Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený Johnny získá zpět svou dívku. Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu ale vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit.
Městské divadlo Brno vyrukovalo s původním muzikálem nazvaným Johnny Blue. V titulu se skrývá jméno hlavního hrdiny a také název jedné z písní německého popového hitmakera Ralpha Siegla, jehož šestatřicet skladeb ve více než dvouhodinové produkci na Hudební scéně také zazní. Ředitel divadla a režisér Stanislav Moša se nyní ujal také funkce libretisty a překladatele Sieglových písňových textů.
Nechme stranou lákavé marketingové úvahy, co asi Mošu-autora vedlo k divadelní recyklaci tohoto hudebního materiálu. Siegel je na německé půdě hvězdou, autorem více než dvou tisícovek šlágrů, které několikrát bodovaly v soutěži Eurovize, a bývá proto také přezdívaný Mr. Grand Prix. Skladatel má také vazby k českému prostředí – v letech 1978 až 1982 byl producentem Karla Gotta u gramofonové firmy Polydor. A napsal mu také řadu písní jako je třeba Babička. Tento v Gottově podání roztleskávací kousek v muzikálu také zčásti zazní.
Divadelní využívání hudebního populáru není ničím novým. Z nezměrné popularity skupiny ABBA těží muzikál Mamma Mia, který je podobně jako JohnnyBlue zřetězením písní pomocí romantického a poněkud řídkého děje. Nebo třeba komerčně úspěšný, ale kritiky zatracovaný titul We Will Rock You, který vznikl na motivy písní kapely Queen. Podobným útvarům se s trochou přezíravosti říká „juke box muzikály“ a můžeme využít i krásné české slovo „písničkál“. Zkrátka a dobře dění na jevišti je vlastně jen záminkou k živému provedení oblíbených hitů, a tak jste schopní i nastavovanému příběhu ledacos tolerovat. V muzikálu Johnny Blue také diváci ledacos snést a vydržet musí: nemotorným příběhem počínaje a jeho divadelním balením konče.
Siegel u nás tolik (na)poslouchaný není, se zázemím fanouškovské základny se tady moc počítat nedá. Scénárista Moša měl navrch větší ambice, a sice naroubovat na tento líbivý ale fádní pop zábavnou a myšlenkově hlubší story – jak se říká muzikál s poselstvím či přesahem. Hraje a zpívá se tady o slepém pouličním muzikantovi Johnnym Blue, který má nesmírný talent a oddanou lásku dívky Marie. Cestu mu ale zkříží ďábel v podobě ženy Satany a navrch ještě vykutálený podvodníček, tady přítel z dětství autorem výmluvně pojmenovaný Mrcha Fred. Satana vykutáleného prospěcháře odstraní a nabídne hrdinovi handl. Za příslib jeho duše mu vrátí zrak, a navrch ho zasype světskou slávou i požitky, aby kšeft klapnul. Johnny dokonce vyhraje soutěž Světová píseň v Moskvě! Ale není třeba se bát: příběh legračně oscilující mezi moralitou, podobenstvím a pohádkou skončí překombinovaným happy endem. Marie čistou láskou přemůže nástrahy samotného pekla a mamonem zaslepený, i když vidící Johnny získá zpět svou dívku, své ryzí srdce a navrch mu zůstanou (i přes původní kontrakt s pokušitelkou) také funkční oči a zřejmě i peníze. Co více si přát, že?
Divadlo předem proklamovalo bezmála faustiádu, soudnějšího diváka napadne spíše těžkopádné rozvedení Strakonického dudáka v revuálním balení. V nepřesvědčivě konstruovaném příběhu, jehož slabiny nepřekryjí ani nekomplikované cajdáky o lásce, vlastně ani nevíte, čeho se divácky či posluchačsky chytit. Dirigent Karel Cón sice Sieglovu muziku učesal v homogenně působícím aranžmá, které žánrově rozrůzněné písničky jakoby staví do jedné řady. Místy se však neubráníte dojmu účelového slepence, v němž je tato moralistní love story jen jakousi vycpávkou.
