Iva Bittová pojmenovala svou letošní sólovou nahrávku pouze svým jménem, čímž zřejmě budoucím encyklopedistům trochu zkomplikovala situaci. Minimálně dvě jiné položky v její dosavadní poměrně spletité diskografii se totiž také jmenují pouze Iva Bittová. Proto si zřejmě životopisci a autoři slovníkových hesel budou vypomáhat názvem vydavatelství – Iva Bittová a její album natočené pro ECM. V tomto případě je totiž vydavatelský label pro estetiku alba minimálně stejně důležitý jako autorka a interpretka.
Před rokem jsem se o ECM, německé vydavatelské firmě založené v roce 1969, bavil s kytaristou Rudym Linkou, který mi řekl: „ECM je jedno z nejlepších světových vydavatelství, které vydává spoustu skvělých amerických muzikantů, jako jsou Keith Jarrett nebo John Abercrombie. Je to label, který funguje už velmi dlouho, je fantasticky úspěšný a hudba je tam vždy na prvním místě. Mimochodem všimněte si, že za vším, co je kvalitní, stojí vždycky jeden člověk. Ne organizace, ne skupina lidí, ale jeden člověk. U ECM je to Manfred Eicher.“ Letos na jaře přišla na ECM řeč také v rozhovoru s americkým pianistou Craigem Tabornem, který na této značce vydal už druhé sólové album. Na mou otázku, co pro něj toto vydavatelství představuje, odpověděl: „Je to především label s dlouhou tradicí a člověka až jímá závrať, když se prochází celým jeho rozsáhlým katalogem. Víc než nějaký specifický zvuk ECM, o kterém se někdy mluví, je pro mne tedy důležitá šíře záběru a velikost katalogu, v němž najdeme obrovské množství různých hudebních přístupů. Musí to být vzrušující pocit, mít vydavatelství, které má tak obrovský záběr a obsahuje takové množství hudby, která není tak úplně normální.“
Výběr „ne úplně normální“ hudby od počátku pečlivě kontroluje šéf firmy, producent-vizionář, už zmíněný Manfred Eicher. Jeho práce se vymyká běžné roli vydavatelského dramaturga nebo redaktora tím, že skutečně většinu alb vydaných u ECM sám produkoval, tedy stál u jejich vzniku od začátku (často od prvotního nápadu nebo alespoň od nahrávání) do konce (tedy do vydání). Jako producent figuruje Eicher i na albu Ivy Bittové a to, že sólovou desku české houslistky a zpěvačky zařadil do svého katalogu, lze považovat za čest. Bittová už se mimochodem na značce ECM objevila coby interpretka (zpívala skladby Vladimíra Godára). Tentokrát však dostala prostor pro plně individualizované vyjádření, pro odhalení sebe samé až na dřeň. Natočila desku plně autorskou, živelnou a komorní současně a při vší osamocenosti desku až neuvěřitelně pestrou.
Vlastně se nabízí otázka, zda vůbec hovořit o autorském albu. Neobsahuje totiž skladby nebo písně tak, jak je většina z nás vnímá. Iva Bittová, sama, pouze s houslemi a občas s kalimbou, natočila dvanáct hudebních fragmentů, snad improvizací, které pouze očíslovala římskými čísly. Jednotlivé úseky trvají od tří do sedmi minut, hlas v nich většinou slouží pouze jako hudební nástroj, a když už se ozvou konkrétní slova (od Gertrude Steinové a Chrise Cutlera), posluchač je podvědomě vnímá opět jen jako zvukomalbu. Album jako celek je přehlídkou pěveckých a hráčských technik, které známe ze starších desek Bittové. Dočkáme se repetitivních figur (II), halekání (IV), orientální zdobnosti (VI), perkusivní hry na struny (IX) i závěrečného zklidnění (XII).
Mimochodem jen o několik měsíců dříve vyšlo Ivě Bittové album Zvon, poskládané z jejích starších, ale nově zaranžovaných písní. Na této desce je zpěvačce rovnocenným partnerem Pražská filharmonie pod vedením Davida Švece, v jednotlivých skladbách pak vystupují členové skupiny Čikori (Vladimír Václavek, Jaromír Honzák, Miloš Dvořáček, Oskar Török) a další především jazzoví umělci v čele s pianistkou Beatou Hlavenkovou a kytaristou Davidem Dorůžkou. Výsledkem je košatě aranžovaný celek, v němž se bittovská alternativa prolíná s klasickou hudbou, moderním jazzem, náznaky world music a v neposlední řadě také se sborovým zpěvem (dalšími hosty jsou dětský sbor Grunik a Schola Gregoriana Pragensis).
Je pozoruhodné, že v obou případech, tedy zcela sama i obklopena lesem hudebních přátel, nabízí Bittová vlastně totéž: úžasnou práci s dynamikou, napětí v tichosti i výkřiky do ticha. Na sólové desce sice chybí písňové struktury, ale posluchač si i zde za improvizovaným zpěvem může představit minimálně konkrétní nálady, když ne děje. Světovost Ivy Bittové dokládá právě to, že na dvou tak rozdílných albech dokáže vystupovat stejně důvěryhodně, být sama za sebe. To je možná víc než fakt, že si ji slovutný producent Manfred Eicher vybral do stáje a že jí dal svou důvěru.
Album Iva Bittová; EMC 2013, skladby Fragment I—XII, celková stopáž 40:43
Zatím nebyl přidán žádný komentář..