S houslistou a zpěvákem Michalem Krystýnkem, bývalým členem Hradišťanu, hovoříme o triu Ponk, o albu Postfolklor, o mrtvém folkloru, užitečném folklorismu a divokých zelených zástěrách. A také uvádíme na pravou míru jednu nepravdu, která se dostala na obal CD.
Michale, jak se přihodilo, že skupina Ponk vznikla právě jako trio?
Dávno nejsme teenageři a všichni máme zkušenosti s živým hraním, takže jsme nějak intuitivně tušili, že by tento model mohl zafungovat. Počet tří muzikantů je kromě toho výhodný i čistě pragmaticky – z hlediska logistického, ekonomického i technického. Také platí, že „více lidí, více problémů“. My jsme měli to štěstí, že jsme na sebe narazili, a nikoho dalšího k sobě nepotřebujeme.
Že to budou právě housle, cimbál a kontrabas, bylo jasné od začátku?
Na počátku byla jen mlhavá idea, přáli jsme si zareagovat na folklorismus nějakým neotřelým způsobem. Spolu se mnou stál u zrodu kapely náš cimbalista, doktor Eduard Tomaštík. K houslím a cimbálu jsme potřebovali doplnit basu a rytmus. Když jsme však narazili na Jakuba Nožičku, věděli jsme, že jsme s basou vyřešili i rytmus. Více jsme nepotřebovali. Nějakou dobu jsme hledali správný zvuk, což nebylo jednoduché. Podobné trio totiž nikdo z nás neznal. Nemohu sice opomenout Stana Palúcha a jeho skvělé trio Pacora, ale ti hrají jinou hudbu, která míří spíše k jazzu nebo jazz-folkloru. My podobné aspirace nemáme, a zvlášť vzhledem k mé lenosti ani mít nemůžeme.
Proč jste se pojmenovali právě Ponk?
Název jsme hledali delší dobu. Mělo to být něco výstižného, úderného a lehce zapamatovatelného. Ponk je – jak dříve narození vědí – pracovní stůl. A v našem případě je takovým pracovním stolem cimbál. Kromě toho se nabízí podobnost s punkem a my se jí rozhodně nebráníme.
Album jste nazvali Postfolklor a v bookletu píšete: „Folklor nezemřel včera ani před týdnem, je to už hodně dávno… Na úrodné půdě jeho ostatků se rodí postfolklor.“ Je to s folklorem skutečně tak vážné?
Řekl bych, že je to ještě vážnější (smích). To téma je velice ožehavé. My všichni, kdo v Ponku účinkujeme, jsme vyrostli na folkloristickém základě, všichni jsme hráli v cimbálovkách, prošli jsme klasickým folklorním školením. Jenže člověk v určité fázi zjistí, že to není tak, jak by to mělo nebo mohlo být. Rád používám analogii s americkým blues, které prošlo zcela jiným procesem. Blues nikdy nezemřelo, a nemuselo se tedy znovu rodit jako nějaké „post-blues“. U nás však bohužel byla jiná situace. Od 40. nebo 50. let zde byla tendence ke konzervaci lidových tradic, obyčejů, hudby i tanců. A dnes víme, že rozdíl mezi skutečným folklorem a folklorismem je podstatný a že ty dva pojmy jsou si na míle vzdálené. Dnes nebude nikdo chodit v kroji a sekat trávu kosou. Každý půjde do Mountfieldu a trávu poseče traktůrkem. Ale to mu nebrání prožít hody v kroji a pořádně se pobavit. To je folklorismus. Z folkloru zbyl pouze povrch, to balzamované.
Já se s dovolením přidržím paralely s blues. To z Delty Mississippi migrovalo do Chicaga, elektrifikovalo se a dnešní moderní blues patří k mainstreamu. Myslíte tedy, že kdyby se folklor nekonzervoval, ale třeba přirozeně elektrifikoval, nemuseli bychom dnes vymýšlet postfolklor?