A vratký příběh logicky rozkymácel také většinu nepřesvědčivých figur, ve kterých se protagonisté paradoxně často snaží hrát i to, co v nich není. Je to třeba případ Hany Holišové, zkušené a kvalitní muzikálové herečky, kterou scénář odsoudil do podoby jakési útrpné panenky, která se snaží manko svojí figury překlenout pomocí několika za sebou jdoucích písniček o lásce. Výsledkem je cukrkandlový dojem, Holišová tlačí na pilu, ale nemá moc co hrát. Jiří Mach v hlavní roli sice ukáže, že umí skvěle na dvanáctistrunku a foukací harmoniku, jeho polepšený hrdina má však ve finále rozměr jakéhosi poblouzněného středoškoláka, a nikoliv mladíka, který přes nástrahy lepé Satany skutečně a správně prohlédnul. A Satana Andrey Březinové je sice ďábelsky vyvedená, má předpisově hrozivé oči, když ale v rozkacenosti ve finále několikrát vykřikne dabovaně mužským hlasem je to spíše legrační než pekelně děsivé. Alan Novotný svého vyčůraného Freda raději skryl za hromadu vtípků (vévodí dvojsmyslné narážky na slepecký handicap) nejrůznější kvality. Pěvecky všem jmenovaným nelze nic vážnějšího vytknout, jen se tady nekomplikovaná hudba obtáčí kolem prostinkého příběhu, jehož barvotiskovost možná konvenuje použitému popu, ale méně již celkovému dojmu. Nic nepomůže ani pekelné kostýmování třicetičlenného orchestru, který sedí vzadu na jevišti vystrojený v košilích ozdobených šlehajícími plameny.
Divadelní zpracování využívá osvědčených postupů tohoto typu hudebního divadla: velká revuální čísla se mechanicky střídají s realistickými civilními výjevy. Takže si milovníci podobné zábavy užijí jak roztančené šou, tak tklivé story o všemohoucnosti oddané a nic si nenárokující lásky. Čekají je ilustrativně didaktická čísla: píseň Řím je špikovaná defilé historických mocipánů světa od Kleopatry až po Stalina. Všechno v jednoduché scéně Petra Hlouška tvořené ocelovou konstrukcí obehnanou ze všech stran včetně stropu plátny, na něž se promítá zeleň šumícího parku, v případě Říma záběry z válečných a decimačních hrůz, které lidstvo přetrpělo, čí jiné obrázky umožňující rychlé proměny prostředí.
Městské divadlo Brno lze v jedné z dramaturgických i diváckých optik nahlížet jako obdivuhodný inkubátor původního hudebního divadla, z nějž už vzešla hezká řádka muzikálů různé kvality. I při autorském risku jakéhokoliv nového díla se nyní nemohu zbavit dojmu, že bavit publikum německým popem v neohrabaném příběhu je kontraproduktivní snaha o kultivování českého publika. Nemluvím o výchově diváků (to samozřejmě smrdí hloupou didaktikou, která na divadlo nepatří) jako spíše o formování jejich vkusu. Snaha o divadelní mainstream v případě muzikálu Johnny Blue naráží na limity příběhu i použitých songů. Hudební vkus nechme stranou, ten se u každého jedince napájí jinde a jinak, není tedy třeba si předem ošklivit muzikál na popovou notečku. V případě tohoto titulu je to však slepá ulička. O cestu pro originální, neotřelé autorské hudební divadlo tady nejde.
Stanislav Moša: Johnny Blue. Režie – Stanislav Moša, scéna – Petr Hloušek, kostýmy – Andrea Kučerová, autor písní – Ralph Siegel, hudební nastudování – Karel Cón, Ema Mikešková, choreografie – Hana Kratochvilová, scénické projekce – Petr Hloušek, Dalibor Černák, hudební aranžmá – Karel Cón. Johnny Blue – Jiří Mach, Marie – Hana Holišová, Satana – Andrea Březinová, Mrcha Fred – Alan Novotný. 28. března 2015, Městské divadlo Brno, premiéra.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..