jeho hra natolik skvělá, že bylo jen otázkou času, kdy jej festival také pozve k vystoupení, v němž bude hrát hlavní roli.
Na scéně orchestrálního jazzu je jen málo tak široce respektovaných osobností jako je americká dirigentka a skladatelka Maria Schneider. Doslova na ni přísahají vlastně všichni, pro které forma velkého orchestru neskončila smrtí Gila Evanse.
Občas se stává, že nějaký virtuos v mladém věku vyletí nad obzor, zazáří, a vytratí se. Italský kytarista Matteo Mancuso, pohybující se v oblasti fúze jazzu, rocku a funku, je sice pořád ještě relativně mladík, ale na scéně se už pohybuje přece jen příliš dlouho na to, aby se ukázalo, že naděje v něj vkládané byl pouhý omyl.
Asi by stačilo říct, že je držitelkou pěti cen Grammy v oboru jazzového zpěvu, a nebylo by třeba nic dodávat. Tolika poctami certifikované hrdlo jaksi hovoří samo za sebe. A nejen hovoří, hlavně brilantně zpívá.
Hudba byl pro Dianne Reeves osud daný do kolébky, narodila se do rodiny, kde byl muzikant, kam oko dohlédlo – otec zpěvák, matka trumpetistka, strýcem byl Chares Burrell, kontrabasista nejen jazzový, ale proslulý i tím, že jako vůbec první Afroameričan byl členem významné americké filharmonie (konkrétně denverské). A aby toho nebylo málo, bratrancem byl slavný klávesista a zpěvák George Duke. Ten také produkoval zpěvaččino první album po podepsání smlouvy s významnou firmou Blue Note, za které byla poprvé nominována na Grammy a vystřelilo ji dokonce na první místo jazzového žebříčku. Hudebně se pohybovalo mezi moderním jazzem, R&B, soulem a fusion, to nejen díky producentovi, ale i muzikantům, které na nahrávání sezval, mezi nimiž byly takové hvězdy jako Herbie Hancock, Tony Williams nebo Stanley Clarke.
V té době už měla Dianne Reeves za sebou řadu zkušeností. Zpívat a hrát na klavír začala v patnácti letech, v roce 1971, byla členkou středoškolské kapely, ze které si ji „k sobě“ vytáhl trumpetista Clark Terry. Po vystudování klasického zpěvu na coloradské universitě se přestěhovala do jednoho z hlavních měst showbusinessu Los Angeles, kde pracovala v klubech mj. se saxofonistou Stanleym Turrentinem nebo pianistou Billym Childsem. Ještě před podpisem smlouvy s Blue Note vydala u malých labelů tři alba coby jakousi předehru k velké kariéře.
Jedna z nejkultovnějších osobností současné jazzové scény, zosobňující její proměnlivost a provázanost s dalšími žánry, dokazující, že jestli něco aktuální jazz není, tak nevzrušivý zvukový doprovod ke kafíčku tet posedávajících na lázeňských kolonádách.
Přestože se narodil ve Švýcarsku, což, pravda, zrovna není jazzová velmoc, nepočítáme-li samozřejmě festival v Montreux, měl pro hudbu dobré rodinné zázemí. To když mu doma dovolili tlouct do první dětské bicí soupravičky už ve dvou letech, a sotva se stačil muzikantsky rozkoukat, už seděl na bubenické stoličce v kapele svého otce, profesionálního baskytaristy. V osmnácti získal první profesionální angažmá v kapele jamajského jazzového pianisty Montyho Alexandera, se kterým absolvoval evropské turné po významných festivalech a dokonce se mu podařilo jednorázově doprovázet takové hvězdy jako byli Dizzy Gillespie nebo Nina Simone.
