Když 18. srpna 1765 zemřel císař říše římské národa německého, zakladatel habsbursko-lotrinské dynastie a manžel Marie Terezie, František I. Štěpán, následovaly ve Vídni třídenní smuteční obřady. Státní smutek se měl řídit podle vzoru opatření, přijatých po skonu císaře Karla VI. v roce 1740. Kromě povinných zádušních bohoslužeb v celé zemi se jako obvykle také zakazovaly všechny zábavy, hry a hudební produkce, a to na tři měsíce.
Prvorozený syn Františka I. Štěpána a Marie Terezie (odkazuji zde na návštěvu panovnického páru v Brně roku 1748) se hned 18. srpna stal císařem jako Josef II. a od té doby působil také jako matčin spoluvladař. Během září roku 1765 byl v jednotlivých dědičných zemích zveřejněn výnos o státním smutku. Prvního prosince téhož roku pak Josef II. vydal dekret, jímž znovu povoloval veškeré zábavné produkce, a to počínaje 1. lednem následujícího roku 1766. Panovník, později proslulý obrovským množstvím reforem, už v tomto dekretu prozrazuje svůj budoucí zájem o regulaci a usměrnění všeho možného. V tomto konkrétním případě se však dosud nepodařilo vypátrat zdroje jeho inspirace. Josef II. totiž ke zmíněnému prosincovému dekretu připojil dvě pozoruhodné otázky pro jednotlivé zemské a potažmo i krajské úřady. Zaprvé, zda by si hudebníci neměli povinně zajistit jiný způsob obživy než právě hudbu. Za druhé, zda by neměla být zrušena bratrstva hudebníků, podobná tomu, které existuje ve Vídni se zasvěcením sv. Mikuláši. První otázka snad souvisí především se snahami o postupné ekonomické reformy státu, hudba (především ta světská) byla vnímána jako něco, co obyvatelstvo zdržuje od práce. Bratrstva, spojující náboženskou a profesní sféru, obvykle vlastnila určitý (provozní) kapitál, tedy lidově seděla na penězích. Bratrstva hudebníků se v českých zemích však příliš nevyskytovala, o necelých dvacet let později proto Josef II. vzal tuto otázku „z gruntu“ a přistoupil k plošnému zrušení náboženských a literátských bratrstev v celé monarchii. Takto získané prostředky pak zjednodušeně řečeno sloužily k financování školských a náboženských reforem..
Nejčastější odpověď zemských úředníků na první ze dvou výše zmíněných otázek Josefa II. zněla, že v příslušném kraji působí jen profesionální hudebníci, sloužící především církvi. Na ně se tedy přirozeně nevztahuje ani Josefův návrh, aby si hudebníci případně našli jinou obživu. Podle úředníků by však překážky měly být kladeny takovým hudebníkům (šumařům), kteří se znalostí jednoho či dvou tanců vyhrávají za peníze po šencích a hospodách, což slouží neřestem, nese s sebou zahálku a vede tak k hříšnému životu. Proto by se mělo dbát na to, aby mladí lidé byli vedeni k jinému než k tomuto způsobu obživy.
Největší pozornost věnují téměř všechny zprávy těm osobám, pro něž hudba představuje jediný způsob obživy. Zdá se, že právě zde vede hranice nečestnosti, infámie, která na těchto lidech ulpívala. Totéž se přitom nevztahovalo na výše uvedené profesionály nebo řemeslníky, kteří si muzicírováním ve sváteční dny pouze přivydělávali. Ona nečestnost určitého druhu obživy, v tomto případě muzicírování, nebo snad lépe dobovou terminologií vyhrávání (aufspielen), souvisela především s neusazeností dotyčných lidí. Odpovídá tomu zjevná snaha přimět volné hudebníky k jinému způsobu obživy, a tím je tedy i připoutat k určitému místu.
Jednotliví moravští krajští hejtmané se ve svých odpovědích shodují v tom, že dotyční hudebníci, pokud jim to jejich věk a stav dovoluje, by si měli povinně hledat jiný, čestnější zdroj obživy. Těm, kteří tak neučiní, by například znojemský hejtman nedovolil živit se hudbou, dokonce by zakázal vlastnictví hudebního nástroje. Hradišťský hejtman uvádí, že takoví hudebníci se vyskytují především ve větších městech. Také on by těmto lenochům (jinde alkoholu nakloněným) a neužitečné lůze zakázal živit se hudbou. Na Jihlavsku se hospodským hudebníkům říkalo Bierfiedler. Tamní hejtman navrhoval, aby ti, kteří v šencích tráví celý týden, byli nuceni najít si jinou profesi, nebo byli posláni osidlovat tehdy řidčeji obydlené části habsburské říše na území dnešního Chorvatska či Slovinska.
