Smyčcové kvarteto Nostalgia Quartet sice založili před čtvrt stoletím hráči brněnské filharmonie, ale věnují se s ním jazzu. O historii i současnosti souboru jsme hovořili s jeho zakládajícím členem, violoncellistou Radanem Vachem. Současnou sestavu dále tvoří Jakub Výborný (první housle), Bohumír Strnad (druhé housle) a Otakar Salajka (viola).
Když v roce 1991 Nostalgia Quartet vznikl, nebylo ani ve světě příliš obvyklé, že by smyčcové kvarteto hrálo jazz. Ale myslím, že už existoval Turtle Island String Quartet Davida Balakrishnana…
Ano, David Balakrishnan založil „Turtly“ asi o čtyři roky dříve a já myslím, že právě on inspiroval Honzu Beránka (dnes Daleckého – pozn. aut.), který náš soubor založil. My jsme začínali samozřejmě od ragtimů a jednoduššího swingového repertoáru, ale Honza potom přinesl i některé Balakrishnanovy věci, které byly daleko obtížnější a na kterých jsme se teprve opravdu učili hrát jazz v obsazení smyčcového kvarteta. Tady v České republice vznikl v roce 1993 pražský Apollon Quartet, který hrál klasiku i moderní vážnou hudbu a do repertoáru zařazoval i některé skladby Turtle Island Quartetu. A v roce 1999 vznikl Epoque Quartet, který se věnuje jak moderní vážné hudbě, tak jazzovým skladbám.
Že je Jan Dalecký (Beránek) náš přední odborník na jazz, je obecně známo. Ale jak to bylo na počátku 90. let u vás ostatních? Měli jste k jazzu nějaký vztah?
Budu mluvit sám za sebe. Jazz jsem měl rád od mládí, poslouchal jsem jej v rádiu i na deskách, ale vzhledem ke svému zaměření violoncellisty jsem nikdy netušil, že bych jej mohl aktivně provozovat. Když Honza přišel s nabídkou, velmi mě to potěšilo a splnil jsem si tím svůj sen, že se jazzová hudba dá hrát i na smyčcové nástroje.
Jaký byl o vaše kvarteto v 90. letech zájem? Přišli jste s něčím novým, neobvyklým, v dobrém slova smyslu exotickým. Bylo kde hrát a pro koho hrát?
Měli jsme štěstí, že Honza Beránek jako starý ostřílený jazzman měl spoustu kontaktů, které se daly využít. Měli jsme tedy od počátku kde hrát, ale očekávání publika bylo pochopitelně vždycky s otazníkem. Diváci viděli nastoupit klasické smyčcové kvarteto a moc nevěděli, co od toho mají očekávat. Ovšem po koncertech za námi chodili nadšení. Líbilo se jim, že je to hudba poslouchatelná akusticky – u velkých orchestrů nebo u elektrických nástrojů může někdy intenzita zvuku vadit – a také to, že aranže ragtimů, jazzových standardů a swingové muziky pro smyčce pro ně byly velice příjemným zážitkem. Tím pádem jsme snad na všechny naše koncerty měli pozitivní reakce. A čím více jsme se dostávali do povědomí, tím víc rostl počet zájemců, kteří chtěli, abychom jim přijeli zahrát.
Dnes už zdaleka nehrajete pouze ragtimy a jazzové standardy. Jak se vyvíjel váš repertoár?
S postupem času pro nás začali psát brněnští jazzoví bardi jako například Jaromír Hnilička, Mojmír Bártek, Zdeněk Novák nebo Milan Vidlák, tedy lidé především z Bromova orchestru, kteří se jednak znali s Honzou a jednak se jim líbilo, co děláme. Takže některé věci, které byly původně zkomponovány například pro čtyři saxofony nebo pro jiné nástrojové obsazení, upravili pro naše potřeby. Potom přišli skladatelé z mladší generace jako Richard Mlynář nebo Leoš Kuba, kteří už psali své skladby přímo pro nás.
