Do divadla jsem šel se sekyrou jen jednou v životě. Nepoužil jsem ji a neměl jsem to ani v úmyslu, jen mi ji přinesl spolužák, kterému zrovna tato příležitost připadala vhodná. Sekera zůstala odložená v šatně, ale kdyby se mi tehdy po představení Matky kuráže někdo pokoušel tvrdit, že jednou budu mít rád Brechta, asi bych si pro ni došel a přetáhl ho s ní.
Bylo to asi ve druháku na gymnáziu, dopolední představení pro školy, na místě dnešního Městského divadla Brno tehdy ještě působilo Divadlo bratří Mrštíků. Dopolední představení pro školy: taky se vám vybavuje to štěstí, že se neučí, vykoupené hrůzou na jevišti? Dnes už to všechno lépe chápu a pevně doufám, že tato mučení účinkujících i publika pokud možno vymřou. Je mi už spíš líto herců, kteří mívají svůj režim nastavený tak, že výkonnostně kulminují navečer. A najednou musí místo zkoušky něco hrát nevycválané bandě, kterou to minimálně zpoloviny nezajímá. Na divadlo jsem nakonec nezanevřel, ale můj vztah k divadelní budově na Lidické ulici byl potom dlouho opatrný. V současné době to chce trochu opatrnosti zejména při příchodu, ulice i chodník jsou v rekonstrukci. Chodit i naslouchat je třeba se zvýšenou pozorností.
Mrštíkovská historie je dnes ale skoro zapomenutá a z DbM se přesmyknutím monogramu stalo MdB – Městské divadlo Brno. Pro spousty dnešních návštěvníků symbol kvalitního divadla, pro spoustu příznivců „nezřizované“ kultury symbol divadelního pekla řízeného satanášem Stanislavem Mošou. Nejsme v Aktech X, takže pravda nebude někde mimo, ale nejspíš někde uprostřed. Když se slavnostního otevření nové Hudební scény v roce 2004 odmítl zúčastnit Ivo Osolsobě, snad největší obhájce, obdivovatel, teoretik i tvůrce muzikálu mezi našimi intelektuály, nebylo to kvůli pochybnostem o kvalitě souboru nebo schopnostech ředitele, ale kvůli odmítání muzikálu Hair jako protiamerické agitky. Dílo se zabývá problémy, do kterých my nemáme co kecat – takový byl ve stručnosti důvod.
Ať už je to, jak chce, muzikálový soubor má velmi dobrou úroveň a navíc jsou stále po ruce absolventi oboru muzikálového herectví z Janáčkovy akademie múzických umění. Amfiteátr hudební scény viděl kvalitní verze Bídníků, Jesus Christ Superstar nebo Mary Poppins, svoje místo tu našly i domácí muzikály Miloše Štědroně nebo Petra Ulrycha. Z jednoho inspiračního zdroje se tu odehrála Kouzelná flétna Petera Brooka i Magická flétna tria Plachý – Kofroň – Šimáček. Ale také se tu vtipkuje jako v nádražní hospodě, jen sprostá slova se obvykle s pokryteckým pomrkáváním nedořeknou. A ať se děje, co se děje, obecenstvo se hihňá předem a na konci představení poslušně vystřelí k obvyklým standing ovation.
Stanislav Moša je uměleckým šéfem divadla od roku 1990 a ředitelem od roku 1992, hodně se v něm angažuje jako režisér i autor, je to jeho království. Mošaland, jak se někdy neuctivě říká. Pilně zde ale režíroval už od roku 1983, takže to není tak, že by si až jako ředitel začal přidělovat práci sám. Silná osobnost se silnou sebeprezentací vzbuzuje silné sympatie i antipatie. Doslechnete se o tom, jak si na každého zaměstnance najde čas, když přijde se svými problémy. A také o tom, jak dal výpověď z místa nočního vrátného dramatikovi Romanovi Sikorovi, který psal shodou okolností o představeních v MdB ošklivé recenze. Z vlastní zkušenosti vím, že byl jediný, kdo cíleně přizval k festivalu Divadelní svět➚ kritiku, poskytl jí k práci veškeré podmínky a nesnažil se ji nijak ovlivňovat.
Když projdete z Lidické do divadelního nádvoří, ocitnete se jako by v uzavřeném světě dvou divadelních scén, jejich zázemí, restaurace a divadelního klubu. Ze dvora vede na první pohled nenápadná cesta ven druhou stranou směrem ke třídě Kapitána Jaroše. Vlevo konzervatoř, naproti liduška – vlastně Základní umělecká škola Jaroslava Kvapila. Hudba v různých kvalitativních stadiích vás ze svých spárů nepustí ještě nějaký čas po opuštění areálu divadla. Divadla, jehož muzikálová scéna má luxusní technické parametry a výborné herce i hudebníky. Divadla, kde obrovský potenciál ansámblu často není využitý tak, jak by zasloužil. Divadla, kde bývalý primátor Roman Onderka zahájil festival Divadelní svět 2013, úmyslně pocákal sektem co nejvíc lidí v předních řadách a odkráčel slavit výročí založení fotbalového klubu Zbrojovka Brno.
My příště odkráčíme podobným směrem – naše příští naslouchání se odehraje před fotbalovým stadionem za Lužánkami. Minule jsme byli na Spolkové před bývalým Harlemem a TetraHydroClubem.