O invalidech a přestárlých, pro něž hudba představovala jediný možný zdroj obživy, se dochované písemnosti podrobněji nezmiňují. Především chybějí údaje, z nichž by bylo možné lépe vyčíst jejich postavení v rámci společnosti, zdá se však, že byli stavěni na roveň žebrákům. O případné nečestnosti zde však není řeč. Vedle organizované skupiny slepých hudebníků (Blinden Musikanten Parte) se o hudebnících – invalidech dochovalo nejvíce zpráv právě z Brna. Na žádost brněnského krajského hejtmana dal totiž brněnský magistrát vyhotovit provizorní jmenný seznam dvaceti dvou osob, bydlících v Brně a na jeho předměstích, které se živí výhradně hudbou.
Seznam uvádí jména, bydliště, původ a věk. Posledně jmenovaná kategorie má zvláštní význam, protože u některých je právě vysoký věk důvodem, proč nemohou vykonávat jinou práci. Zajímavý je také původ. V Brně a předměstí bydlí celkem sedm hudebníků, mezi ně patří tři bratři Beckerové (!) z Pekařské ulice (Becken Gasse), všichni harfeníci. Z Moravy pocházejí další čtyři osoby (Lelekovice, Nová Říše, Mikulov). Stejný počet pochází z Čech a Pruského Slezska, po jednom jsou zastoupeni hudebníci z rakouské části Slezska (Krnov), Říše (Eischstädt) a Rakouska. Nástroj je uveden pouze v pěti případech, kromě bratrů Beckerových hrál na harfu ještě slepý Ignaz Radda, vysloužilý voják Augustin Sutor z Eichstädtu ovládal hru na hoboj, tedy původně nástroj vojenských kapel. Jako invalidé jsou vedeni tři hudebníci, další dva se mohou živit vyučováním základů hudby. O usedlosti dotyčných svědčí to, že většina je ženatých.
Krajský hejtman se ve své zprávě situaci v Brně podrobně věnuje a navrhuje konkrétní opatření, která zde uvádím pro jejich zajímavost, nikoli jako případný zdroj inspirace pro současný magistrát. Cizinci měli být podle hejtmana odesláni zpět do svých rodišť. Ti pak, kteří v zemi pobývají již déle, se mají hlásit u okrskových představených k nádenické práci. Práce neschopní se jakožto cizinci rovnají žebrákům.
Hudebníci domácího původu se mají živit jako městské, noční nebo kostelní hlídky, případně nádeničinou. Jako pokutu za případné nedodržení tohoto nařízení navrhuje hejtman vysokou částku 10 říšských tolarů. Ti, kteří jsou vyučeni v hudebním umění a žádnou jinou práci či řemeslo nemají, se mohou živit jako učitelé (!). Mají si proto vyžádat u magistrátu a městských rad osvědčení a vykázat se jím u příslušných úřadů k přidělení místa. Takto pak mohou vést dobrý život. Předurčenost výše uvedených hudebníků k učitelské dráze souvisela se skutečností, že učitel farní školy zároveň zodpovídal za liturgickou hudbu ve farním kostele a hudebnické schopnosti byly pro vykonávání této funkce klíčové.
Z dokumentů nevyplývá, nakolik se uvedené návrhy podařilo realizovat. Většině hudebníků totiž náležel status svobodných, jen bratři Josef a Adam Petráčkové z Nové Říše jsou označeni jako poddaní. Podle zprávy se mohli živit jakoukoli ruční prácí. Právě oni mohli být ke změně způsobu obživy donuceni nejsnáze.
Závěrem hejtman tlumočí moravské zemské vládě zajímavý návrh brněnského magistrátu. Podle něj se v šenkovních domech odehrává mnoho podezřelých shromáždění, nepřístojností a urážek vůči Bohu. Pro vykořenění tohoto zla navrhuje brněnský magistrát zákaz hudby v šencích navždy.
Zdroj:
Vladimír Maňas: Úřední dokumenty o hudebnících na Moravě a v rakouském Slezsku z roku 1766. Miscellanea z výročních konferencí 2001 až 2005, AGORA, Praha 2006, s. 117–124.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..