Žádné „kdyby“ neexistuje, ale ta úvaha je podle mne správná. Těžko si sice představit elektrifikaci cimbálu v 50. letech, ale tento směr uvažování je velmi blízký mému. Blues mělo mnohem lepší podmínky, vždyť americká hudba udává krok světové populární hudbě. Moravský folklor je proti tomu lokální záležitost. Ale tím spíš mi může být líto, že je ve své podstatě mrtvý. To, co vidíme a slyšíme na různých přehlídkách a festivalech, je stejný případ, jako když přijdete do skanzenu ve Strážnici a nějací dobrovolníci vám v těch staveních hrají původní obyvatele.
S vaším nekonvenčním přístupem k folklornímu materiálu ladí i nové názvy původně lidových písní. Místo Hodonína máte Göding, místo Nových Zámků Newcastle, bratři jsou Bros. Proč?
Já bych byl nerad, kdyby z toho všeho vyplynulo, že se trefuji do folkloristů. Kdybych tím sám neprošel, nemohl bych dnes dělat něco tak zajímavého, jako je Ponk, takže vlastně folkloristům patří můj dík. Pokud jde o názvy písní, nechtěli jsme být úplně prvoplánoví. Sušil, Bartoš nebo Janáček si ve svých sbírkách také dávali záležet na tom, jak kterou píseň nazvou. My jsme se snažili držet této tradice, ale po svém.
V čem přesně jsou vaše úpravy lidových písní originální?
Důležité je především to, že nikdo z nás nezůstal v myšlenkových mantinelech folklorismu. V tom, co produkujeme, se podle mého naprosto přirozeně odráží to, čím jsme si prošli jako posluchači, ať už je to metal, hiphop, klasický rock nebo mainstreamový pop. To nesouvisí jen s podobou aranží, ale spíše se vstřebáním různých vlivů a s jejich reprodukcí naším vlastním jazykem.
Tato práce s vlivy jiných žánrů probíhá spontánně – tedy máte to naposlouchané a tryská to z vás –, nebo jde o vědomý a racionální proces?
Určitý prvek racia tam stoprocentně je, protože různé melodie vyžadují různý aranžérský přístup. A je podružné, jestli vás inspirují Black Sabbath, Metallica, nebo Jay-Z a jestli se ta inspirace projeví v basovém rifu, ve snaze o frázování nebo v kytarovém vyznění cimbálu. Díky tomu, že jsme všichni tři na podobné vlně, jdou ty věci hodně přirozeně ven. A není třeba až tak moc kalkulovat, protože všichni jsme začínali na cimbálovce, nástroje nějak ovládáme, jenom nás prostě nebavilo dělat to pořád stejně.
Odvážná je i grafika alba…
Jedna naše kamarádka – říká si Pola Puk-puk – se ve výtvarném umění delší dobu zabývá něčím podobným tomu, co jsme se my rozhodli dělat v hudbě. Konkrétně ji zajímá použití tradičních lidových motivů a přístupů v současném umění. Po několika schůzkách jsme usoudili, že jí můžeme nechat volnou ruku. Naše očekávání nejen splnila, ale dokonce předčila.
A proč jste obal pojali v černé a zelené barvě?
Hledali jsme něco, co by primárně nevypadalo lidově. Ta svítivá zelená se myslím nikde moc nevyskytuje, snad jen na nějakých divočejších zástěrách. A černá proto, že album se původně mělo jmenovat Kruté písně a celé pojednává o problematice smrti.
Vaše album je prostě dotažené do posledního detailu – včetně masteringu, který probíhal v Nashvillu…
To musím uvést na pravou míru. Fantastické bylo nahrávání v LVGNC Studios v Bratislavě. Mix jsme svěřili v Praze mému velkému příteli a umělci Kolibovi a poté jsme nahrávku poslali na mastering do Nashvillu. Album se nám však vrátilo v podobě, která nesplnila naše očekávání, a my jsme to nechtěli vzdát před cílem. Nakonec jsme tedy i pro značnou časovou tíseň vsadili na jistotu a vybrali jsme si Ecsona Waldese, podle mě jednoho z nejlepších českých mistrů masteringu. Jen obal už byl vytištěný, a tak se tam tato informace bohužel nedostala.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..