Jezuité, zbožný zpěv a vzdělanost

Zbožný zpěv byl dříve chápán jako vhodné zaměstnání duše při bohoslužbě, podobně jako se obvykle doporučoval růženec nebo modlitby k jednotlivým částem mše. V gymnaziálním prostředí se takto rozvinul zvyk zpívat při každodenní ranní mši jednu delší latinskou píseň, jejíž text si studenti zároveň osvojili. Tento peleton písní na čele se sekvencí Stabat Mater dolorosa se tímto způsobem dostal do obecného intelektuálního povědomí. Mizet z něj začal vlastně až ve 20. století.

Mezi koncem 16. a 18. století bylo možné získat středoškolské vzdělání v Brně výhradně u zdejších jezuitů. Jejich kolej s kostelem Nanebevzetí Panny Marie na místě středověkého kláštera a kostela herburek v průběhu 17. a 18. století pokrývala stále větší prostor vnitřního města. Mnoho původně měšťanských domů v okolí bylo vykoupeno nebo darováno, a tak vzniklo jakési město ve městě, velký zastavěný prostor, ohromující ještě na fotografiích z dob asanace městského centra (o rozsahu areálu koleje svědčí i reliéf Brna k roku 1645 na Moravském náměstí).

Fyzická velikost koleje je jakousi hmotnou paralelou jejímu duchovnímu významu. Nejen v dějinách Brna rezonuje jméno jejího rektora v době Třicetileté války P. Martina Středy a podíl jezuitského studentského oddílu na obraně Brna před Švédy. Všichni tito starší studenti jsou jmenovitě doloženi, osudy řady z nich by pak vydaly na samostatný román, nebo alespoň esej. Jenže i rozsah dochovaných písemností, týkajících se brněnské koleje, je tak velký, že jde o téma téměř nezpracovatelné (pokud ano, pak snad jen v případě dobře fungujícího mezioborového týmu v přinejmenším pětiletém horizontu). Podstatně méně okázalé a přitom fascinující jsou dva objemné papírové kodexy foliového formátu. Do nich se ke každému roku zapisovali studenti jezuitského gymnázia, starší matrika eviduje studenty od roku 1630, mladší od roku 1736. Už při letmém nahlédnutí do těchto soupisů je zřejmé, že gymnázium bylo sice početnou (v době kolem roku 1700 zde nacházíme kolem čtyř set studentů), ale přesto stále výběrovou, elitní vzdělávací institucí, jejíž horizont překračoval i hranice tehdejšího brněnského kraje (nejbližší konkurenční školou bylo zřejmě piaristické gymnázium v Mikulově).

Díky dnes už poměrně rozsáhlému výzkumu jsou dobře popsány obecné principy fungování řádu, problematika jeho pastorační i školské činnosti, nebo konečně též každodenní život učitele a žáka (parafrázuji zde takto velmi zajímavou knihu Kateřiny Valentové Bobkové na dané téma). Hudba v různých podobách je s existencí řádu neoddělitelně spjata, ale právě určitá samozřejmost tohoto svazku je příčinou toho, že o konkrétním hudebním dění v určité koleji prameny příliš neinformují.

Unikátně dochovaná drobná knížka, vydaná roku 1741 v Brně, je vítaným prostředníkem k poznání jedné z dobově samozřejmých, dnes už však obtížně srozumitelných situací. K běžnému provozu středních škol patřila ještě v 19. století běžně každodenní krátká mše (čtená, missa lecta), která předcházela výuce (jako bývalý student církevního gymnázia jsem měl možnost podobnou situaci zažívat téměř osm let, nicméně už v poreformní podobě mešní liturgie, která byla prostě jen kratší než běžná sváteční mše). Tyto takzvané tiché mše, při nichž předepsané liturgické texty kněz četl / odříkával poměrně rychle s případnými odpověďmi přisluhujících (ministrantů), byly poměrně krátké. Nejspíše nebyly o mnoho delší než čtvrt hodiny. Ve studentském prostředí lze proto předpokládat průběžný zpěv latinských písní; ve farnostech se takto uplatňovaly mešní písně v mateřských jazycích. V elitních (rozuměj zároveň bohatých) církevních institucích se takto mohla uplatnit i čistě instrumentální ansámblová hra, doložená například při tichých mších u premonstrátů na Hradisku u Olomouce.