V čem je pro vás, klasicky vzdělaného violoncellistu, rozdíl mezi hraním vážné hudby a jazzu? A nejde mi ani tak o techniku hry, jako o to, co vnitřně prožíváte na pódiu.
Ten rozdíl je velký. Klasická hudba vyžaduje nastudování přesného notového zápisu, zatímco jazz vám dává určitou volnost a člověk do toho může dát své emoce. Každé provedení skladby je jiné. Cítíte to jinak, jste v jiném prostředí, máte jinou odezvu od publika. Z našeho pohledu je to velice dobrá relaxace vzhledem k vážné hudbě, kterou provozujeme v zaměstnání.
Mluvíte o určité volnosti. Předpokládám tedy, že s improvizací pracujete jako běžný jazzový soubor?
Ano, v interpretaci postupujeme vždy podle určitého řádu. Zahrajeme téma, potom se střídáme v improvizacích buď podle v pořadí první a druhé housle, viola, cello, nebo podle toho, jak se při studiu skladby domluvíme. Dohodneme se na formě, na počtu taktů, a pak už postupujeme podle harmonického zápisu, který je většinou uveden pouze ve značkách.
Zmínil jste také odezvu od publika. Je vaše komunikace s diváky při jazzovém koncertu jiná než v případě klasiky?
My jsme na koncertech od počátku působili určitým „výchovným“ dojmem, protože Honza Beránek byl zvyklý všechny naše koncerty provázet slovem. Ke každé skladbě měl výklad, který se týkal autora, období nebo samotné kompozice. A to už na začátku koncertu navodilo velice úzký vztah s publikem, které ne vždy přesně vědělo, co jim předkládáme. Byli vděčni za to, že se dozvěděli něco navíc. A my jsme pak vnímali jejich reakce, které nás pozitivně ovlivňovaly.
Máte zkušenost i s výchovnými koncerty ve vlastním slova smyslu?
Jezdili jsme do rakouského Hollabrunnu, kde jsme měli kontakt na místní střední technické škole. Dělali jsme tam ale průřez dějinami hudby od baroka po romantismus a až pak, abychom předvedli kontrast mezi vážnou a jazzovou hudbou, jsme přidali jeden nebo dva jazzové standardy.
Vícekrát jsme už zmínili Jana Beránka-Daleckého jako člověka, který Nostalgia Quartet založil, několik let vedl a také jej nasměroval. Předpokládám, že okamžik, kdy oznámil, že z kapely odchází, pro vás nebyl snadný.
Bylo to pro nás samozřejmě překvapení a samozřejmě i ztráta, protože Honza byl náš učitel a člověk, který to všechno táhl. Dělal aranže, učil nás jazzovému frázování a vlastně všechno, co jsme v tomto žánru se naučili, máme od něho. Když se potom rozhodl odejít, protože se přestěhoval a z časových důvodů mu to dělalo problém, přemýšleli jsme, co dál. Jestli v načaté cestě pokračovat, nebo tu kapitolu uzavřít. Měli jsme za sebou skoro deset let působení a řekli jsme si, že by byla škoda toho nechat. Přemýšleli jsme, jakým způsobem soubor doplnit. Tehdejší druhý houslista Jakub Výborný převzal úlohu lídra na prvních houslích. Oslovili jsme kolegu z filharmonie Bohumíra Strnada, jestli by byl ochoten s námi do toho jít. Musel si především projít celou to anabází, kterou my jsme už měli za sebou – jiná technika hry, jiné frázování, jiné chápání hudby. Naštěstí jsme trefili na kolegu, který byl velice adaptabilní a během krátkého časového úseku do kvarteta zapadl a my jsme mohli po nějakém půlroce navázat tam, kde jsme skončili, a pokračovat dál. Mimochodem situace se opakovala o pár let později na postu violisty, když Emila Machaina nahradil další filharmonik Otakar Salajka.
