Na svém aktuálním albu Monteverdi se Magdalena Kožená vrací k jedné z pěveckých i posluchačských jistot. K oblíbenému autorovi a několika populárním skladbám ale přidává poutavou dramaturgii a přinejmenším jeden výjimečný interpretační výkon. V dramatické scéně Souboj Tankreda s Klorindou zpívá všechny tři role sama.
Claudio Monteverdi (1567–1643) dnes patří k nejoblíbenějším skladatelům vůbec. S intenzivním zájmem o starou hudbu, který se začal vynořovat v 50. letech minulého století, se vrátilo do centra pozornosti několik pozapomenutých autorů a Monteverdi je mezi nimi na jednom z předních míst. Není se čemu divit, skladatel na pomezí manýrismu a baroka vytvořil první vrchol hudebního dramatu, jemuž se později začalo říkat opera. Dodnes je přitom udivující, jak současně a neotřele jeho dramatická díla znějí. Magdalena Kožená jim na svém albu věnuje přibližně polovinu celkového času, významově se kolem nich točí všechno ostatní.
Nová nahrávka Magdaleny Kožené přichází téměř po dvou letech, naposledy natočila album Prayers s vynikajícím varhaníkem Christianem Schmittem. Ke staré hudbě, od níž se kdysi její kariéra odrazila, se s Monteverdim vrátila po albu Lettere Amorose z roku 2010. To se věnuje hudbě monteverdiovské doby, ale sám Monteverdi je na ní zastoupen jen jednou skladbou. Nyní se na něj upřela koncentrovaná pozornost pěvkyně, vedle níž na výběru jistě participoval i dirigent a cembalista Andrea Marcon. Ten na albu vede doprovázející La Cetra Barockorchester Basel. Pořad skladeb na albu se nevyhýbá ani omletým hitům, ale staví je do souvislostí, které jejich další nahrávce dávají smysl.
Hned úvodní Zefiro Torna nenechává ani zběžného posluchače na pochybách, kde se octnul. Jedna z nejnahrávanějších Monteverdiho skladeb vtahuje k poslechu a okamžitě zaujme hutným zvukem orchestru. Zběhlejšího posluchače zaujme i to, že druhým hlasem, který uslyší, je sopranistka Anna Prohaska. Ta se k Magdaleně Kožené připojí ještě jednou v závěru alba. Opakovaný basový „riff“ definující formu ciaccony navozuje písničkový charakter. Vytratí se ale hned s mužskýcm ansámblem v úvodu následujícího madrigalu Lamento della ninfa. Hlas Magdaleny Kožené zůstává poněkud ve druhém plánu a teprve postupně se z běhu alba vynořuje. Sôlový prostor si pěvkyně dopřeje až ve třetí árii Quel sguardo sdegnosetto, po níž následuje první instrumentální předěl – Aria quinta sopra la Bergamasca Marca Ucelliniho.
Po něm se atmosféra alba prudce změní s recitativem Ottavie z Monteverdiho vrcholné opery L'incoronazione di Poppea (Korunovace Poppey). Magdalena Kožená přechází k dramatickému výrazu a názorně dokumentuje bonmot, že na árie je potřeba hlas, ale na recitativy pěvecká inteligence. Její propracované vyjadřování ve výsledku předstihuje jakékoliv možnosti mluveného slova v činohře. Posluchač má příležitost pochopit, proč si zakladatelé operního žánru mysleli, že antická tragédie byla celá zpívaná. A možná si také s lítostí vzpomene na tu spoustu operních inscenací s krutě vyškrtanými, nepochopenými i jinak odbytými recitativy. S Ottavií se dává do pohybu celé album, pokračuje v něm dramatickým madrigalem Con che soavità a poprvé upozorní na vrchol, který má ještě přijít.
Po instrumentální mezihře Ballo detto Pollicio skladatele Tarquinia Meruly se vrací Ottavia s dalším lamentem Addio, Roma! Addio, patria! Amici, addio! Společně s následujícím madrigalem Damigella tutta bella vzniká náznak trojice recitativ – ariózo – kavatina, kterou měl v oblibě mnohem později Gioachino Rossini. Album se postupně přibližuje k hudebně-dramatickým formám až se přes další instrumentální předěl – Passacalio a quattro Biagia Mariniho – dostává k hlasovému souboji, který Magdalena Kožená svádí sama se sebou.
Combattimento di Tancredi e Clorinda – čili Souboj Tankreda s Klorindou – je dramatická scéna, v níž je na asi dvacetiminutovém prostoru koncentrovaná celá benátská operní škola. Ta byla z raných operních směrů možná nejméně okázalá, ale dramaticky nejpůsobivější. Jejím vedoucím představitelem se stal právě Monteverdi, který byl i ředitelem kůru v chrámu sv. Marka (to by se dalo přirovnat k dnešnímu řediteli Berlínských filharmoniků nebo podobně významné hudební funkci).
Text pochází z eposu Osvobozený Jeruzalém básníka Torquata Tassa, jednoho z nejvýznamnějších zdrojů operních libret. Děj je situován do doby první křížové výpravy (1096–1099). Křesťanský rytíř Tancredi svede souboj s protivníkem, jehož pokládá za muže. Poražený umírající soupeř ho žádá o křest, Tancredi mu sejme přilbu a poznává, že domnělý muž je ve skutečnosti saracénská dívka Clorinda. Celým příběhem provází vypravěč. K navýšení dramatického účinku Monteverdi použil pizzicato a tremolo smyčců – jedná se o jedny z prvních výskytů těchto technik v dějinách hudby.
Magdalena Kožená pochopitelně nemůže schovat barvu hlasu, role se jí ale daří odlišit výrazově. Po přímočarém, poněkud nezúčastněném úvodu vypravěče zní nástup Clorindy s výrazným vibratem a ve vyšší poloze až hystericky. Tancrediho odpověď na její výzvu působí sebevědomým, energickým dojmem. Oba hrdinové se ale představí jen krátkými replikami a následuje dlouhá pasáž vypravěče, stále více zaujatého dějem, který zprostředkovává. Magdalena Kožená si dává pozor na zřetelné přechody mezi jednotlivými postavami a daří se jí to především u Clorindy, vypravěč a Tancredi jí poněkud splývají. Nutno ovšem říci, že Vypravěč je nejrozsáhlejší role díla a Clorinda jeho vrcholně emotivní rovina. Tancredi vlastně jen občas něco prohodí, hraje v příběhu spíš roli zamlklého pistolníka.
Smířlivý závěr alba tvoří duet Nerona a Poppey Pur ti miro, které s Magdalenou Koženou zpívá opět Anna Prohaska. Kožená tu nenápadněji než v Souboji Tankreda s Clorindou projde v jednom díle více rolemi.
Album Monteverdi není žádná směska populárních skladeb, jakkoli se jim nevyhýbá. Tvoří uzavřený logický celek, v němž se posluchač skrze známé tituly bez problémů orientuje a zároveň ho vede nenápadná dramaturgická ruka dobou a dílem prvního velkého mistra hudebního dramatu.
Magdalena Kožená: Monteverdi. Magdalena Kožená – mezzosoprán, Anna prohaska – soprán, David Feldman – kontratenor, Jakob Pilgram, Michael Feyfar – tenor, Luca Tittoto – bas. La Cetra Barockorchester Basel řídí Andrea Marcon. Celková stopáž 77:08. Archiv Produktion, Deutsche Grammophon 2016.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..