Včera začala Expozice nové hudby: festival, který otázky víc klade, než aby na ně odpovídal. Po loňském zkoumání hranic koncertního prostoru je letos překročil a vydal se na procházku městem.
Nevím, jak si posluchači představují hudební festival, a nemám žádné výzkumy, kterými bych mohl svůj vlastní dojem o jejich představách podložit. Odvíjí se jen od toho, jak vypadají festivaly, které jsou v kurzu: ať už Rock for People nebo Pražské jaro. Je to prostě hodně hudby zkoncentrované do krátkého časového úseku, osami veškerého dění je účast hvězdných hudebníků. K tomu se z festivalů, které pořádá Filharmonie Brno, asi nejvíce blíží Moravský podzim, při vyšším rozpočtu by se to nejspíš částečně týkalo i Velikonočního festivalu duchovní hudby. Expoziční dramaturg Viktor Pantůček rád mluví o „nabízení“, letos konkrétně „vizí a pravd zhmotněných do zvukových struktur“. Zdá se mi ale, že se to možná hodí víc k tradičním festivalům a koncertům, kde posluchač přichází k hotovému. Expozice víc vybízí než nabízí. Vybízí posluchače, aby si zvukové struktury, vize a pravdy našel sám. A kladl si otázky:
- Je možné, aby bylo uprostřed městského ruchu slyšet ticho?
- Je reproduktor popravený guillotinou vážný koncept, nebo jenom efektní vtip?
- Stane se z ulice koncertní sál, když se posadíte a začnete ji soustředěně poslouchat?
- Má vůbec smysl zahajovat procházení zvuky města koncertem v Besedním domě?
- Dá se efektivně propojit kamenná instituce s kulturou „do it yourself“?
- Výčet jistě není konečný a každý si ho může upravit podle svého, ale přidám ještě jednu otázku, která je pro mě zásadní: Není celá ta otevřenost, procházení hudbou, posluchačská svoboda a nekonečný počet možností jenom intelektuálský humbuk, zajímavý pro úzký a ve výsledku uzavřený okruh účastníků?
Na festivalech nové, experimentální či jakkoliv jinak nezvyklé hudby dochází k jednomu pozoruhodnému jevu. Posluchači jsou často zároveň účinkujícími, organizátory, pořadateli, produkčními. Sami si festival vymyslí, naplánují, zorganizují, uskuteční, poslechnou a nakonec i zrecenzují (vždy se najde nějaké médium, které na takový lapsus přistoupí – bez ohledu na to, zda je veřejnoprávní, nebo soukromé). Nakonec i mně se letos stalo, že budu zaskakovat za DJ v offprogramu. Nechám si tedy protentokrát hodnotící soudy a zůstanu jen u otázek nahozených výše. Zkuste si na ně odpovědět, ať už se s Expozicí na procházku vydáte, či ne. Když jsem do bulletinu festivalu JazzFestBrno přispíval krátkým textem o koncertních prostorách v Brně, zakončil jsem jej banálně: v koncertním prostoru jsme pořád – vznikne všude, kde se ozve nějaký zvuk. Z tohoto hlediska se mi téma letošní Expozice líbí: zkuste si prozkoumat sami, jestli je to pravda.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..