Za čtvrt století se proměnila hudební scéna kolem vás. Když srovnáte situaci v 90. letech a dnes, je snazší, nebo obtížnější prosadit se?
Jazzová hudba udělala velký krok dopředu v tom, že teď je o ní hodně slyšet. V Brně máme dva velké festivaly, hraje se v klubech, publikum si k jazzu našlo cestu. Žánr získal znovu oblibu, kterou měl v 60. a 70. letech. I naše možnosti jsou tedy větší, protože více pořadatelů má o naši hudbu zájem. A to spojení klasického obsazení a jazzového repertoáru je pro spoustu lidí zajímavé.
Mezitím také vznikly u nás i ve světě další smyčcová kvarteta s neklasickým repertoárem. V Brně před pár lety vystoupil poměrně avantgardní Radio.string.quartet.vienna. A koncertoval zde i mnohem starší americký Kronos Quartet, který sice nehraje přímo jazz, ale hranice vážné hudby také výrazně přesahuje. Vnímáte tyto soubory jako inspiraci?
My se držíme naší linie, máme svůj repertoár, který samozřejmě obměňujeme, ale spíše vnímáme jako základ jazz, který se hrál v 50. a 60. letech. Nepouštíme se do velkých extravagancí, držíme se jazzové klasiky.
Co si vy osobně z jazzu rád poslechnete?
Já mám rád období Duka Ellingtona a z mladší éry například Chicka Coreu. Byl jsem na jeho koncertě v Brně a je to hudba, která je nesmrtelná, dá se poslouchat kdykoli.
Dvacáté páté narozeniny jste oslavili v lednu v Besedním domě v rámci koncertního cyklu Jazz & World Music. Jak se koncert povedl?
Věnovali jsme docela dost práce tomu, aby dopadl dobře, a podle ohlasů se to snad podařilo. Ale když máte plný sál, vždycky se hraje dobře. Reakce publika byly vstřícné a i po koncertě nám chodily zprávy nebo maily s poděkování za hezký večer. Bylo to i tím, že jsme měli výborné hosty – jazzové trio ve složení Vincenc Kummer, Jiří Levíček a Kamil Slezák nás ve druhé polovině večera doprovodilo a do programu věnovali i své skladby. Pro diváky tak bylo zajímavé, že neposlouchali celou dobu jen smyčcové kvarteto, ale vnímali právě i tuto naši spolupráci s jazzovým triem.
Já vnímám těch 25 let Nostalgia Quartetu jako kontinuum přerušené jedným zlomem, kterým byl odchod Jana Beránka a hledání nového lídra. Co vy osobně považujete za největší úspěch souboru?
Myslím, že velkým úspěchem je právě to, že nás takto akceptuje Filharmonie Brno a že jsme hráli i v rámci jejího cyklu Jazz & World Music. Z dalších úspěchů bych zmínil například menší turné po Švýcarsku, kde se naše hraní také setkalo s dobrým ohlasem. Kromě toho jsme měli ještě pár vystoupení v Rakousku a v Německu. Takže i to, že člověk může svou hudbu prezentovat v zahraničí, je dobrým kreditem pro celý soubor.
Co plánujete dál?
Říkali jsme si, že těch pětadvacet let je určitý mezník, ale že bychom – pokud nám to zdraví dovolí – rádi pokračovali dál. Chtěli bychom hrát nové skladby, pokud si na nás autoři vzpomenou. Také se těším, že si zahrajeme s dalšími skvělými hudebníky, kterých je v Brně spousta. Takže je tu pořád nějaká perspektiva.
A co vám osobně po tolika letech dává hraní jazzu?
Je to stále především relax. Klasická hudba je někdy náročná na psychiku a je to záběr pro organismus. Někdo chodí do přírody, někdo čte a pro nás je takovým relaxem jazz. Přijdeme na jiné myšlenky, a i když pořád hrajeme, tak nás to tak nevyčerpává.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..