Ani v gymnaziálním prostředí nebyl repertoár latinských písní neměnný. V průběhu 17. a 18. století se však ustálil poměrně daný okruh latinských písňových textů, tehdy zvaných obvykle zpěvy ke mši (hymny sub sacro), obecně hymnodiae. Za pozornost především stojí výběr a řazení textů vzhledem k liturgické charakteristice jednotlivých dnů týdne, neděli jakožto den první a sváteční v to nepočítaje. V 17. století se takovéto soubory písní vyskytovaly především v příručkách studentských bratrstev, družin. S vědomím určité nadsázky lze členy těchto bratrstev přirovnat k „ironsides“, jakémusi tvrdému nebo spíše poslušnému, disciplinovanému jádru studentů, kteří jsou nejdůslednější v dodržování pravidel duchovního i školního života. Na příkladu zmíněných latinských písní lze družiny chápat také jako určité experimentální prostředí. Ověřené postupy se posléze uplatní v širším měřítku celého gymnázia. Hymnodiae se totiž následně staly pevnou součástí každodenních mší v rámci gymnaziální výuky. Jako součást modlitebních příruček pro gymnaziální studenty (obvykle pod titulem Hymni et preces) se tento repertoár objevuje ještě v tiscích v 19. století. Lze tedy uvažovat o procesu dlouhého trvání, přičemž tento repertoár měl jistě zásadní postavení ve smyslu propedeutickém a kanonickém: především si vzhledem ke každotýdennímu užití studenti tyto texty osvojili a právě proto se staly součástí obecného intelektuálního povědomí. Tento poslední aspekt potvrzuje v 18.–19. století časté zhudebňování textů (zejména Omni die dic Mariae či O Deus, ego amo te) pro užití ve mši. Ve zmíněné perspektivě dlouhého trvání si svou platnost udržují především samotné texty, zatímco nápěvy podléhají stylovým proměnám v rozmezí 17. až 19. století.

Rozdělení písní na jednotlivé dny týdne dodržuje jejich tradiční motivy. Poslední večeři Páně o Zeleném čtvrtku připomínal kult Božího těla. Proto se právě ve čtvrtek užívalo textů, které sv. Tomáš Akvinský vytvořil pro svátek Božího těla, sekvence Lauda Sion Salvatorem, hymnu Adoro Te devote nebo O Salutaris hostia. Hymnus z cyklu Salve Mundi salutare od Bernarda z Clairvaux Ave Jesu summe bonus připomínal Kristovu oběť o Velkém pátku. S mariánskou úctou byla spjata především středověká sekvence Omni die dic Mariae, tradičně připisovaná polskému králi svatému Kazimírovi. O této tradiční, legendistické atribuci se u nás poprvé zmiňuje Jiří Hlohovský ve svém kancionále Písně Katolické (Olomouc 1622, zde se píseň objevuje ve čtyřhlasé úpravě s incipitem Každého dne jestiť hodné). V podobě písně (s relativně proměnlivým nápěvem) si Omni die získalo velkou popularitu, pravděpodobně i díky jejímu cílevědomému rozšiřování především členy Tovaryšstva a jejich sympatizanty. Přímo k jezuitům odkazují dvě různé písně s totožným incipitem O Deus, ego amo te, připisované sv. Ignáci a sv. Františku Xaverskému (affectus sancti Ignatii, affesctus sancti Francisci).

Důležitým dokladem využití latinských písní představuje zmíněný tisk a mladší rukopisné zpěvníky reflektující situaci přímo v Brně 18. století. Unikátně dochovaný brněnský tisk HYMNODIAE A SCHOLASTICA JUVENTUTE In Gymnasio BRUNENSI SOCIETATIS JESU Cantari solitae; Conformitatis, & Commodioris usus gratia collectae, atque Cum nonnullis Pietatis Exercitiis typis mandatae z roku 1741 představuje první příklad později velmi běžné latinské modlitební příručky pro studenty gymnázií (bez jednoznačně vyjádřené vazby na studentská bratrstva). Repertoár je velmi podobný starším pramenům s výjimkou pátku, kdy se podle brněnského tisku zpívá píseň připisovaná sv. Ignáci (O! Deus! ego amo te! Nam prior tu amasti me...) nebo sv. Františkovi (O Deus! ego amo te! Nec amo te, ut salves me).

Zatímco dosud uvedené prameny obsahují pouze texty písní, v Moravské zemské knihovně v Brně se dochovaly tři rukopisné notované sborníky z původní knihovny německého státního gymnázia v Brně. Vzhledem k tomu, že právě tato školní instituce získala část knihovny původního jezuitského gymnázia (a mimo jiné se také gymnazijní matriky dochovaly ve fondu německého gymnázia, dnes v Archivu města Brna), lze předpokládat jejich jezuitský původ. Rukopisy vznikly nejdříve kolem poloviny 18. století a byly psány vesměs stejnou rukou. Mají stejný repertoár a sloužily jako hlasové knihy jednotlivým interpretům – diskantistům, altistům a varhaníkovi. Drobné odlišnosti mezi jednotlivými exempláři jsou dány právě jejich funkcí. Repertoár je rozsáhlejší a zahrnuje více různých příležitostí včetně písní ke slavnostním mším, v rámci písní pro všední bohoslužby se zde vyskytuje téměř shodný repertoár jako u dosud uvedených příruček.

Zdroje:

Vladimír Maňas: Feriální mše na brněnském jezuitském gymnáziu a latinský písňový repertoár v 17. a 18. století. In Jordánková, Hana; Maňas, Vladimír. Jezuité a Brno. Sociální a kulturní interakce koleje a města (1578-1773). Brno 2013, s. 199–210.
Jiří Sehnal: Hudba v premonstrátském klášteře Hradisko u Olomouce v letech 1693–1739. Časopis Moravského musea 76, 1991, s. 185–225
Kateřina Bobková-Valentová: Každodenní život učitele a žáka jezuitského gymnázia. Praha 2006