Moderní gymnastika je sport, který kombinuje prvky baletu, gymnastiky, divadelního tance a akrobacie, a to jak s náčiním, tak bez něj – tolik encyklopedická definice. S představou, že u takového sportu musí hrát významnou roli i hudba, jsme se vydali za Zdenou Schinzelovou – trenérkou české reprezentace moderních gymnastek a také gymnastek SK TART Moravská Slavia Brno. Blíží se totiž mezinárodní seriál závodů Grand Prix, který mívá svou zastávku i v Brně.
Jak je to s tou encyklopedickou definicí – souhlasí?
To je přesně pravda a v současné době všechny komponenty, hlavně výraz a spojení s hudbou, mají i samostatnou známku v hodnocení, takže se na to klade velký důraz.
Jaký je vlastně rozdíl mezi moderní gymnastikou a baletem, případně divadelním tancem?
Po hudební stránce vlastně žádný rozdíl není. Záleží, jaký si závodnice vybere žánr, jestli klasický nebo je teď hodně populární filmová hudba. Máme čtyři až pět náčiní a záleží na tom, jak která hudba ke kterému jde. Míče jsou takové lyričtější, většinou na klasickou hudbu, pak máme švihadla a kužely, ty jsou většinou na něco dynamičtějšího a potom ještě stuhu – tam záleží hodně na závodnici. Starší už si ji vybírají spíš samy, konzultují s námi, jestli je vhodná nebo ne. Potom je ale důležité ji ztvárnit, dát sestavě myšlenku. Tak jako v baletu, kde se odehrává nějaký děj, tak i gymnastická sestava by měla nějaký mít a vyjádřit obsah použité hudby.
Musí se do sestavy vejít i nějaké povinné kroky jako třeba v krasobruslení?
Teď je to dost striktně dané. Známka má dvě hodnoty: jedna je za provedení podle toho, jaké děláte chyby, a druhá je za to, že tam musí být baletní prvky. Říká se tomu prvky obtížnosti a to jsou obraty, rovnováhy, skoky, risky, podobně jako v baletu. A potom ještě přibyla nová známka na taneční kroky, které musí mít osm vteřin, což je docela dlouho, a můžete je mít v sestavě třikrát nebo čtyřikrát. Podle toho, jak je dynamická hudba nebo cvičenka. A taneční kroky musí vyjadřovat charakter hudby, není to jen chození. Když se jedná o folklor, musí být podle toho, když použijete Labutí jezero, tak mu zase musí odpovídat. A jestliže vyjádření chybí, tak jsou za to srážky.
Jak se těch osm sekund z hudby vybírá, aby do nich ještě seděly nějaké kroky?
To není tak jednoduché a záleží na hudebním cítění cvičenky. My teď hodně spolupracujeme s choreografy, kteří nám pomáhají dopracovávat charakter sestavy. My jsme přece jen gymnastky a abychom docílily souladu s hudbou je velice těžké. K tomu přibývá ještě práce s náčiním, která má také svoje prvky – ty jsou výběhem kroků a musíte je používat. To dělá sestavu fyzicky hodně náročnou. Každý řekne „sláva, jsou tam taneční kroky“, ale když jich máte v sestavě udělat třikrát po osmi vteřinách, tak je to hodně.
V sále jsem si všiml, že společně cvičí gymnastky i baletky, se kterými je tam sólista brněnského baletu Ivan Popov…
Součástí našeho výcviku je baletní příprava. Dřív to bývalo pravidelně a teď jsme získali Ivana i s jeho ženou, která tančí v divadle Odettu i Odilii, tak jsme rádi, protože už nám to scházelo. Nejlepší by bylo, kdyby tu byl i klavír a kdybychom měli i korepetitora. Teď se používají nahrávky, ale s korepetitorem to bývalo nejideálnější.
Nepřecházejí občas děvčata z baletu do gymnastiky a naopak z gymnastiky do baletu?
S tou první variantou jsem se snad nikdy nesetkala. Nevzpomínám si, že by sem někdy někdo přišel z baletu. Ale že jdou děti z gymnastiky do baletu, to ano.
Kdysi se cvičilo se živým hudebním doprovodem…
To jsem cvičila ještě já a ta možnost je pořád zachovaná, ale cvičení s klavírem se teď nepoužívá. Co je plus, tak dřív nesměl být v hudbě hlas ani text, což už je teď možné. Čili jedna sestava z těch čtyř může být třeba operní árie s Pavarottim. A druhá sestava třeba beze slov s hlasem a potom něco jen instrumentálního, v tom je nějaký pokrok.
Ano, ale chtěl jsem se zeptat, jestli to se živým doprovodem nebylo veselejší. A to včetně rizika, že klavírista bude přizpůsobovat gymnastce tempo, přihrávat jí pod nohy?
Ty nahrávky zahrnou přece jen širší škálu žánrů a když si vyberete hudbu, kterou diváci znají, tak u nich máte i o něco větší úspěch.
Na jakou hudbu sportovci rádi cvičí, jsou něčím omezovaní, mohli by cvičit třeba na metal nebo nějakou tvrdou elektroniku?
To určitě, ale když už je to moc extrémní, tak je korigujeme, aby nedocházelo k nějakým vulgaritám. Sestava se na takovou hudbu i dost těžko vytváří. Teď budeme dělat společnou skladbu na Labutí jezero. Ony jsou společné skladby a jednotlivkyně, společné mají dvě a půl minuty a individuální jeden a půl minuty, což je dost velký rozdíl. Já mám ty společné skladby ráda a míváme s nimi i úspěch, i když teď se nám na mistrovství světa moc nezadařilo. To ale nebylo hudbou, ale chybami. Prostě selhal lidský faktor.
