Už několikrát jsem si ověřila, že se v Africe nedá nic uspěchat, a to ani v případech, kdy byste si rádi naplánovali dovolenou. V takových situacích zabere nějakou tu chvilku zkoordinovat všechny věci dohromady, ale nakonec se nám – dobrovolnicím z City of Hope – podařilo vzít si na čtrnáct dnů volno. Naším cílem byl Zanzibar.
V pondělí ráno 28. dubna jsme obloženi batohy vyrazili na autobusové nádraží. Většina autobusů na Zanzibaru vypadá spíše jako malý náklaďáček, jehož nákladní prostor je uzpůsoben k sezení. Neměli jsme přesně zvolenou destinaci, kam chceme doputovat, shodli jsme se pouze na východním pobřeží. To, že jsme nakonec dorazili na úplný sever ostrova, jsme zjistili až druhý den, ale vlastně to vůbec nevadilo. Náš autobus byl k Patriciině nelibosti celkem obyčejným africkým autobusem. Jeho kouzlo se nám odkrývalo postupně cestou, kdy se začal plnit lidmi. Na kontaktní jízdu v hromadných dopravních prostředcích jsem si samozřejmě ze Zambie zvykla. Až jsem se bála, že se budu cítit dost opuštěná v brněnských tramvajích. Ale to, jak se autobus naplnil na Zanzibaru, byl i pro zambijana Mukuku šok. Lidé si seděli na klínech a stáli si vzájemně na nohou, na posledním schůdku v otevřených dveřích stáli asi tři muži, kteří se drželi čeho se dalo a za jízdy vláli venku. V Africe se necestuje zrovna na lehko a pokud spolucestující nejsou obtíženi pytli plnými všemožných věcí, tak táhnou drůbež nebo malé děti. Nejlépe také všechno najednou. Když nastoupila muslimská maminka s kojencem, dostala jsem evropský tik a chtěla jsem ji pustit sednout, jenže to v tom obložení lidmi nešlo. Opravdu ten největší šok, který jsem v Africe zažila, bylo to, že mi ta maminka strčila svého čtyřměsíčního chlapečka do náruče. Ten začal okamžitě plakat a zkoumat bílou barvu mé pleti – naštěstí ho pohyb autobusu vždy zaručeně uklidnil. Horší to bylo v zastávkách, kdy jsem se ho snažila konejšit, co to šlo. Nakonec zabralo pobrukování Beatles, což všem ženám kolem přišlo legrační, ale malý usnul. Svým úlovkem jsem se snažila pochlubit zbytku výpravy, ale zjistila jsem, že Justýna a Patricie vyfasovaly děti na klín taky. Ty jejich ale plakaly víc.
Na Zanzibar jsme dorazili lehce před západem slunce. V přístavu nás čekal průvodce, který nám pomohl s vízy a dovedl nás do pohádkového hotelu v arabském stylu s obrovskými postelemi, špičatými okýnky, klimatizací a teplou masážní sprchou. Snídaně se podávala na střešní terase, kde jsme trávili i večery a kochali se pohledem na moře a rybí a zeleninovou tržnici. V té jsem si koupila chili papričku k vylepšení nedělního obědu. Jsem milovníkem chili, ale to co jsem zažila po pozření této delikatesy se nedá vypovědět. Chvíli jsem ležela na posteli a čekala zda budu mít halucinace, kůže po celém těle mě pálila a tvořili se na ní červené flíčky. Zapotila jsem se natolik, že jsem si musela dát sprchu. Z papričky jsem snědla jen čtvrtinu, ostatní putovalo do koše. Tanzanie, Zanzibar a Stone Town – to je úplně jiná Afrika, než na kterou jsme byli zvyklí ze Zambie.
Především Zanzibar oplývá bohatou historií spojenou s Arabskou vládou. Stone Town je typické přístavní arabské městečko, s malými uličkami, balkónky, modlitebnami a centrem obehnaným pozůstatky zdí. Na Zanzibaru se pěstuje arabské zlato – tedy koření, jehož je plno i na všech tržištích. Obrovským rozdílem oproti Zambii byla čistota ulic, a to i přesto, že se každý večer u přístaviště na promenádě pořádá velký trh s jídlem. Na ohništích vedle stánků vám prodejci připravují ty nejdelikátnější pochutiny – tygří krevety, chobotnice, žraloky, krokodýly, kuřata obalená v nejrůznějších koření, speciální zanzibarskou pizzu, smažené banány sladké i slané, flafely, kasawu (tradiční Africká plodinu, lehce podobnou bramborám) a mnoho dalšího. Vše je možné spláchnout šťávou z čerstvého manga, pomerančů, ananasu či kokosovým mlékem. Velký vliv na pořádek ve městě má právě nemožnost zakoupení alkoholu, či jeho veřejného popíjení. V nabídce je jen silná káva, vodní dýmky nebo marihuana.
Arabové jsou zdatní obchodníci a život v arabské části Afriky se mi zdál trochu více na úrovni, než v chudobné křesťanské Zambii. Tržnice oplývali suvenýry, oblečením, šperky a nabídkami atraktivních výletů na návštěvu plantáží s kořením, výlety na okolní ostrovy, potápění se s delfíními a prohlížení podmořských korálů. Přesto že turistický ruch a oceán zajišťuje větší šance na sehnání si obživy, je i zde velká chudoba. Velkým šokem pro mě bylo vidět žebrat malé muslimské holčičky, i když byly černé pleti, nějak mi to k těm muslimským šátků nesedělo tak jak mi to bohužel přijde přirozené u zambijských bosích dětí v roztrhaných tričkách. Přímořská letoviska na Zanzibaru jsou místa, kde se v těsné blízkosti potkává velká chudoba s neuvěřitelným bohatstvím. Pokud se zrovna neubytujete v nějakém luxusním hotelu, který je spolu s pláží od okolí oddělen vysokou zdí, můžete život ve zdejších vesnicích pozorovat téměř z lehátka na pláži. Kolem té jsou cedule žádající turisty o respektování zdejší kultury a s tím související patřičné zahalovaní. To mělo za následek, že veškeré letní minišaty, tílka a sukničky, které jsem si do Afriky dovezla, zůstaly ležet netknuté i během mé dovolené. V Africe se prostě nohy neukazují, ať už v té muslimské nebo křesťanské.
Na začátku zpáteční plavby se rozdávaly malé černé sáčky s nápisem sick back. Přišlo mi to úsměvné, ale poté co loď vyrazila, jsem pochopila. Asi po třiceti minutách plavby sundávala většina žen své roušky z obličejů a šátky z vlasů a svorně zvracely doprovázené v tom i svými ratolestmi. Zbytek dne jsme strávili na vlakovém nádraží v Dar es Salaamu. Vlak měl dojezd o půl druhé a o půl druhé skutečně vyrazil, jenže se po deseti minutách jízdy zastavil a po půl hodině stání jsme se rozjeli opačným směrem a dorazili opět do Dar es Salaam. Zde naštěstí fungoval rozhlas a tak jsem se dověděli, že je nutné opravit lokomotivu a tak se odjezd vlaku posouvá na pátou, no a o půl šesté se posunul na půl devátou. Cestou jsem samozřejmě nabrali ještě nějaké další zpoždění a tak jsem místo neděle odpoledne dorazili do Kapiri v pondělí ráno. Ale co, v Africe stejně není kam spěchat. Cesta zpět tak začala ve čtvrtek dopoledne a skončila se v pondělí ráno na autobusovém nádraží v Lusace.
Konec. První díl →
Zatím nebyl přidán žádný komentář..