Klavírní recitál Antonína Fajta i přes mizivou propagaci zaplnil Ernův sál na Staré radnici. Syn Ivy Bittové a Pavla Fajta asi vzbudil zvědavost, částečně zapůsobila tichá pošta a zřejmě přišli i nějací kamarádi. Večer to byl hravý, místy až dětsky roztomilý – k tomu ale patří i jistá nevyrovnanost.
Jestli si mě něco získalo hned od začátku, bylo to neformální vystupování. „Já jsem Tonda a něco zahraju,“ bylo řečeno s jakousi nehranou rozpačitostí, která neprožívá sama sebe a nebere celé to umění příliš vážně. Rozjezd koncertu byl také možná nejsevřenější částí – obstaraly ho improvizace na moravské lidové písně a bylo znát, že se s nimi Antonín Fajt cítí dobře a má k nim i jakýsi respekt, který mu nedovolí je zanést množstvím aranžérského balastu. Bylo to čisté, průzračné a místy až okouzlující. Hra na struny klavíru imitovala cimbál a jednu chvíli náznakem dokonce i fujaru a krátce řečeno – opravdu to chytalo za srdce.
Dotaz „co mám ještě zahrát?“ během večera přišel několikrát, poprvé si publikum z nabízených možností vybralo blues a dostalo se mu ho s lehce preparovaným klavírem. Zatlumené a maličko rozladěné basové struny vnášely do klasické dvanáctky neustálé napětí i čtvrttóny, v tomto případě vlastně blue notes. Zároveň byla patrná snaha o zvukovou pestrost. Tady přece jen musím říct, že Antonín Fajt není žádný velký klavírista a pokud chce sám vystupovat, měl by pilovat techniku. Na trylcích i rychlých bězích bylo znát, že mu maličko koktají a nejsou úplně pravidelné, u rytmických výkyvů jsem byl občas na pochybách, jestli jsou zamýšlené. Nejlíp vlastně vyznívaly věci, které klasickou klavírní techniku spíš ignorovaly, používaly klavír jako perkuse s bohatými zvukovými možnostmi, k nimž se dvakrát nečekaně, ale jakoby naplánovaně přidaly zvony z venku. Došlo také na použití elektroniky, ale jen maličko – snad by se mohla i vynechat úplně.
Ve vlastních kompozicích Antonína Fajta bylo poznat, že ještě asi sám trošku neví, co by chtěl dělat, pohybuje se mezi více vlivy a potřebuje si v nich udělat maličko pořádek. Název recitálu In Between k tomu ostatně odkazoval sám o sobě. Nejsilněji patrný byl vliv moravského folkloru, africké hudby a Billa Evanse – všechny i sympaticky přímo přiznané. Došlo i na Leoše Janáčka a Lístek odvanutý – část z klavírního cyklu Po zarostlém chodníčku zahranou velmi volně, až libovolně. Do večera ale zapadla i interpretace, kterou bych jindy označil za příliš uvolněnou, když to řeknu mírně. Ve vlastní skladbě se stylizovaným valčíkem nazvané Motýlí tanec se zřetelně ozval vliv Bohuslava Martinů, konkrétně jeho Loutek.
Publikum bylo vstřícně naladěné a přijímalo celý koncert místy až s nadšením. Tonda to vzal, zdá se, s rozumem a přidával jen jednou. Byl to sympatický večer s evidentní snahou dělat své věci pořádně, zaujatě a bez zahleděnosti sám do sebe. Pokusil jsem se maličko rozebrat i případné mouchy, ale určitě jsem neodcházel s tím, že bych myslel především na ně. Jsem spíš zvědavý, kam se bude celá věc ubírat dál.
Antonín Fajt, klavírní recitál, 5. listopadu 2014, Ernův sál, Brno.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..