Cvičili nebo snad cvičí moderní gymnastiku i muži?
Cvičí, viděla jsem to v Japonsku, ale že by zasahovali do soutěží, to ne. Zatím.
Byl jsem překvapený, jak je moderní gymnastika mladý sport. Ustanovil se až někdy začátkem 20. století, první světové šampionáty byly v šedesátých letech a na program olympiád se dostal až v roce 1984 v Los Angeles. Jak je na tom s popularitou?
Je to malý sport… ale krásný. Kdo si ho oblíbí a kdo se na něj dívá nedokáže často ani ohodnotit, jak je obtížný. Když netrénujete ráno a odpoledne, tak nemůžete vůbec soutěžit s mezinárodní špičkou – je to časově strašně náročné. Je v tom i ekvilibristika a na koordinaci všech složek je potřeba strašně moc času. To se nezdá, ale je to hrozně těžké. Tělo vyžaduje extrémní pohyblivost a flexibilitu, to není žádný přirozený pohyb a je to ještě horší než v baletu. Tam ty amplitudy musí také být, ale ne do takové míry jako u nás.
Na přelomu října a listopadu bude v Brně Grand Prix v moderní gymnastice. Jak se Brno dostalo například mezi Moskvu a Berlín, kde seriál také probíhal?
My teď sice nemáme nejlepší výsledky, ale máme jakousi tradici a úroveň, takže jsme sami projevili zájem. Dali jsme si za úkol, že se tím zviditelníme. Zažádali jsme před 9 lety organizační výbor GP o uspořádání v našem městě, podmínky pro přijetí byly složité, ale byli jsme vybraní, dokonce se pyšníme ohodnocením nejlepší GP, a to je, myslím, zásluhou výborné organizace a našeho gala. Všechny gymnastky také uvidí světovou elitu, což má vliv na jejich výkon, poznají, jak si světové gymnastky vybírají hudbu. My jsme tím chtěli vstoupit do světové gymnastiky i po organizační stránce. Je to finančně hodně náročné, přispívá nám na to město i kraj. Sami bychom to vůbec nezvládli, ale nakonec je to i prezentace Brna – všechny špičky už máme přihlášené, že přijedou.
Součástí Grand Prix je vždy galashow, která v Brně mívá ústřední téma. Můžete prozradit, jaké bude letos?
Letos to bude Svět hudby, tance a gymnastického umění. Skláda se ze tří částí – první blok bude Čajkovský, kde by mohl mít svůj blok Ivan Popov se svojí ženou, to uvidíme, jestli vyjde. Potom tam bude Květinový valčík a Francouzský tanec z Louskáčka, choreografii dělá Zdeněk Prokeš. Potom bude Janáček – výběr ze Sinfonietty, Lašských tanců a Lišky Bystroušky, malé děti budou dělat lištičky. A poslední blok bude národní, bude ho zahajovat naše nejlepší gymnastka Monika Míčková, které dělal Ivan choreografii na Macejko, Macejko, to bude světová premiéra. A na konci bude Prodaná nevěsta. Většinu choreografie vytváří pan Prokeš, něco Ivan a taky paní Šeneklová, ta je taky z baletu. A závěr děláme všichni společně. A režisérka je Věrka Staňková, ona je vždycky duší našeho gala. Je to samá klasická a národní hudba a budou se na tom podílet všechny děti z našeho klubu, takže je to i příprava pro jejich vystupování.
Kolik dětí tu v oddíle cvičí?
Kolem šedesáti od malých po velké.
Jak dlouho se věnujete moderní gymnastice vy sama?
To nepište… napište dlouho, legenda… napište dlouholetá pracovnice.
Jak na tom celkově gymnastika je, potřebuje něco, co by jí pomohlo?
Já jsem začala s profesionální gymnastikou ve Středisku vrcholového sportu a to si myslím, že pokud se nevrátí, tak budeme pořád takoví poloamatéři. Zvláště u malých sportů, kde přísun peněz není takový, a my těm děvčatům skoro nemáme co dát. Jak sem bude třiadvacetiletá holka chodit jen proto, že bude vystupovat na nějakém mistrovství. Některá třeba ano, ale stejně už potřebuje nějaký zdroj peněz a ten tady nezíská. Klub jí žádný plat nemůže dávat, takže děvčata odcházejí, někde třeba zapinklují a něco si vydělají. Tady jenom dřou a nedostanou nic. My jsme v tom středisku měli maséry, psychologa, dnes by ta děvčata potřebovala stejné zázemí. Tak jak to mají velké sporty. Entuziasmus tu je, ale život je nakonec o něčem jiném.
Jakého úspěchu si v kariéře nejvíc ceníte, ať už jako závodnice nebo trenérka?
Já jsem měla moc velké štěstí, že jsem kápla na dva dobré závodníky. To byla Lenka Oulehlová, ta byla osmá na olympiádě, a nesmím zapomenout na Janičku Šrámkovou, protože ta byla šestnáctá, to bylo taky moc pěkné. Té éry si nejvíc vážím a bylo to nejšťastnější období mé trenérské kariéry. Neříkám, že potom už úspěchy nebyly, ale olympiáda je olympiáda a to vám nikdo nevezme. Nevím, jestli se to v současné české moderní gymnastice podaří, ať už mně nebo někomu jinému. Moc tomu nevěřím.
Zatím nebyl přidán žádný komentář..