Jihomoravská folková scéna se pochopitelně vyvíjí. Vzpomínám na doby, kdy na místní regionální Portě soutěžilo několik kopií Kamelotu. Pak na roky, kdy by trampskou kapelu člověk pohledal, ale kdy snad dvě třetiny sestav používaly akordeon. A pak mám v živé paměti jeden ročník Konkursu Zahrady (ten se konával až do roku 2010 vždy v Kuřimi), na kterém pódium opanovaly šedivé folkrockové kapely, téměř všechny navzájem zaměnitelné. V posledních letech je folkrock na regionální scéně opět spíše na ústupu – ve prospěch žánrově barevnějších kapel. Přesto i v proudu na pomezí folku a bigbítu najdeme zajímavé objevy. Jedním z nich je Lee Banda, adamovská skupina v čele s autorkou a zpěvačkou Miloslavou „Mijou“ Peterkovou. A není to pouze její výrazný a výrazově tvárný hlas, který tuto kapelu povyšuje nad průměr.
Lee Banda vznikla na přelomu let 2012 a 2013, a své debutové album Záhir tedy vydala po necelých dvou letech existence. Nejde však o žádnou rychlokvašku. Členové kapely byli už v minulosti činní na regionální scéně a konkrétně Mija Peterková měla kapelu Záhir, jejíž jméno nyní použila jako název alba. Lee Banda se v letech 2013 a 2014 zúčastnila jihomoravského kola Porta, a i když ani v jednom případě do celostátního finále nepostoupila, porota o ní vždy mluvila pozitivně. Bylo totiž znát, že muzikanti nejsou žádní začátečníci a že kapelnice přesně ví, co a proč chce hrát a zpívat.
Písně Lee Bandy neoslní neslýchanými aranžérskými postupy nebo alternativními cestami. Jde vlastně o folkrockový střední proud – někdy má blíže k bigbítu, někdy k rádiovému popu (vlastně řadu těch písní by mohla hrát osvícenější komerční rádia), výjimečně i k akustickému folku. Co je však důležitější – zatímco mnohé jiné kapely, ať už vyšly z folkového, nebo rockového prostředí, roubují na podobnou hudbu texty plné klišé, Peterková nabízí pestrou škálu témat, od abstraktních pocitů a filosofických úvah až po dobře napsané příběhy. Jako krajní póly nám mohou posloužit první a předposlední píseň alba: Zatímco titulní Záhir, inspirovaný knihami Paula Coelha, pojednává o hledání místa „v týhle zemi staletý“ a o podmaňování si síly a moci, píseň Perspektiva ptačí vypráví o paní, které „zbyla jen hořkost promarněných lásek, / když její muž na ni tenkrát vytáh pásek…“. Odmyslíme-li si trochu otřepaný rým, jde o velmi silnou epickou píseň s moudrem, které překvapivě vůbec nezní pateticky: „Paní, Láska se nehledá… / A Život? / Ten se prostě žije…“ Mimochodem drobný záblesk optimismu na konci baladické písně („Když slunce prosvítá ořeším“) okamžitě přechází v závěrečnou skladbu alba, nadějeplnou Slunce v uších. Ta se naopak určitému schematismu nevyhýbá („Přejem ti Lásku, ať jsi syn anebo dcera…“), ale v kontextu alba to až tak nevadí. Má jít o programově pozitivní tečku, která koresponduje s vyzněním celého alba („Máš to ve své moci, zvol si život, nebo sen,“ zpívá se hned v druhé písni Hvězdný prach).
Záhir je sice sbírka samostatných písní, ale z výše uvedených poznámek vyplývá, že drží pohromadě i jako celek. Mija Peterková má svá oblíbená témata. Vedle slunce nebo Lásky – psané často s velkým L – je to oheň. „Hoř světýlko plápolej, špatný síly udolej,“ zpívá v písni Myšlenky, na kterou hned následující Taková říkanka navazuje slovy: „Ohýnku pal, plamen ti sluší.“ Důležitější než formální podobnosti je však obsah písní. A v tomto ohledu považuji za jednu z nejsilnějších písní Novoluní – jednak kvůli osobnímu vyznání („Věřím, Bože můj, že jsem Tě hodna“), jednak kvůli zajímavému zpracování tématu svobody („Když přijde nemoc, pokloním se moci / Když srdce hněvem bouří, pohladím svou tvář / Když zármutek mě trýzní v temné noci / pak anděl šeptá – svobodnou vůli máš“).
Právě spojení nadprůměrných textů (ne že bych v nich nebyly chybičky – například nepříjemně dvojsmyslné „a je zas ráno, voní tu tráva“ se dalo obejít změnou slovosledu) s řemeslně dobře zvládnutou hudbou a s výrazným hlasem Miji Peterkové dělají z Lee Bandy kapelu, kterou si dokážu představit na folkovém festivalu, v rockovém klubu i na městských slanostech někde na náměstí. Kapela má potenciál oslovit posluchače napříč generacemi – mimochodem, při vědomí, že každé přirovnání kulhá, hlasový projev Miji Peterkové bych umístil někam mezi Janou Kratochvílovou a Lenkou Filipovou. Její písně nejsou jen průtoková zábavná hudba, ale při použití konvenčních prostředků vybízejí posluchače k přemýšlení. A to na regionální scéně vůbec není samozřejmě.
(PS: Drobný bod dolů za booklet, který mohl projít jazykovými úpravami; viz např. poděkování „12-ti dětem“ nebo používání spojovníku místo pomlčky. Naopak bod nahoru za solidní zvuk, který měl na starosti zkušený Michael Vašíček, který na albu také jako host hraje na elektrickou kytaru.)
CD Lee Banda – Záhir, vydáno vlastním nákladem 2014. 12 skladeb, celková stopáž: 49:21
Zatím nebyl přidán žádný komentář..